6. Setkání s Kristem nebo senzace?

z knihy Uzdravení a pověření uzdravovat podle Nového zákona (Norbert Baumert)

Evangelia referují převážně o jednotlivých uzdraveních; ale tu a tam je zprávou o Ježíšově příchodu vzrušena celá osada, takže „mu přinášeli všechny své nemocné“ (Mt 14, 35n). To je jistě často znamením velké důvěry. Může se z toho však také stát masová reakce, tak jako někdy i dnes u nějakého člověka vybaveného obzvláštními schopnostmi nebo na nějakém poutním místě. Uzdravení a senzační události se pak stanou tak důležitými, že je tím překryto vlastní poselství.

Jak se Ježíš chová vůči takovéto příliš lidské touze? Nejen že tu a tam uniká návalu davu (Mk 1, 37n; Jan 6,15.26), nýbrž někdy také uzdraveným zakazuje o uzdravení hovořit (Mt 9, 30; 12, 16). To nesouvisí pouze s „mesiášským tajemstvím“ (termín odborné exegeze; pozn. překl.), nýbrž především a přímo s konkrétní aktuální situací a s charakterem dotyčného člověka. Tak Ježíš v Mk 1, 43n zakazuje uzdravenému mluvit o uzdravení, protože viděl, že tento muž tím chce působit senzaci a dělat sám sebe zajímavým. Neboť „muž odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš nemohl už veřejně vejít do města“ (Mk 1, 45). Způsobem, jakým ten muž o tom hovořil, byla tedy u lidí oslovena jenom touha po senzaci, zatímco ty, co skutečně hledali, to spíše odpuzovalo. Dále tu bylo nebezpečí, že dojde k posunu těžiště poselství a že u lidí zůstane pouze dojem zázračného uzdravovatele. Aby tedy nemusil nikoho odmítnout, vyhýbá se Ježíš setkáním s nemocnými.

Naproti tomu uzdraveného v Gerase Ježíš výslovně pověřuje: „Jdi domů ke své rodině a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán“ (Mk 5, 19n). Ježíš si od toho zřejmě slibuje dobrý účinek (srov. Mk 5, 20), třeba že se lidé budou ptát na toho, kdo něco takového učinil.