7. Uzdravení skrze modlitbu a uzdravení přirozenými silami

Pro křesťana mají být všechny životní procesy integrovány do jeho osobního vztahu k Bohu

z knihy Uzdravení a pověření uzdravovat podle Nového zákona (Norbert Baumert)

Zde jde o rozdíl mezi uzdraveními ve jménu Ježíšově a tím, co lidé způsobí zvláštními přirozenými silami. Především považuji za důležité, abychom tyto přirozené síly již předem nepodezřívali nebo neznehodnocovali. Po tom co byly nejprve chemie a později hlubinná psychologie postaveny do služby zdraví, není se co divit, že je dnes snaha - částečně pomocí vědeckých metod - všechny skryté „spirituální“ síly přírody nově poznat a využít. V zásadě se zde pouze prohlubují vhledy, jež byly v lidstvu vždy nějak intuitivně přítomny a také prožívány (např. indiánští léčitelé). A snad vždy existovali lidé, kteří v této oblasti byli zvlášť senzibilní, kteří měli něco jako „šestý smysl“ (tzv. přírodní léčitelé aj.). Tito často pracují pomocí oční diagnózy, kyvadélka, vkládání rukou, hypnózy, (indické) meditace, tance a podobných praktik. Zda zde v jednotlivých případech jde o šarlatánství nebo o pravé nadání, to se musí objasnit prověřením takové osoby. A i když takové prověření může být jakkoliv obtížné, přece se zvláštní přírodou dané síly nesmějí jednoduše vyloučit.

Pak se zde jen musí dobře rozlišovat, zda jsou s tímto nadáním spojena cizí učení a cesty ke spáse, nebo zda tu skutečně zůstává volný prostor pro Krista. Protože Duch svatý je v jistém smyslu u díla při každém čestném náboženském hledání (srov. Sk 17, 27n; Ř 2, 14n), je třeba i v jiných náboženstvích počítat s pravými uzdraveními modlitbou a všechna náboženství se právem pokoušejí také o integraci přírodních léčivých sil. Jelikož jsou však v Kristu všechny ostatní náboženské cesty podstatně překonány, nesmí pro křesťana existovat žádná cesta a žádná praktika, která by se nenechala jednoznačně přiřadit ke Kristu.

Podle tohoto kritéria tedy budeme prověřovat všechny „uzdravovací služby“ a nevydáme se lehkomyslně cizím vlivům ani tehdy, když se bude zdát, že jde o „přirozená nadání“. Čím hlouběji pronikneme do oblasti ducha, tím jasnější zpětné napojení na Krista potřebujeme, neboť jinak do tohoto vakua vniknou vlivy, které rády loví v kalných vodách a vposledku jsou (dálkově) řízeny Božím odpůrcem (srov. 1 K 10, 20n). Bez jakékoliv snahy všechny nápadné jevy okamžitě svádět na démonické vlivy musí člověk přesto počítat s tím, že se ten Zlý snaží zmocnit hlubších vnitropsychických procesů a psychických nemocí, stejně jako do svých služeb dokáže dostat také všechny zdravé síly člověka (např. u ideologií).

Těmito úvahami se na druhé straně vyjasnilo, že i uzdravení „ve jménu Ježíšově“ jsou „zasazena“ do přírodou daných procesů. Při takovýchto uzdraveních mohou tedy hrát určitou roli duševní síly nemocného a zvláštní schopnosti modlících se jednotlivců. Přesto jsou však takové modlitby za uzdravení něčím víc než psychosomatickou terapií, (jestliže a) protože v centru je víra v Ježíše Krista a působení jeho Ducha. Zkušenost ukazuje, že z tohoto duchovního středu mohou být zvlášť snadno uvolněny hlubší přirozené vlohy člověka. (To platí i v jiných oblastech, např. u proroctví.) Přesto však tyto přirozené síly nejsou tomu, kdo se modlí, k dispozici ve stejném smyslu jako nějakému přírodnímu léčiteli. Lidé, kteří jsou Bohem pověřeni službou uzdravování, často velice výrazně vnímají, zda Bůh chce v daném případě uzdravení darovat. Mimoto se stále znovu objevují zprávy o uzdraveních, kdy u zúčastněných nelze rozeznat žádné zvláštní schopnosti tohoto druhu. Vždyť i zde platí věta: „Co je slabé v očích světa, to vyvolil Bůh“ (1 K 1, 27), aby z tohoto nepoměru příčiny a účinku bylo zřejmé, že „tato nesmírná moc je Boží a není z nás“ (2 K 4, 7): uzdravující síly z milostivého Božího příklonu, jež pronikají až do tělesné oblasti a působí zde. Vždyť takováto uzdravení jsou znamením dějinněspásné události Božího království; nápadná přirozená uzdravení jsou oproti tomu z teologického hlediska totéž co úspěchy lékařské péče.

Pro praxi křesťanského všedního života je důležité překonat propast mezi uzdraveními skrze modlitbu a „světsky“ chápanou pomocí. Neboť pro křesťana mají být všechny životní procesy „duchovní“, integrovány do jeho osobního vztahu k Bohu. Každá lékařská konzultace by proto měla být nesena modlitbou, jinak dotyčný dosud ještě neotevřel všechny oblasti svého života Duchu. To nevylučuje jistou samostatnost duchovní a medicínsko-terapeutické oblasti. Jsou to však pouze různé výchozí body pro uzdravení jediného, celého člověka. Křesťan právě z úcty před Tvůrcem a Vykupitelem půjde na nemoc vždy ze dvou stran: Bude se ve své nouzi modlit k Bohu a současně bude přiměřeným způsobem využívat lékařskou - terapeutickou pomoc. Samostatnost těchto oborů vyžaduje, abychom zároveň nasadili medicinskou/psychologickou i pastorační/duchovní pomoc a aby při tom nikdo druhému neupíral jeho „pole“ působnosti. Jednotnost člověka jakožto tvora potřebujícího vykoupení vyžaduje vzájemnou otevřenost obou stran. Jako dobrý duchovní v daném případě pošle toho, kdo jej prosí o radu, k lékaři nebo terapeutovi, tak i více celostně orientovaná medicína si je opět stále více vědoma psychických, etických a náboženských složek nemoci. Oba výchozí body nakonec vedou zpět k Božímu působení jakožto společné základně. Vždyť přece má i „lékař moudrost od Boha“. Proto „jsi-li v nemoci, modli se k Bohu, neboť on uzdravuje. Ale i lékaři umožni přístup! V daný čas leží úspěch v jeho ruce, neboť i on se modlí k Bohu“ (Sír 38, 1 - 15). Výraz „v daný čas“ zde chce říci, že lékař často narazí na hranici. Ale i pro toho, kdo se modlí za uzdravení, platí, že před Bohem musí také dbát na „daný čas“: kdy je odkázán na lékaře a jak se má za uzdravení modlit. Neboť i když Bůh v jednotlivých případech uzdravuje bez prostřednictví lékařské pomoci a koná věci se silnou signální funkcí, jichž není schopen žádný lékař, přece zůstává pravdou, že obvykle do tohoto procesu zapojuje i lékařskou pomoc. Čím více ovšem nemoci zasahují jádro osobnosti, tím více také terapeut nebo lékař narážejí na určitou hranici. U duševních zranění je terapeut často ještě tak schopen odhalit příčiny, aniž by mohl poskytnout pomáhající osobní vztahy. Když však člověk tyto rány ukáže v modlitbě milujícímu Bohu, začíná v něm probíhat proměna. To, že ten, který se s druhým modlí za takovéto vnitřní uzdravení, při tom používá také psychologických znalostí, je pak stejně legitimní, jako je třeba na nějakém terapeutovi žádat, aby byl otevřen směrem k Bohu nebo aby přinejmenším respektoval pacientovo přesvědčení v oblasti víry.