9. Pověření církve uzdravovat?

z knihy Uzdravení a pověření uzdravovat podle Nového zákona (Norbert Baumert)

9. "Pověření církve uzdravovat"?

Co touto formulací může být míněno a co ne? Ne to, že by každý byl „pověřen“ a že by měl jakoby „pod palcem“, zda se budou dít znamení nebo ne, nýbrž to, že církvi jako celku byl darován „příslib“, že „ty, kteří věří, budou následovat tato znamení: Na choré budou vkládat ruce a oni budou uzdraveni...“ (Mk 16, 17n). To neznamená, že by každý měl konat všechna uvedená znamení, ale spíše to, že takováto znamení se budou stále znovu někdy stávat ve společenství věřících. Z toho vyplývá: My křesťané máme v modlitbě k Ježíši přinášet všechny nemocné, v daný čas se také za ně máme modlit během vkládání rukou a potom Bůh tu a tam - kde on bude chtít - takováto znamení bude působit.

V žádném případě nejsme oprávněni přenášet pověření, jež Ježíš udělil sedmdesáti učedníkům: „Jděte a uzdravujte nemocné“ (L 10, 9), automaticky na každého křesťanského misionáře nebo dokonce na každého křesťana. Toto „pověření“ je totiž ohraničeno již uvnitř evangelia: Bylo dáno učedníkům v době veřejného působení Ježíšova, a to pro jednu jeho zcela konkrétní fázi (srov. L 10, 17), přičemž jinak nic neslyšíme tom, že by (neustále?) uzdravovali - odhlédneme-li od onoho nezdařilého pokusu u posedlého chlapce (L 9, 40). Evangelisté tedy museli rozlišovat mezi aktuálním pověřením k uzdravování v daný čas a všeobecnou modlitbou za nemocné. Nikdy neslyšíme, že by apoštolové po velikonocích přijali nebo dále předali nějaké všeobecné „pověření“ uzdravovat nemocné (k Mk 16, 18 viz výše). I když se všichni mají za sebe navzájem modlit, „aby byli uzdraveni“ (Jk 5, 16), přece jen je určité zvláštní „pověření“ vyhrazeno „starším“; a ani zde není možno říci, že „záchrana a pozdvihnutí nemocného“ vždy znamená okamžité a trvalé „uzdravení“ (Jk 5, 14; srov. 1 Tm 5, 23; dále lze porovnat s 1. listem Klementovým do Korinta 59,4, kde se podobně jako v Jk 5 rozlišuje mezi „záchranou“, „pozdvihnutím“ a „uzdravením“).

Prvotní církev nevychází z toho, že by vlastně mezi věřícími neměli být žádní nemocní (srov. 1 Tm 5, 23), nýbrž je jako Starý zákon přesvědčena (2 Kr 5; Tób 11), že každé uzdravení je překvapující dar Boží. Uzdravení skrze modlitbu nebyl běžný případ křesťanské péče o nemocné. I když k těmto uzdravením skrze modlitbu v jistých obdobích docházelo často, bylo to vždy přesto vázáno na určité osoby a nebyla to záležitost pro každého (srov. Sk 5, 16; 8, 7; 14, 3.8n; 19, 11-17; 20, 10; 28, 8n).

Zdá se, že u Epafrodita (Fp 2, 26n) musilo jít o nějakou delší nemoc, takže Pavel nemohl svého mladého pomocníka modlitbou hned uzdravit. Pavel sám byl zřejmě nemocen po celý svůj život a sám výslovně zdůrazňuje, že Bůh mu jeho opětovanou prosbu o uzdravení rázně odmítl, takže on musil s břemenem této nemoci žít dále (2 K 12, 8; Ga 4, 13n). A konečně je samozřejmé, že u zesnulých prvotní církve (srov. 1 Te 4, 13) byla normální příčinou smrti nemoc. Příležitostná uzdravení ze smrtelných nemocí (Sk 28, 6) samozřejmě zůstávají výjimkou.

Církev je tedy věrná svému „pověření“, jestliže nemocné s vírou a důvěrou doporučuje Kristu a zůstává přitom otevřena pro uzdravení na způsob znamení. K tomu patří, že jednotlivé křesťany povzbuzuje, aby „nezhášeli oheň Ducha“ (1 Te 5, 19), tj. aby dávali pozor na aktuální podněty Ducha a aby „nepohrdali“ dary uzdravování (podobně jako proroctvími; srov. 1 Te 5, 20), nýbrž aby jim pomáhali ke zdravému růstu. K tomu patří určitá uklidněnost a uvolněnost, které je cizí všechno sugestivní a hektické naléhání. Skutečnost, že je dnes v nových duchovních probuzeních napříč všemi konfesemi mnohdy cítit nezdravý tlak v oblasti uzdravování, může být reakcí na to, že racionalismus dost často i v křesťanských obcích vedl k tomu druhu nevěry, nad nímž se podivoval Ježíš v Nazaretě (Mk 6, 5).

Avšak překonání takovýchto chybných forem se nedosáhne opačným extrémem, nýbrž tím, že se každý bude Boha ptát po své vlastní „míře“ a tu se pak bude snažit naplnit (Ř 12, 3n). Přílišná horlivost naopak vede k tomu, že dar se stává důležitějším než dárce, a právě tím ztrácí svojí funkci znamení. K tomu je zapotřebí si všimnout, že jak v duchovním životě jednotlivce, tak i v různých probuzeneckých hnutích nápadné události se silnou signální funkcí se často vyskytují právě na počátku, aniž bychom je pak směli považovat za normu pro všechny další fáze. Kde lidé stále vzbuzují dojem, že darem uzdravování disponují nebo že správnou modlitbou lze odstranit každou nemoc, podléhají klamu nebo klamou ostatní, zatímco lidé s pravým pověřením budou tento úkol přijímat a uskutečňovat ve skromnosti a stále budou poukazovat na svobodu a svrchovanost Boží (srov. Sk 2, 12.16). Tato otevřenost tedy není žádným alibi pro nedostačující víru, nýbrž je vůbec možná pouze pro věřícího.

Ze zmíněných důvodů nepovažuji za šťastné hovořit o „pověření církve uzdravovat“, neboť ve striktním smyslu slova - podobně jako u L 10, 9 - je toto pověření dáno pouze jednotlivcům a i těm pouze pro jednotlivé případy, zatímco celek věřících má pouze „pověření“ ve víře v Ježíšovu uzdravující moc se za nemocné „modlit“ (ne: je „uzdravovat“; Jk 5,14-16). Při tom si jsou věřící vědomi, že jim byl dán „příslib“ (ne: „pověření“), že tu a tam budou „následovat“ „dary (jednotlivých) uzdravení“ (Mk 16, 17n; 1 K 12, 9). Pak může z modlitby církve za uzdravení příležitostně pro někoho v církvi vyrůst pověření uzdravovat.