7. Psychologie symbolů víry

z knihy Psychologie a víra - orientace a podněty k diskusi

Nezřídka přehlíženou oblastí, kde se dotýkají psychologie a víra, je liturgie: svět náboženských symbolů a úkonů. Psychologie, zvlášť hlubinná psychologie může velice silně sensibilizovat pro řeč symbolů - nejdůležitější cizí řeč, kterou se má podle Ericha Fromma učit každý člověk. Takové zcitlivění schopnosti vnímání náboženských symbolů se dnes jeví naléhavé jak pro duchovní, tak pro laiky.

Z psychologického hlediska představují symboly a symbolické úkony (rituály) inscenace vnitřně duševního světa zkušeností. Na symbolických výrazových formách fascinuje jejich schopnost uvádět simultánně na scénu mnohovrstevné a protichůdné věci a zhušťovat je v jediný obraz, předmět či úkon. Jediná kytice květin, kterou dává muž ženě, může zároveň vyjadřovat strach i naději, nenávist i lásku, vinu i odpuštění, zoufalství i nový počátek. Ernst Cassirer právem charakterizoval člověka jako "animal symbolicum". Člověk to jinak nedokáže: vše, co se ho bezpodmínečně týká, své nejhlubší city, svá nejbolestnější zranění, své nejzřetelnější hranice, své poslední otázky a největší naděje může sdělovat jen symbolicky.

V tomto antropologickém kontextu je třeba vidět i symboly víry. I ony "inscenují" v posvátné hře ambivalentní prapůvodní zkušenosti a otázky člověka a vedou je směrem k odpovědi. Když křesťané při eucharistické oběti jedí chléb, když ponořují ruku do svěcené vody, když se znamenají znamením kříže, když pochovávají mrtvé, vyjadřují vždycky náboženské symboly a úkony něco z prapůvodního ohrožení lidské existence a staví tato nebezpečí a apriori je proti ochranné moci Boží. V symbolech se tak projevuje korelace životní zkušenosti a odpovědi víry. Bezvýchodnost lidského života je spojována s výslovnou připomínkou ústředního Božího spásného činu a rozhodujícím způsobem přepracována. Když tedy křesťané liturgicky a symbolicky vyprávějí, jak se Boží Syn stal člověkem ve venkovském tesaři Ježíši z Nazareta, jak se vydal utrpení a smrti a jak byl třetího dne vzkříšen, dávají tím nový význam svému vlastnímu utrpení, strachu před smrtí a celé své existenci. Jako učedníci z Emauz vědí, že na svých cestách a životních přechodech mají po boku Boha (Lk 24,13-35). V liturgii připomínaná a zpřítomňovaná Boží praxe činí samu liturgii místem Božího uzdravování.

Exemplárně může být naznačena tato léčivá moc liturgie, svátostí a symbolů víry velmi zkráceně na příkladu křtu dítěte. Zde je objasňující přínos psychologie pro citlivější pochopení symbolů zřejmý. Posvátná a uzdravující hra křtu dítěte se podle naznačeného chápání symbolů zaměřuje především na rodiče dítěte. Prenatální psychologie a moderní vývojová psychologie (která zkoumá především kritické životní události v celé historii života) upozorňují na to, s jakými vnitřně duševními emocemi, otázkami, bezvýchodností a nadějemi se setkávají mladí rodiče, kterým se narodilo.

Před porodem je nezřídka trápí obavy, že by mohlo dojít ke komplikacím a poškození dítěte, na nichž by sami duševně ztroskotali. Dostavují se pocity viny, že nejsou na příchod dítěte dostatečně připravení; pochybnosti, zda dokázali dostatečně rozvinout vlastní identitu muže nebo ženy i společné cesty páru tak, aby v srdci měli místo pro dítě. Do toho se mísí očekávání bytosti, která k nim má patřit a kterou chtějí mít rádi. Zrození dítěte prožívá mnoho rodičů jako nezasloužený dar. Při vší důvěrnosti, obvyklé ve fantazii před zrozením, jim dítě připadá jako cizí bytost z jiného světa, jako "Boží posel".

Po porodu, už v prvních týdnech, radostná událost vybledne a nezřídka ustoupí šokujícímu zážitku. Malý, křiklavý uzlíček vyžaduje trvalou péči, brání v navyklé nezávislosti a svobodě, vynucuje si dalekosáhlé změny v zaměstnání i v partnerském životě. Především první dítě, ale i děti další "dávají rodičům co proto" a vyvolávají u nich nepřiznané, společensky tabuizované pocity zlosti a nenávisti. Kdyby člověk povolil nevědomé stinné stránce, pak by nejraději utopil tohoto malého vetřelce, působícího konflikty v pohodlně strukturovaném vztahu dvojice. Zároveň prožívají rodiče okamžiky štěstí a malého křiklouna by nedali za nic na světě.

Symboly křtu zachycují tento hluboce znejistělý rozporný, v krizi se nacházející vnitřní svět rodičů. Ve křtu dochází k psychickému vyléčení tím, že všechno, co se vědomě i nevědomě dotýká novorozence, je symbolicky napodobeno, oživeno, připuštěno a zpracováno. Rodiče skutečně symbolicky "utopí" své dítě ve vodě a vyjádří tím svou zlost. Tím, že dítě bylo posláno zpět do vody, byl porod jakoby odčiněn. Zároveň však jde o vážný projev péče při koupání, jímž se dítěti projevuje láska a náklonnost. Když dítě omývají, očišťují je od všech poskvrn, jimiž ho oni, rodiče, potají poskvrnili ("vetřelec", "překážka v životě"); vina je zpracována. Když dítě odevzdávají vodě, vyjadřují svůj dokonaný proces obrácení: že nechají dítě jít vlastní cestou a nebudou je považovat za svůj "majetek". A při tom všem "opakují" a znovu prožívají zrození: dostávají své dítě zvody jako dar.

Při křtu však nedochází jen k ponoření do obyčejné vody – v naší liturgii jsme bohužel zachovali jen ubohý zbytek tohoto výrazově silného symbolického procesu - i když voda, v návaznosti na symbolickou koncepci C.G.Junga vládne takovou přirozenou i sakrální mohutností, jež ji povyšuje na nositele nevědomého symbolu par excellence. Tato křestní voda je posvěcena při slavnosti, ve které si společenství připomíná vzkříšení Ježíše Krista. Tam byla prohlášena za výmluvné znamení praxe Boha, který překonává všechnu nakaženost smrtí a je zaměřena na život v plnosti pro každého jednotlivce. O tomto Bohu svědčí křestní voda. Kdo se s ní dostane do styku, dostává se do styku s terapeuticky zaměřeným Bohem.

Zároveň "symbolizuje" voda křtu i místo, kde se mimořádně rozvíjí životodárná síla Boží. Je to shromáždění Božího lidu. Voda křtu vzešla ze shromáždění, připomínajícího si smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Proto je styk s touto vodou vždy též stykem s Boží obcí, je napojením na "obec" jako zdroj síly.

Souhrnně lze říci: životní událost zrození dítěte, charakterizovaná mnohými zmatky, je při křtu představena rodičům se všemi nevědomými okolnostmi a je zapojena do Božího světa. Napojuje rodiče i dítě vzhledem k minulým oboustranným "porodním traumatům" i k očekávané výchově na léčivou sílu Boží obce. Dáváš úlevou rodičům pocítit, tím, že jim ukazuje, že už nemusejí být pro své dítě vším, protože ve křtu symbolicky prožívají, že Bůh sám přijal jejich dítě do svého srdce a zůstává s nimi.

To všechno se pro rodiče ztrácí, ztrácí se to pro lidi hledající odpověď na své neřešitelné rozpory, jestliže se už nesetkávají s léčivou silou symbolů víry. Psychologové v této souvislosti upozorňují, že chybějící schopnost a citlivost pro symboly neleží pouze na straně křesťanů, ale že přehnaná verbalizace a pedagogizace víry v teologii a pastoraci způsobila, že řeč symbolů oněměla.

Je proto třeba učit se vědění o symbolech a psychologii nevědomí - jakési "estetice víry", citu pro korelaci duševních prapůvodních zkušeností a odpovědi víry, jak je to obsaženo v náboženském symbolu.