Sekce: Knihovna

Jan Pavel II.

VIII. KAPITOLA / Modlitba církve naší doby / Církev se dovolává Božího milosrdenství/ čl. 15

z knihy Dives in misericordia - encyklika O Božím milosrdenství

VIII. KAPITOLA

Modlitba církve naší doby

Církev se dovolává Božího milosrdenství

15.       Církev hlásá pravdu o Božím milosrdenství, která byla zjevena v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu, a různými způsoby ji vyznává. Také se sama snaží prokazovat lidem milosrdenství prostřednictvím lidí. Chápe, že v tom je totiž nezbytná podmínka úsilí o "lepší", "lidštější" svět, a to v současnosti i v budoucnosti. Avšak v žádné době, v žádném historickém období, a zvláště v době takového přelomu, jaký prožíváme dnes, nemůže církev zapomínat na snažnou modlitbu, dovolávající se Božího milosrdenství tváří v tvář tak mnohotvárným formám zla, které sužují a ohrožují lidský rod. To je základní právo i povinnost církve žijící v Ježíši Kristu. Její právo a povinnost ve vztahu k Bohu i k lidem. Čím více lidské svědomí, podléhající útokům světského myšlení, ztrácí smysl pro význam slova "milosrdenství", čím více se vzdaluje od Boha, a tedy i od tajemství milosrdenství, tím více má církev právo i povinnost dovolávat se "s naléhavým voláním"[135] Božího milosrdenství. Toto naléhavé volání se týká i církve naší doby, je zaměřeno k Bohu a dovolává se jeho milosrdenství, o němž s jistotou hlásá a vyznává, že se již ukázalo v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu, tedy ve velikonočním tajemství. Toto tajemství v sobě obsahuje nejplnější projevení milosrdenství, totiž té lásky, která je silnější než smrt, silnější než hřích a jakékoliv zlo, lásky, která pozvedá člověka i z nejhlubších pádů a vysvobozuje ho i z největších nebezpečí.

Dnešní člověk cítí tato nebezpečí, která ho ohrožují. To, co bylo o této věci řečeno výše, je jen prosté nastínění problému. Současný člověk se často s velkou úzkostí ptá, jaké je řešení těch hrozivých napětí, která se navršila ve světě a vytvořila mezi lidmi. A jestliže se již někdy neodvažuje vyslovit slovo "milosrdenství", nebo již ve svém svědomí, zbaveném všeho náboženského, pro ně nenalézá odpovídající slovo, tím více je třeba, aby církev toto slovo vyslovovala nejen za sebe, ale za všechny lidi naší doby.

Proto je třeba, aby se vše, co jsme v tomto dokumentu řekli o milosrdenství, proměnilo v horoucí modlitbu, ve volání, které odpovídá potřebám člověka dnešního světa. Toto volání ať je vyplněno celou pravdou o milosrdenství, kterou tak bohatě vyjádřilo Písmo svaté i tradice a opravdový život z víry tolika generací lidu Božího. Dovolávejme se, stejně jako proroci, toho Boha, který nemůže nenávidět nic z toho, co stvořil[136], Boha, který je věrný sobě samému, svému otcovství i své lásce. A jako proroci vzývejme tu lásku, která má i mateřské rysy a stejně jako matka jde za každým svým dítětem, za každou ztracenou ovcí, i kdyby těch poblouděných byly miliony, i kdyby ve světě převážila nepravost nad dobrem, i kdyby si lidstvo naší doby za své hříchy zasloužilo novou "potopu", jako si ji kdysi zasloužilo pokolení Noemovo. Utíkejme se k té otcovské lásce, kterou nám zjevil Kristus ve svém mesiášském poslání a kterou nejvíce vyjádřil ve svém kříži a zmrtvýchvstání.

Utíkejme se k Bohu prostřednictvím Krista, pamětlivi slov Mariina Magnificat, která zdůrazňují milosrdenství "od pokolení do pokolení". Vyprošujme Boží milosrdenství pro dnešní pokolení! Ať církev, která se po příkladu Marie také snaží být v Bohu matkou lidí, vyjadřuje touto prosbou svou mateřskou starost a zároveň důvěryplnou lásku, z níž se právě rodí nejhlubší potřeba modlitby.

Přednášejme tedy své prosby vedeni vírou, nadějí a láskou, které Kristus vložil do našich srdcí. Tento stav mysli je zároveň i láskou k Bohu, kterého od sebe dnešní člověk nejednou tak velice vzdálil, odcizil se mu, když mnoha způsoby vyjádřil, že je pro něj "zbytečný". To je tedy láska k Bohu, jehož urážku a odmítnutí současným člověkem hluboce pociťujeme a chceme volat spolu s Kristem na kříži: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí."[137] Současně je to i láska k lidem, a to bez výjimky a bez nejmenšího rozdílu: bez rozdílu ras, kultur, jazyků, světových názorů, bez dělení na přátele či nepřátele. Je to láska k lidem, která si přeje všechna opravdová dobra pro každého jednotlivce, pro každé jednotlivé lidské společenství či rodinu, pro každý národ a společenskou skupinu, pro mládež i dospělé, rodiče i staré a nemocné lidi, pro všechny bez výjimky. Je to láska nebo spíše starostlivá péče o to, aby se každému poskytlo pravé dobro a zapudilo a odstranilo veškeré zlo.

A pokud kdokoli ze současníků nesdílí víru a naději, která nám jako služebníkům Krista a správcům Božích tajemství[138] velí, abychom v této historické době snažně prosili o Boží milosrdenství pro celý lidský rod, ať pochopí alespoň příčinu této naší starosti. Vede nás k ní láska k člověku a všemu, co je lidské a co je podle mínění mnoha dnešních lidí ohroženo nesmírným nebezpečím. Kristovo tajemství, které nám odhaluje veliké povolání člověka, mne vedlo k tomu, abych v encyklice Redemptor hominis zdůraznil nesmírnou důstojnost člověka, a zároveň mne zavazuje, abych hlásal milosrdenství a milosrdnou Boží lásku, zjevenou ve stejném Kristově tajemství. Toto tajemství mne rovněž vybízí, abych se k tomuto milosrdenství obracel a vzýval je v dnešním obtížném a rozhodujícím období dějin církve a světa, kdy se již blížíme ke konci druhého tisíciletí.

Ve jménu Ježíše Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, v duchu jeho mesiášského poslání, které trvá v dějinách lidského rodu, pozvedáme svůj hlas v prosbě, aby se v tomto období dějin znovu projevila láska, která je v Otci, aby se skrze Syna a Ducha svatého ukázalo, že je přítomna v dnešním světě a že je silnější než každé zlo: silnější než hřích i smrt. Prosíme o to na přímluvu té, která nepřestává hlásat "milosrdenství od pokolení do pokolení", a také všech těch, na nichž se už dokonale vyplnila slova horského kázání: "Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství."[139]

Církev usiluje o splnění velkého úkolu, totiž uvést ve skutek 2. vatikánský koncil, v čemž můžeme právem spatřovat nový způsob sebeuskutečnění církve podle požadavků doby, ve které je nám dáno žít. Přitom musí být církev stále vedena vědomím, že v tomto díle nesmí žádným způsobem zůstávat u sebe samé. Jejím plným smyslem je totiž zjevovat Boha, toho Otce, který nám dovolil, abychom ho "viděli" v Kristu.[140] Ač se tomu lidské dějiny sebevíce vzpírají, ať je současná civilizace sebenejednotnější a popírání Boha ve světě lidí seberozšířenější, o to bližší musí být ono tajemství, které bylo od věčnosti skryto v Kristu a na němž má člověk skrze Krista v tomto čase skutečný podíl.

K tomu vám s láskou uděluji své apoštolské požehnání.

Dáno v Římě u Svatého Petra, dne 30. listopadu 1980,

o první neděli adventní, v třetím roce mého pontifikátu.

Papež Jan Pavel II.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• I. KAPITOLA / Kdo viděl mne, viděl Otce (srov. Jan 14,9) / čl. 1-2
• II. KAPITOLA / Mesiášské poselství / Když Kristus začal působit a učit / čl. 3
• III. KAPITOLA / Starý zákon / čl. 4
• IV. KAPITOLA / Podobenství o marnotratném synu / čl. 5-6
• V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Milosrdenství projevené na kříži a ve zmrtvýchvstání / čl. 7
• V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Láska silnější než smrt, silnější než hřích / čl. 8
• V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Matka milosrdenství / čl. 9
• VI. KAPITOLA / Milosrdenství ... "od pokolení do pokolení" / Obraz našeho pokolení a zdroje neklidu / čl. 10-12
• VII. KAPITOLA / Boží milosrdenství v poslání církve / Církev Boží milosrdenství vyznává i hlásá / čl. 13
• VII. KAPITOLA / Boží milosrdenství v poslání církve / Církev se snaží milosrdenství uskutečňovat / čl 14
• Seznam zkratek
• Poznámky pod čarou