8. Další problematika ohledně udílení iniciačních svátostí

z knihy Církevní právo a křesťanská iniciace

Čas se nám pomalu nachyluje, já jsem opravdu považoval za nejdůležitější, abychom si znovu postavili před oči celou tu cestu, abychom hleděli na iniciaci jako na proces a ne jen jako na přípravu ke křtu, a potom jednotu iniciačních svátostí, nejenom tu vnitřní, ale i vnější. Ta je pak umožněna tím, že samým právem je zmocněn k biřmování kněz, který křtí dospělého. V kodexu, v části o biřmování najdeme:
Kán. 882 - Řádným udělovatelem biřmování je biskup; platně uděluje tuto svátost také kněz, který obdržel pověření biřmovat buď obecným právem, nebo mu bylo zvláště uděleno příslušným představeným.
Kán. 883 - Samo právo uděluje pověření biřmovat: (...)
2´ pouze pro biřmování určité osoby knězi, který ze svého úřadu nebo z pověření diecézním biskupem křtí osobu, která není dítětem nebo ji, již pokřtěnou, přijímá do plného společenství katolické církve. (...)(22)
Z toho můžeme vyvodit jednu věc: totiž že možnost oddělení biřmování dospělého od křtu z důvodu, aby mohlo být uděleno biskupem, kodex nepreferuje. Můžeme snad dokonce říci, že ji vůbec neuvažuje. Nevím jaký by mohl být "závažný důvod"(23), který by bránil a tedy by mohl způsobit oddělení biřmování a křtu, ale oproti třeba historii dnes je jednoznačně preferována jednota iniciačních svátostí. A pokud jde o podmínky ke křtu dospělého, neobstojí námitky typu: "on není ještě připraven na biřmování, tak ho jen pokřtím". Pokud dospělý není připraven na biřmování, není připraven ani na křest - protože ke křtu se vyžaduje zralá víra a osvědčení se ve víře, v křesťanské praxi. Čili je tu jasná a jednoznačná preference jednoty iniciačních svátostí.(24)
Nakonec tedy už jen zkratkovitě: kánon k věčným sporům mezi kněžími - 868 1 o dovolenosti křtu dětí - to je souhlas rodičů a podložená naděje na křesťanskou výchovu "spes habeatur fundata". Aby mohl být pokřtěn dospělý, vyžaduje se: projevení vůle přijmout křest, dostatečné poučení o pravdách víry a povinnostech křesťanů (tedy nauka), aby se osvědčil v křesťanském životě během katechumenátu, ať je vybídnut ke vzbuzení lítosti nad hříchy.(25) To jsou základní podmínky, které kodex vypočítává jako kritéria aby dospělý mohl být pokřtěn. Dále bychom mohli uvažovat ještě o kompetenci biskupa ve křtu dospělých, kán. 863 mluví o tom, že tento křest (alespoň těch, kdo dovršili čtrnáctý rok věku) se oznamuje diecéznímu biskupovi, aby, jestliže to uzná za vhodné, sám jej udělil. Nevím, v diecézích může být praxe různá, u nás biskup křest dospělých povoluje. Dále co se týká času křtu, to je pro dospělé především velikonoční vigilie, pokud je to možné.(26) Co se týká způsobu křtu, je to ponoření nebo polití, a i když kodex uvažuje oba způsoby jako rovnocenné, vzdor rozšířenější praxi křtu politím je tu stále uchováván ten prvotní, základní způsob křtu ponořením (který místy znovu ožívá)(27). Pak by asi byla na místě spíše teologická úvaha nad mazáním křižmem po křtu dítěte, protože není dosti jasné o co vlastně jde a jsou tu už prvky vlastní biřmování, také v tomto bodě je velká diskuse s východními(28).

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jan Mráz

Témata: Biřmování teologie, teologové

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

16. 11. 2025, 9. 11. 2025

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ez 47,1-2.8-9.12; Žalm Žl 46 (45), 2-3.5-6.8-9 Odp.: 5; 1 Kor 3,9c-11.16-17
Jan 2,13-22

Většinou je nedělní cesta do kostela zcela automatická. Jistě víme o kostele v jiné obci či městě, ale je nám poněkud cizí, není to „náš kostel“. Chrám je však mnohem více než jen shromaždiště věřících z našeho okolí. Chrám je znamením církve – společenství těch, kdo jdou za Bohem. Církev – chrám – je znamením Boží blízkosti člověku. Chrám už není místo, kde si s obavami kupujeme odpuštění a s napětím čekáme, zda bude odpuštěno (srov. chrám v pojetí starozákonního Orientu). Chrám je díky Kristově oběti místo, kde Bůh čeká na svůj lid a kam my přicházíme domů, k Bohu. Lateránská bazilika je tak především vnímána jako místo církve. Proto je zde úzká vazba na papeže, proto se zde konaly koncily. Slavíme tedy svátek církve – Božího těla, kterým je v posledku sám Kristus.