3. Jen když budeš mít víru...

z knihy Uzdravení a pověření uzdravovat podle Nového zákona (Norbert Baumert)

Tato nevypočitatelnost Bohem působených znamení není snadno snesitelná. V tom je důvod, proč se mnozí křesťané stále odvolávají na nedostatečnou víru, jestliže po modlitbě nedochází k uzdravení. Rádi se při tom dovolávají Ježíšova slova: „Všechno je možné tomu, kdo věří“ (Mk 9, 23). - Avšak: Tímto slovem Ježíš nechce ještě více „nabudit“ ty přehorlivé, nýbrž tato slova mají svůj „Sitz im Leben“ (zasazení do situace) právě v překonání určité základní skepse u tehdejších posluchačů. Kromě toho je víra i v evangeliích sice v mnoha případech předpokladem uzdravení, ale v žádném případě tomu tak není vždycky. Někdy se Ježíš po víře neptá (Mk 3, 1 - 6; J 9, 1 - 7; srov. Sk 28, 8), protože chce třeba vyprovokovat své protivníky; i jinak přistupuje k nemocným nepožádán (Mt 12, 13; L 7, 13). V době své veřejné činnosti potkal jistě více pohřebních průvodů. Proč jenom v Naimu přistupuje k matce? Měla tato žena „víru“ a ostatní ne? Správné bude to, že i zde, jako na onom slepém od narození, se měly „zjevit skutky Boží“ (J 9,1-7)! Pro Ježíše je tedy rozhodující, jaký „skutek“ mu Otec právě v daném okamžiku ukazuje (J 2, 4; 5, 19.30; 7, 3 - 6).

Poslední rozhodnutí, zda člověk bude uzdraven nebo ne, netkví v připravenosti, v touze nebo ve víře člověka, ale ve zcela nezávislém Božím příklonu. I dnes máme zprávy, že třeba zapřísáhlí ateisté, aniž ba se jich někdo ptal, byli skrze prorocký příslib nějakého člověka uzdraveni. Podobně jako skrze určité prožitky povolání (Sk 9, 1 - 9) může tedy Bůh, aniž by se ptal, vstupovat do života nějakého člověka také s uzdravením. Pokud zde však osobní víra člověka hraje nějakou roli, musí ke všeobecné víře v Boží všemohoucnost a k lidské touze po zdraví na jedné straně přistoupit z Boží strany vždy individuální podnět a pozvání Ducha, takzvaný dar „konkrétní“ víry. Ke „všeobecné“ víře patří, že Bůh má samozřejmě moc každou nemoc ihned uzdravit a že to také příležitostně udělal; čas uzdravení však přísluší jemu. Zda však v konkrétním případě pro tohoto člověka spočívá Boží vůle uzdravit v nabídce okamžitého zázračného uzdravení, to nemůžeme z těchto „všeobecných“ zjevení vyvodit. Můžeme sice Boha o to prosit, ale v neustálém naslouchání jeho odpovědi. Tomu, že Bůh chce zde a nyní divotvorným způsobem uzdravit, můžeme „věřit“ teprve tehdy, jestliže to Bůh konkrétně zjevil. Jestliže člověk není ochoten uznat Boží nedisponovatelnost a nechce Bohu nechat jeho tajemství, je v nebezpečí, že své vlastní přání povýší na obsah víry.

Křesťan skutečně někdy získá vnitřní jistotu, že Bůh zde chce uzdravit. Ta je někdy spojena se zvláštním „darem víry“ (1 K 12, 9), takže člověk nyní smí a má v síle této víry s vědomím Božích zaslíbení prosit a toto své vědomí také před ostatními vyznat. Může se také stát, že člověk smí jako Petr uzdravení dokonce přímo přislíbit (Sk 3,6). V obou případech jde o vlastní charisma, o vždy jedinečný, aktuální dar, který Bůh „jednomu dá“ (1 K 12, 8 - 10) a druhému ne. Pouze takto lze aplikovat slovo: „Vše, o co při modlitbě prosíte - věřte, že jste to přijali a bude to vaše“ (Mk 11, 24). Tuto víru člověk ze sebe nemůže vydolovat nějakým úsilím, nýbrž Ježíš zde vyzývá, abychom se zkoumali, zda je nám tato víra aktuálně darována (a snad také, abychom o takovou víru prosili) - a když je opravdu dána, pak abychom ji celým srdcem uskutečňovali. Ježíš zde jistě nechce říci: „Jestli budete dostatečně tvrdošíjní, bude vám dáno všechno, co si vezmete do hlavy“, nýbrž tento verš je důsledkem z Mk 11, 23: „Když někdo řekne této hoře: ´Zdvihni se a vrhni se do moře´ a nebude pochybovat, ale bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít.“ Zda někdo takovou víru přijme a objeví ji v sobě, to závisí čistě na svobodném Božím obdarování (1 K 12, 9; 13, 2).

Janovo evangelium to pak vyjadřuje slovy: „Budete-li mě o něco prosit ve jménu mém, já to učiním“ (J 14, 13). Tedy jen ten, kdo je v tomto konkrétním příkazu („zdvihni se“) nebo v prosbě o uzdravení „v Kristu“, má tuto plnou moc. To ale nezáleží jen na „dobré vůli“ člověka, ale především na Ježíši samém. Tak se v pohledu na Boha musí vyjasnit nejen, zda člověk se svou prosbou v Ježíši zůstat „chce“, ale také, zda Ježíš při tomto prošení v člověku „zůstává“, To znamená, zda je Ježíš s tou prosbou tak zajedno, že daruje příslib vyplnění a člověk v důsledku toho nyní „v jeho jménu“ prosí o uzdravení (J 15, 15; srov. 15, 16; 16, 23). Jestliže takovéto formulace nejsou plodem vnitřního duchovního dění Bohem darované jednoty s Kristem, ale jsou aplikovány čistě vnějškově a povrchně, vyjdou z toho groteskní a bizarní věci. Je tedy chybné příslib, který dal Ježíš Jairovi („Jen věř a tvá dcera bude zachráněna“; L 8, 50), automaticky přenést na každou modlitbu za uzdravení, jako by tato „konkrétní víra“ závisela pouze na naší ochotě věřit, a tím jako bychom ji měli „pod palcem“. Takzvaná „logika“, že Ježíš chce uzdravit zde a teď, poněvadž on přece údajně „uzdravuje všechny“, zavádí tedy do slepé uličky.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Norbert Baumert

Témata: Uzdravení

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

18. 10. 2026, 11. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 25,6-10a; Žalm Žl 23,1-3a.3b-4.5-6; Flp 4,12-14.19-20
Mt 22,1-14

Pozvání na svatbu je pozvání k radosti, k oslavě, ke společenství s těmi, kdo mají ženicha a nevěstu rádi. Tak zve Bůh člověka do svého společenství a toto pozvání přišel Ježíš na zemi velmi srozumitelným způsobem tlumočit. Přesto všichni nepochopili a zahleděni do svých představ nevnímali, že tento chudý tesař zve k neuvěřitelně bohaté hostině. Ale Bůh se nedá odradit. Pozve tedy další, takové, s nimiž se nepočítalo. Ale i oni mají před sebou velký úkol: pochopit, že nebyli pozváni jen k zaplnění míst, ale jako skuteční hosté na skutečnou svatební hostinu – to je vyjádřeno podobenstvím o svatebním rouchu. Pozvání na hostinu, k úzkému společenství s Bohem, které znamená záchranu, trvá. I od nás se čeká, že pochopíme to podstatné. Naše projevy zbožnosti přece nemohou být jen zaplněním času nebo jakýmsi přikrášlením života. Jsme pozváni na hostinu, kterou si sami nemůžeme připravit a na kterou se nemůžeme dostat bez pozvání hostitele. Ten je velkorysý – ale také pravdivý.