6. Setkání s Kristem nebo senzace?

z knihy Uzdravení a pověření uzdravovat podle Nového zákona (Norbert Baumert)

Evangelia referují převážně o jednotlivých uzdraveních; ale tu a tam je zprávou o Ježíšově příchodu vzrušena celá osada, takže „mu přinášeli všechny své nemocné“ (Mt 14, 35n). To je jistě často znamením velké důvěry. Může se z toho však také stát masová reakce, tak jako někdy i dnes u nějakého člověka vybaveného obzvláštními schopnostmi nebo na nějakém poutním místě. Uzdravení a senzační události se pak stanou tak důležitými, že je tím překryto vlastní poselství.

Jak se Ježíš chová vůči takovéto příliš lidské touze? Nejen že tu a tam uniká návalu davu (Mk 1, 37n; Jan 6,15.26), nýbrž někdy také uzdraveným zakazuje o uzdravení hovořit (Mt 9, 30; 12, 16). To nesouvisí pouze s „mesiášským tajemstvím“ (termín odborné exegeze; pozn. překl.), nýbrž především a přímo s konkrétní aktuální situací a s charakterem dotyčného člověka. Tak Ježíš v Mk 1, 43n zakazuje uzdravenému mluvit o uzdravení, protože viděl, že tento muž tím chce působit senzaci a dělat sám sebe zajímavým. Neboť „muž odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš nemohl už veřejně vejít do města“ (Mk 1, 45). Způsobem, jakým ten muž o tom hovořil, byla tedy u lidí oslovena jenom touha po senzaci, zatímco ty, co skutečně hledali, to spíše odpuzovalo. Dále tu bylo nebezpečí, že dojde k posunu těžiště poselství a že u lidí zůstane pouze dojem zázračného uzdravovatele. Aby tedy nemusil nikoho odmítnout, vyhýbá se Ježíš setkáním s nemocnými.

Naproti tomu uzdraveného v Gerase Ježíš výslovně pověřuje: „Jdi domů ke své rodině a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán“ (Mk 5, 19n). Ježíš si od toho zřejmě slibuje dobrý účinek (srov. Mk 5, 20), třeba že se lidé budou ptát na toho, kdo něco takového učinil.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Norbert Baumert

Témata: Uzdravení

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

25. 10. 2026, 18. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 45,1.4-6; Žalm Žl 96,1+3.4-5.7-8.9-10a+c; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

Může křesťan dělit svou věrnost mezi císaře a Boha, mezi pozemskou a Boží autoritu? Tak postavili otázku Ježíšovi protivníci a čekali, že Ježíše nachytají buď jako nevěrného věřícího, který není zcela věrný Bohu, nebo jako nevěrného občana, který není věrný císaři. Odpověď ale žádné dělení nezdůvodňuje, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat. Každý věřící Izraelita (a právě takoví se Ježíše ptali) věděl, že Bohu náleží všechno: svět, císař, denár – ale hlavně člověk sám. Člověk, který v sobě nese obraz Boží, má Bohu patřit cele. Potom si může dovolit respektovat císaře, platit peníz daně, žít v tomto světě bez obav, že všechno pokazí. Ale patřit plně a cele z hloubi svého nitra Bohu, není nic snadného. Bůh nás v tom však nenechává samotné, když vkládá do našeho nitra Ducha, který sám volá: „Abba, Otče“!