Neobjevíme žádné nové kontinenty, nebudeme-li mít odvahu ztratit z očí staré břehy. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Jan Pavel II.

III. KAPITOLA / Starý zákon / čl. 4

Ve Starém zákoně má pojem milosrdenství svůj dlouhý a bohatý vývoj

z knihy Dives in misericordia - encyklika O Božím milosrdenství

III. KAPITOLA


Starý zákon


4.           Ve Starém zákoně má pojem "milosrdenství" svůj dlouhý a bohatý vývoj. Musíme se k němu vrátit, aby se tím plněji objasnilo milosrdenství, které zjevil Kristus. Projevoval je svými skutky i učením a hovořil při tom s lidmi, kteří nejen znali pojem "milosrdenství", ale jakožto Boží lid Staré smlouvy čerpali ze svých staletých dějin zvláštní zkušenost Božího milosrdenství. Tento zážitek byl hluboce vepsán jak v duši celého společenství, tak v nitru každého jednotlivce.


Izrael byl totiž lidem Boží smlouvy, ale tuto smlouvu často porušoval. Vždy, když si tuto svou nevěrnost uvědomoval - a v průběhu dlouhé historie Izraele nechyběli proroci a jiní, kteří toto vědomí oživovali -, dovolával se milosrdenství. O tom nám Starý zákon poskytuje četná svědectví. Připomeňme si nejvýznamnější události a texty: začátek doby soudců[31], Šalomounovu modlitbu při posvěcení chrámu[32], část Micheášova proroctví[33], útěchy a přísliby proroka Izaiáše[34], modlitbu Židů ve vyhnanství[35] a obnovu smlouvy po návratu z vyhnanství[36].


Má jistě velký význam, že ve své řeči proroci spojují milosrdenství, ke kterému se často odvolávají pro hříchy lidu, s výmluvným obrazem Boží lásky. Bůh miluje Izraele jedinečnou láskou, podobnou lásce snoubenecké[37], a proto mu odpouští viny, dokonce i nevěrnost a zradu. Jestliže uvidí pokání, opravdovou změnu smýšlení, vezme svůj lid znovu na milost.[38] V učení proroků označuje milosrdenství zvláštní sílu lásky, která je větší než hřích a nevěrnost vyvoleného národa.


V této široké společenské souvislosti se jeví milosrdenství jako odpovídající protějšek vnitřní zkušenosti jednotlivců, kteří jsou buď ve stavu hříchu, nebo snášejí nějaké utrpení nebo neštěstí.Jak zlo tělesné, tak i zlo morální, to znamená hřích, způsobuje, že se synové a dcery Izraele utíkají k Bohu a dovolávají se jeho milosrdenství. Tak se k němu uchyluje David s vědomím své těžké viny.[39] Podobně se k němu obrací i Job, když se vzpírá svému strašlivému osudu.[40] Také Ester se k němu utíká, když jejímu lidu hrozí smrtelné nebezpečí.[41] V knihách Starého zákona nalézáme ještě mnoho jiných takových příkladů.[42]


Toto vědomí celé společnosti i jednotlivců, které je potvrzováno během staletí v celém Starém zákoně, vyplývá z dávné zkušenosti vyvoleného národa, kterou učinil v době egyptského vyhnanství: Pán shlédl na bídu svého lidu, uvrženého do otroctví, slyšel jeho volání, viděl jeho trápení a rozhodl se, že ho vysvobodí.[43] V tomto skutku osvobození, který Pán učinil, dovedl prorok rozeznat jeho lásku i soucit.[44] A právě zde jsou kořeny jistoty všeho lidu i každého jednotlivce: v Božím milosrdenství, jehož se lze dovolávat v jakýchkoliv protivenstvích.


S tím se pojí fakt, že bídou člověka je také jeho hřích. Starozákonní lid poznal tuto bídu již v době odchodu z Egypta, kdy si postavil sochu zlatého telete. Nad tímto zločinným porušením smlouvy zvítězil sám Pán, když k Mojžíšovi slavnostně promluvil: "Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný."[45] V tomto zásadním zjevení nacházel celý vyvolený národ i všichni jeho členové po jakémkoli provinění sílu a důvod, proč se utíkat k Bohu - aby mu totiž připomněl, co on sám o sobě zjevil, a aby ho prosil o milost.[46]


Svými činy i slovy tak Bůh ukázal své milosrdenství již na samém počátku existence toho lidu, který si vyvolil a který se v průběhu vlastních dějin neustále svěřoval milosrdnému Bohu - jak v neštěstí, tak při vědomí svého vlastního provinění. V milosrdenství Pána vůči jeho lidu se projevují všechny rozmanité a jemné odstíny jeho lásky: je jeho Otcem[47], protože Izrael je jeho prvorozený syn[48]; je také snoubencem té, jejíž nové jméno zvěstuje prorok: ruhama - to jest "milovaná ", protože jí bude prokázáno milosrdenství.[49]


Dokonce když se Pán, rozhněvaný pro nevěrnost svého lidu, rozhodne ho zavrhnout, tehdy ho soucit a jeho velkodušná láska přinutí, aby potlačil hněv.[50] Je tedy snadno pochopitelné, proč žalmisté, když chtějí vyzpívat nejvyšší chvály Pánu, opěvují Boha lásky a soucitu, milosrdenství a věrnosti.[51]


Z toho všeho plyne, že milosrdenství nejen patří k samotnému pojmu Boha, ale naplňuje i celý život lidu Izraele i jeho jednotlivých synů a dcer: je podstatou jejich nejniternějšího společenství s Pánem, obsahem rozhovoru, který s ním vedou. V tomto smyslu se vyskytuje milosrdenství především ve všech knihách Starého zákona, v celé rozmanitosti svých významů. Je asi těžké hledat v těchto knihách čistě teoretickou odpověď na otázku, co je milosrdenství ve své podstatě. Ale i samotná slova tam užívaná nás mohou o této věci poučit.[52]


Boží milosrdenství vyjadřuje Starý zákon mnoha výrazy různého obsahu, které však jakoby ze všech stran směřují k jednomu základnímu významu, aby tak vyjádřily transcendentní bohatství milosrdenství a zároveň ho mnohotvárně přibližovaly člověku. Starý zákon povzbuzuje lidi v neštěstí, zvláště ty, kteří jsou obtíženi hříchem, i celý Izrael, který měl smlouvu s Bohem, aby se odvolával na Boží milosrdenství, dovoluje mu, aby mu naprosto důvěřoval, připomíná mu je v dobách úpadku a zoufalství. Potom zase za milosrdenství děkuje a oslavuje Boha, kdykoliv se projevilo a naplnilo v životě národa nebo některého jednotlivce.


Tímto způsobem je milosrdenství jakoby stavěno do protikladu k Boží spravedlnosti a velmi často se ukazuje nejen jako silnější, ale i hlubší než ona. Již Starý zákon učí, že spravedlnost je sice opravdovou ctností u člověka a u Boha znamená jeho transcendentní dokonalost, ale láska je přesto "dokonalejší", to znamená větší v tom smyslu, že je prvotní a základní. Láska umírňuje spravedlnost a spravedlnost jí v konečném důsledku slouží. Prvenství a přednost lásky před spravedlností (což je charakteristické pro celé Zjevení) se projevuje právě skrze milosrdenství. Žalmistům a prorokům se to jevilo tak zřetelně, že sám výraz spravedlnost u nich znamená spásu uskutečněnou Bohem a jeho milosrdenstvím.[53] Milosrdenství se tedy liší od spravedlnosti, ale neodporuje jí, jestliže v dějinách člověka - jak to dělá už Starý zákon - předpokládáme přítomnost Boha, který se jako Stvořitel spojuje jedinečnou láskou se svým stvořením. Ze své povahy pak láska vylučuje nenávist a přání něčeho špatného vůči tomu, čemu jednou sama sebe darovala: "Neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil."[54] Tato slova odkrývají nejhlubší základ vztahu mezi Boží spravedlností a milosrdenstvím vzhledem k člověku a ke světu. Kromě toho zdůrazňují, že životodárné kořeny a nejhlubší důvody tohoto vztahu musíme hledat hluboko u počátku, v samotném tajemství stvoření. Předpovídají také již v souvislostech Starého zákona plné zjevení Boha, který "je láska"[55].


S tajemstvím stvoření souvisí tajemství vyvolení, které zvláštním způsobem utvářelo historii lidu, jehož duchovním otcem se stal svou hlubokou vírou Abrahám. A prostřednictvím tohoto lidu, který kráčí dějinami Starého a pak i Nového zákona, se tajemství vyvolení týká každého člověka, celé velké lidské rodiny. "Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství."[56] "I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne."[57] Tato pravda, řečená kdysi Izraeli, v sobě nese perspektivu celých dějin člověka, která je zároveň časná i eschatologická.[58] Kristus zjevuje Otce v téže perspektivě duším připraveným dlouhotrvajícím působením Starého zákona. U cíle tohoto zjevení pak říká v předvečer své smrti apoštolu Filipovi: "Tak dlouho jsem s vámi, a ty mne neznáš? Kdo viděl mne, viděl Otce."[59]

 


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Pondělí 6. 7.

Oz 2,16b.17b-18.21-22; Mt 9,18-26

Komentář k Oz 2,16b.17b-18.21-22: Přirovnání vztahu k Bohu i k církvi jako k nevěstě. I s nevěrnostmi a toužebnými návraty. Povzbuzení pro moji rozkolísanost!

Zdroj: Nedělní liturgie

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(4. 7. 2020) svátek 5.7.

Svatý Prokop (svátek 4.7.)

(3. 7. 2020) (*Chotouň asi 970 + Sázava 25.3.1053)

Svátek sv. Tomáše (3.7.)

Svátek sv. Tomáše (3.7.)
(2. 7. 2020) "Má-li někdo pochybnosti, není nenormální..."

Petr a Pavel (svátek 29.6.)

(27. 6. 2020) Petr a Pavel / dva sloupy církve / rybář a učenec / skála a učitel pohanů / oba ukazují svou lásku ke Kristu svým…

Nedělní videokázání (NEJEN) pro děti

Nedělní videokázání (NEJEN) pro děti
(26. 6. 2020) Ježíš řekl svým apoštolům: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru…

27. června 1950 byla komunisty popravena Milada Horáková

27. června 1950 byla komunisty popravena Milada Horáková
(25. 6. 2020) 27. 6. se proto připomíná Den památky obětí komunistického režimu. / "Jsem odevzdaná do vůle Boží - chci splnit…

Jan Křtitel (svátek 24. 6.)

Jan Křtitel (svátek 24. 6.)
(23. 6. 2020) Početím Jana Křtitele se odstartovaly události přímo vedoucí k našemu vykoupení. Proto církev věnuje pozornost nejen…

Sv. Jan Fisher (svátek 22.6.)

Sv. Jan Fisher (svátek 22.6.)
(21. 6. 2020) Horlivý a zbožný biskup, který žil v chudobě. Reformátor kléru. Popraven králem Jindřichem VII. 22. 6. 1535

Patron lidí závislých na alkoholu - Matt Talbot (19.6.)

Patron lidí závislých na alkoholu - Matt Talbot (19.6.)
(18. 6. 2020) Matt se narodil 2. 5. 1856 v Dublinu v Irsku. Všichni muži v rodině pili tak, že se…

Varování před sektou Shincheonji

Jde o nové náboženské hnutí z Jižní Koreje. Církve po celém světě proti němu varují.

Důvodem je sektářská povaha, manipulativní praktiky, snahu o utajování, zásadní odklon od křesťanského učení apod.

Její členové zpravidla postupně opouštějí rodiny a omezují veškeré kontakty s vnějším světem.

Více informací:

www.scjinfo.cz