Sekce: Knihovna

Jan Pavel II.

V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Milosrdenství projevené na kříži a ve zmrtvýchvstání / čl. 7

z knihy Dives in misericordia - encyklika O Božím milosrdenství

V. KAPITOLA

Velikonoční tajemství

Milosrdenství projevené na kříži a ve zmrtvýchvstání

7.           Kristova mesiášská zvěst a jeho působení mezi lidmi ústí do kříže a zmrtvýchvstání. Je třeba, abychom důkladně vnikli do této skutečnosti, která je zvláště v mluvě koncilu definována jako velikonoční tajemství, chceme-li do hloubky odkrýt pravdu o milosrdenství tak, jak se v plnosti projevila v dějinách naší spásy. Na tomto místě našich úvah se musíme blíže zabývat obsahem encykliky Redemptor hominis. Neboť jestliže skutečnost vykoupení ve svém lidském rozměru odhaluje nesmírnou velikost člověka, který si zasloužil tak velikého a vznešeného Vykupitele[70], jeho božský rozměr nám zároveň umožňuje přímou zkušeností a historicky odhalit hloubku lásky, která se nezastaví ani před obětováním jediného Syna, aby učinila zadost věrnosti Stvořitele a Otce vůči lidem stvořeným k jeho obrazu a již od "počátku" vyvoleným k milosti a slávě.

Události Velkého pátku a již předtím modlitba v Getsemanské zahradě uvádějí jakousi zásadní změnu v celém průběhu zjevení lásky a milosrdenství v Kristově mesiášském poslání. Vždyť přece ten, který "všude procházel, prokazoval dobrodiní a uzdravoval"[71], "uzdravoval každou nemoc a každou chorobu"[72], nyní naopak, jak se zdá, sám zasluhuje a vzbuzuje milosrdenství, když je zajat a vysmíván, odsouzen a bičován, korunován trním a hřeby přibit na kříž vydechne naposledy uprostřed nejkrutějších muk.[73] Zde si skutečně nejvíce zasluhuje milosrdenství od lidí, kterým činil dobro, ale toho se mu nedostává. Dokonce ani ti, kteří mu stáli nejblíž, ho nedovedou ochránit a vytrhnout z rukou pronásledovatelů. Tak se v tomto posledním úseku jeho mesiášského poslání na Kristu plní slova proroků, zvláště Izaiáše, o Hospodinově služebníku, "jehož ranami jsme uzdraveni"[74].

Jako člověk, který v Getsemanské zahradě a na Kalvárii strašně trpí, obrací se Kristus k Otci: k tomu Otci, jehož lásku k lidem hlásal a jehož milosrdenství celým svým počínáním dosvědčoval. A přece ani jemu není odňato toto strašné utrpení na kříži. "S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem,"[75] píše svatý Pavel. V těchto několika slovech vystihuje velikost tajemství kříže i božskou podstatu skutečnosti vykoupení.

Vykoupení je v tomto rozměru posledním a definitivním zjevením svatosti Boha, který sám je absolutní plnost dokonalosti: je totiž naplněním spravedlnosti i lásky tím, že spravedlnost je podřízena lásce, z ní pramení a do ní směřuje. V Kristově utrpení a smrti, v tom, že Otec vlastního Syna neušetřil, ale "kvůli nám s ním jednal jako s největším hříšníkem"[76], nachází svůj výraz absolutní spravedlnost, protože Kristus snáší utrpení a smrt kvůli hříchům lidského rodu. Je to vlastně "nadbytek" spravedlnosti, neboť hříchy člověka jsou vyvažovány obětí Bohočlověka. Spravedlnost tohoto druhu, která je zajisté spravedlností "podle Božích měřítek", se rodí pouze z lásky, a to výslovně z lásky mezi Otcem a Synem, a všechny své plody přináší rovněž v lásce. Právě proto je Boží spravedlnost, která se zjevila na Kristově kříži, podle "míry Boží", protože z lásky vzniká a v lásce se dovršuje, když přináší ovoce spásy. Božský rozměr vykoupení se neuskutečňuje jen tím, že je potrestán hřích, ale tím, že se lásce v člověku navrací ona tvůrčí síla, díky níž může opět dojít k plnosti života a svatosti, která pochází z Boha. Tak s sebou vykoupení přináší zjevení milosrdenství v celé jeho plnosti.

Velikonoční tajemství je vrcholným bodem právě tohoto zjevení a uskutečnění milosrdenství, které může člověka ospravedlnit a znovu nastolit vlastní spravedlnost, ve smyslu řádu spásy, který Bůh od počátku chtěl v člověku a skrze něho ve světě. Trpící Kristus zvláštním způsobem oslovuje člověka, a to nejen věřícího. Také nevěřící člověk v něm bude moci nalézt výmluvný vztah a spoluúčast na lidském údělu, jakož i dokonalou plnost nezištné odevzdanosti věci každého člověka, pravdě a lásce. Božský rozměr velikonočního tajemství sahá však ještě hlouběji. Křížv ztyčený na Kalvárii, na němž Kristus vede svůj poslední rozhovor s Otcem, vyrůstá jakoby ze samotné podstaty lásky, jakou byl podle věčného Božího úradku obdařen i člověk, stvořený k obrazu a podobě Boha. Bůh, kterého zjevil Kristus, je nejen spojen úzce se světem jakožto Stvořitel a jeho prvotní zdroj života, ale je to zároveň i Otec, kterého s člověkem, jehož povolal k životu ve viditelném světě, pojí pouto ještě těsnější než pouto stvoření, totiž láska, která nejen vytváří dobro, ale přivádí je k dokonalosti v účasti na životě samotného Boha: Otce i Syna i Ducha svatého. Kdo totiž miluje, touží sám sebe darovat.

Kristův kříž na Kalvárii vyrůstá na cestě této obdivuhodné výměny, tohoto podivuhodného darování se Boha člověku, v němž je zároveň obsažena i výzva člověku, aby odevzdal Bohu sebe a spolu se sebou i celý viditelný svět, a tak měl účast na Božím životě a jakožto adoptivní syn také na pravdě a lásce, která je v Bohu a z Boha vychází. Tak právě na cestě onoho odvěkého vyvolení člověka k důstojnosti adoptivního Božího syna vyrůstá v dějinách kříž Krista, jednorozeného Syna, který jako "Bůh z Boha a světlo ze světla"[77] přišel, aby poskytl definitivní svědectví o podivuhodné smlouvě Boha s lidským rodem, totiž Boha s člověkem, s každým člověkem. Ta smlouva je tak stará jako člověk, sahá až k samému tajemství stvoření. Byla potom vícekrát znovu obnovena s jediným vyvoleným národem. Zde, totiž na Kalvárii, stává se smlouvou novou a definitivní, určenou nikoli pouze jedinému národu, Izraeli, ale přístupnou a otevřenou všem a každému.

Co nám tedy říká Kristův kříž, který je jakýmsi posledním slovem jeho mesiášské zvěsti a poslání? A přece to ještě není poslední slovo Boha smlouvy. To poslední bylo proneseno za onoho svítání, kdy nejprve ženy a potom apoštolové přišli ke hrobu ukřižovaného Krista a uviděli, že hrob je prázdný, a poprvé uslyšeli zprávu: "Vstal z mrtvých!" Hned to oznámili ostatním a stali se svědky Zmrtvýchvstalého. A přece i v této oslavě Božího Syna zůstává stále přítomen kříž, který v průběhu celého mesiášského svědectví hovoří o Bohu Synu, jenž na něm trpěl, a nikdy nepřestává hovořit o Bohu Otci, který je člověku nezlomně věrný svou láskou až do krajnosti. "Tak totiž Bůh miloval svět" - a tedy člověka ve světě -, "že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný."[78] Uvěřit v ukřižovaného Syna znamená "uvidět Otce"[79]. Znamená to uvěřit, že ve světě existuje láska a tato láska že je silnější než jakékoliv zlo, do něhož je zapleten člověk, lidstvo, svět. Uvěřit v takovou lásku znamená uvěřit v milosrdenství. Milosrdenství je totiž nezbytnou součástí lásky, jakoby jejím druhým jménem, a současně zvláštním způsobem jejího projevování se a uskutečňování ve vztahu vůči zlu, které je ve světě, které na člověka doráží a obklopuje ho, vtírá se do jeho nitra a může ho dokonce i "uvést do záhuby pekla"[80].

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• I. KAPITOLA / Kdo viděl mne, viděl Otce (srov. Jan 14,9) / čl. 1-2
• II. KAPITOLA / Mesiášské poselství / Když Kristus začal působit a učit / čl. 3
• III. KAPITOLA / Starý zákon / čl. 4
• IV. KAPITOLA / Podobenství o marnotratném synu / čl. 5-6
• V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Láska silnější než smrt, silnější než hřích / čl. 8
• V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Matka milosrdenství / čl. 9
• VI. KAPITOLA / Milosrdenství ... "od pokolení do pokolení" / Obraz našeho pokolení a zdroje neklidu / čl. 10-12
• VII. KAPITOLA / Boží milosrdenství v poslání církve / Církev Boží milosrdenství vyznává i hlásá / čl. 13
• VII. KAPITOLA / Boží milosrdenství v poslání církve / Církev se snaží milosrdenství uskutečňovat / čl 14
• VIII. KAPITOLA / Modlitba církve naší doby / Církev se dovolává Božího milosrdenství/ čl. 15
• Seznam zkratek
• Poznámky pod čarou