Základní prvky modlitby za uzdravení – 10. kapitola

z knihy Uzdravení a pověření uzdravovat podle Nového zákona (Norbert Baumert)

Jako shrnutí můžeme na závěr pro praktickou potřebu načrtnout základní strukturu modlitby za nemocné. V živé praxi sice nebude vše tak přesně rozlišeno a naznačený sled se bude měnit, avšak uvedené prvky musí být v modlitbě alespoň zahrnutě obsaženy. Nemocného se tyto prvky týkají jiným způsobem než těch, kdo se za něj modlí, avšak všichni je musí respektovat.

1. Každý křesťan smí a má k Bohu přinést každou nemoc, i zdánlivé maličkosti, ať už formou, že naříká nebo že se ptá v dětské bezprostřednosti (tak jako má Bohu ukázat a s ním vlastně prohovořit všechny věci svého života ). To se sice často děje přímo formou prosby, ale prvním krokem je stížnost, nářek, toto otevření se Bohu, v němž danou situaci stavíme do vztahu k Bohu. V tom již spočívá důvěra, že ten, který nikdy ani na toho nejmenšího ptáčka nezapomene (L 12, 6), tím spíše vidí bolesti každého člověka.

2. Bůh však nejen naši nouzi vidí, ale také se s ní v Kristu solidarizuje a staví se na stranu člověka. Modlící se si tedy za druhé uvědomuje, že sám Kristus „nese mou nemoc“ (Iz 53, 4) a bere na sebe moje bolesti. Bůh tedy nezůstává nezúčastněným protějškem, kterému bych mohl něco vyčítat, ale stává se společně se mnou zranitelným a stojí takto vedle mne. Přes tento krok bychom se neměli příliš rychle dostávat, protože tvoří podstatný základ pro další modlitbu.

3. Dalším krokem je akceptování dané, přítomné situace. Tím se nemyslí už napřed nemoc „přijmout“ jako něco nezměnitelného, nýbrž říci „ano“ k tomu, že ona tu už je a že tento stav jako takový objímá i sám Bůh, a to i tehdy, kdyby jeho příčinou byl nějaký konkrétní hřích. Člověk se tedy nyní staví na stranu toho, kdo vzal na sebe jeho bolesti. Tím se stává jasnější, zda je modlitba pravá, či zda je zneužita na způsob obranného mechanismu, který pod zbožným pláštíkem brání „přijmout sebe sama“ - a tím brání přijmout i naše vlastní ohraničení.

4. Za čtvrté je třeba se ptát, zda máme čistou víru, že Bůh může (ihned) uzdravit každou nemoc, že na konci věků „setře každou slzu“ (Zj 21, 4). Na tomto místě se mohou skrývat nejrůznější pochybnosti. Proto je pastoračně velice důležité upevnit tuto „všeobecnou“ víru, jež spočívá na všeobecném zjevení.

5. Tato všeobecná víra pak u člověka vytváří základnu pro zcela konkrétní důvěru, že Bůh může uzdravit i v daném případě.

6. Nyní následuje vlastní krok prosby o uzdravení. Je jistě správné, když modlitebník nejdříve s dětskou důvěrou jednou poprosí Boha o uzdravení. Současně si je ale vědom, že i nyní v modlitbě pokračuje objasňovací proces. Během modlení se totiž musí ukázat, jak on a ti, kteří se modlí s ním, mají postupovat dále. (Kdo se ovšem domnívá, že křesťanské modlení je pouhým ujasňováním si vlastní situace před Bohem a ne skutečným dialogem, v němž Bůh ve svobodě dějinným způsobem odpovídá, ten se musí ptát, zda takto neruší celé dějiny spásy a jak vlastně může hovořit o „aktuálních milostech“.)

7. Prošení není žádným neustálým tlučením, nýbrž musí být stále znovu přerušováno nebo ještě lépe unášeno vnitřním nasloucháním, jak sám Duch vede naše prosby. Zde totiž vrůstáme do základního postoje: „Buď vůle tvá.“ Tento postoj žádným způsobem neumenšuje víru v uzdravující Ježíšovu moc, nýbrž vytváří právě prostor svobody a úcty, v němž se osobní vztah k Ježíši teprve může plně rozvinout. Vždyť modlíme-li se tuto prosbu Otčenáše ze srdce, stává se vyznáním, že Ježíš je Pán mého života, a tím také mého zdraví. V modlitbě se totiž mohou nyní vytvořit dva směry:

8. Může se stát, že zvolna zakoušíme vnitřní povzbuzení k pokračování v modlitbě, i když uzdravení nenastane okamžitě. Motivem takovéto vytrvalosti pak už není jen strach před bolestí nebo soucit lidí, kteří obklopují nemocného, nýbrž stále větší souzvuk s Bohem, který nás zde a nyní zplnomocňuje modlit se za uzdravení. Přesto ale zůstává otevřeno, v jakém smyslu Bůh takovou modlitbu za nemocné učiní plodnou. Zde se musíme chránit před příliš rychlým výkladem Božího příslibu, jenž zakoušíme. Rozhodující je, že v samotném prošení jsme v jednotě s Ježíšem Kristem a v něm nacházíme konkrétní měřítko.

9. Také se může stát, že ti, kteří se modlí, během modlitby za uzdravení zvolna zakoušejí vnitřní klid a pokoj. Nemocný v sobě pociťuje sílu nést utrpení i dále, a tím také pověření tuto sílu z Boží ruky přijmout. Kolik vnitřního růstu zde může být darováno, můžeme příležitostně pozorovat právě u těžce nemocných, kteří se mohou stát zdrojem duchovní síly pro své okolí. Jako spolunesení Ježíšova utrpení (Ko 1,24) se toto nesení nemoci může stát cestou spásy. I to pak člověk zakouší jako Boží obdarování. Vždyť kdo z nás by mohl změřit, která cesta vede k hlubšímu vykoupení a co nám nakonec bude k dobru a ke spáse? Důvěryplná modlitba za uzdravení je pak Bohem velmi dobře „slyšena“, avšak není „vyslyšena“ podle našich slov, nýbrž je na ni odpovězeno jiným způsobem. Je jisté, že některý nemocný, než tohoto vnitřního pokoje dosáhne, bude muset takovouto cestou v modlitbě projít častěji.

10. Může se však také stát, že modlící se nezakouší žádné vnitřní vedení, tedy ani duchovní povzbuzení k dalším přímluvám, ani sílu ke snášení nemoci. Pak je třeba se zastavit a ptát se (snad společně), proč zůstává modlení duchovně neplodné. (To je třeba dobře rozlišovat od duchovní vyprahlosti a „pouště“, kdy jsme si vztahu k Bohu navzdory postrádané útěše velmi jasně vědomi). Často se teprve zde narazí na to, že snad až dosud modlitbu blokují neuvědomělé hříchy nebo chybné pozice, které jsme si dosud neuvědomili. V tom případě je pak pokání důležitější než prosebná modlitba (srov. Mk 11, 25; Mt 5, 23; 1 Pt 3, 7; 4, 8; 5, 5). - Pokání nejen u nemocného, nýbrž snad ještě více u těch, kteří se modlí za jeho zdraví. Občas spočívá chyba v tom, že se lidé začnou modlit, aniž by byli s nemocným ve vnitřním souzvuku a aniž by měli konkrétní duchovní pověření modlit se za druhé. Činí tak čistě na základě lidských emocí. To může být pochopitelné u lidí, kteří jsou nemocnému osobně blízcí, u jiných to působí spíše trapně. Dotěrnost a emocionální vnucování se je každopádně lidsky netaktní a neodpovídá to ani evangeliem dosvědčené atmosféře uzdravování. Takovíto lidé se musí naučit stáhnout se na jim udělenou „míru“ (Ř 12, 3; Ef 4, 7).

Modlitba za uzdravení je jako každá modlitba především místem setkání s Bohem, přičemž tento osobní vztah musí být určován vírou, jež Bohu ve všem důvěřuje, a zároveň uvolněností, jež mu vše ve svobodě přenechává. "Ale nalezne Syn člověka takovouto věřící důvěru?" (L 18, 8).

***

Ze sborníku Korrespondenz zur Spiritualität der Exerzitien Nr. 49, 34. Jahrg., 1984: Heilung - ein Aspekt des Exerititiengeschehens, str. 32 - 47: Heilungsgeschehen und Heilungsauftrag nach dem Neuen Testament, přeložil P. Vladimír Vyhlídka, překlad upravil Petr Hruška. Text je také obsažen v knize Norbert Baumert: Dem Geist Jesu folgen, Vier-Türme-Verlag, Münsterschwarzach 1988, V. Teil, str. 95 - 116: Jesus, heile mich.