5. Touha po zázracích a mystika utrpení

z knihy Uzdravení a pověření uzdravovat podle Nového zákona (Norbert Baumert)

Ve snaze ospravedlnit samotnou „modlitbu za uzdravení“ v každé situaci se často argumentuje: Bůh přece nechce nemoc, ale zdraví; kdo bez jakýchkoli otázek přijme nemoc jako něco nezměnitelného, má chybný obraz Boha. - Samozřejmě už řád stvoření ukazuje, že každý člověk je zaměřen na zdraví. Avšak jestliže existují lidé, kteří jsou postiženi už od dětství, není to snad nějakým znamením, že „oni nebo jejich rodiče zhřešili“ (J 9, 2n) nebo že se jejich okolí s dostatečnou vírou nemodlilo. Podle Pavla je jak nemoc, tak i smrt vposledku důsledkem prvotního hříchu lidstva (Ř 5, l2); jestliže v 1 K 2, 30 Pavel v nemoci a smrti „některých“ vidí Boží „pokárání“ za zneužití eucharistie, neznamená to, že každou nemoc připisuje osobnímu hříchu (srov. Ga 4, 13; Fp 2, 27). Proces vykoupení začíná v osobním středu člověka (a tím v přítomném okamžiku, v „zde a dnes“ našeho pozemského života), ale završuje se teprve na konci časů. Kdy a kde mezitím tato spása na způsob znamení pronikne až do oblasti tělesného uzdravení, to zůstává Božím tajemstvím.

Pochopitelně, že v katolických kruzích dochází ke zdůrazňování kříže a „následování v utrpení“, za nímž se skrývají jiné motivy: nedostatek souhlasu k životu, který vede až ke sebezničujícím tendencím a masochismu; subtilní následky zbožnosti založené na výkonu a omyl, že to těžší je vždy lepší a Bohu milejší; tajná pýcha, jež snášení bolesti zneužívá k sebepotvrzení; nedostatek víry, že Bůh může uzdravit, spojený s falešnou pokorou, že se člověk má přece spokojit s tím „obyčejným“ a že nechce „obtěžovat“ Boha. Za takovýmto nevykoupeným křesťanstvím se ve skutečnosti skrývá temný obraz Boha, který je jen velmi nepatrně proniknut rozměrem vzkříšení. Samozřejmě, že Bůh nechce utrpení samo o sobě, stejně jako „nechtěl“ smrt svého Syna. To však neznamená, že tento následek hříchu ihned odejme; vždyť Bůh nás přece vykoupil právě skrze smrt. Zřejmě tedy i nemoc má v procesu vykoupení člověka nějakou funkci (2 K 1, 10). Může být tím místem, v němž se „dovršuje (Boží) moc“ (2 K 12, 9).

Občas se ostře rozlišuje mezi utrpením nějaké nemoci a bolestivými důsledky, které vyplývají z našeho křesťanského bytí v tomto světě (třeba ono Pavlovo „apoštolské utrpení“; 2 K 6, 2 - 10; 2, 23 - 29): Jenom to druhé pak prý má ono čestné označení „kříž“, to první naproti tomu ne; a proto je prý třeba při každé nemoci prosit o uzdravení. Avšak vědomé a nevědomé, známé a neznámé příčiny utrpení se často tak prolínají, že je v praxi není možné oddělit. A poslední příčinou bolesti je v obou formách utrpení hřích, ať už hřích vlastní, hřích druhých lidí (výchova, pronásledování) nebo hřích prvotní. Rozhodující přece je, že Kristus při člověku stojí v každé nouzi, a že se díky tomu křesťan také snaží všechno své soužení a bolesti, ať už pochází odkudkoli, přemoci s Kristem. Potom se každá nemoc může stát nástrojem spásy, ať už je na ní skrze uzdravení zjevená Boží sláva nebo se stává místem dozrávání a prostorem pro jinou formu setkání s Kristem (srov. Ko 1, 24).

Za pokusem chtít každou nemoc okamžitě „odmodlit“ se však může skrývat také odpor vůči takovýmto krajním zkušenostem nebo odmítání utrpení podobné tomu, když Petr chtěl Pána uchránit před křížem (Mt 16, 23). Každá prosba předpokládá, že nechceme činit nátlak na toho, koho prosíme, nýbrž necháme mu prostor ke svobodné odpovědi. Mnohé přímluvy znějí tak, jako by Bůh byl naším podřízeným povinným poslouchat rozkazy. Našemu postavení jako tvorů však odpovídá, že vždy (stejně jako Ježíš na Olivové hoře) vycházíme ze zásadního postavení: „Tvá vůle se staň, ne má.“ Může být, že někdy potřebujeme hodně času, než jsme tuto připravenost schopni vyjádřit, ale tuto větu nemůžeme a nesmíme obcházet. Někdy slyšíme pastorační radu, abychom tuto formulaci nepoužívali, že by se za tím mohl skrývat nedostatek víry. Věřící prý vždy musí prosit bez takovýchto podmínek. To je teologicky i pastoračně chybné a může to mít pustošící důsledky, protože lidé se pak pouštějí do vlastnoručně vyrobené zbožnosti. Nesmíme škrtat základní pravdy, pouze aby se nedůvěře neposkytlo žádné alibi. Oba extrémy, touhu po zázracích i „mystiku utrpení“, lze překonat jedině ze zdravého duchovního středu: v odevzdanosti Ježíši Kristu poznávat vždy znovu, kam nás Duch právě teď vede.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Norbert Baumert

Témata: Uzdravení

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

25. 10. 2026, 18. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 45,1.4-6; Žalm Žl 96,1+3.4-5.7-8.9-10a+c; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

Může křesťan dělit svou věrnost mezi císaře a Boha, mezi pozemskou a Boží autoritu? Tak postavili otázku Ježíšovi protivníci a čekali, že Ježíše nachytají buď jako nevěrného věřícího, který není zcela věrný Bohu, nebo jako nevěrného občana, který není věrný císaři. Odpověď ale žádné dělení nezdůvodňuje, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat. Každý věřící Izraelita (a právě takoví se Ježíše ptali) věděl, že Bohu náleží všechno: svět, císař, denár – ale hlavně člověk sám. Člověk, který v sobě nese obraz Boží, má Bohu patřit cele. Potom si může dovolit respektovat císaře, platit peníz daně, žít v tomto světě bez obav, že všechno pokazí. Ale patřit plně a cele z hloubi svého nitra Bohu, není nic snadného. Bůh nás v tom však nenechává samotné, když vkládá do našeho nitra Ducha, který sám volá: „Abba, Otče“!