Víra není jen souhrn krásných nauk, nýbrž vztah lásky k živé Osobě.   - archív citátů

Sekce: Knihovna

Jan Pavel II.

I. KAPITOLA / Kdo viděl mne, viděl Otce (srov. Jan 14,9) / čl. 1-2

Zjevení milosrdenství

z knihy Dives in misericordia - encyklika O Božím milosrdenství

 

I. KAPITOLA


Kdo viděl mne, viděl Otce (srov. Jan 14,9)


Zjevení milosrdenství


1.           Nekonečně milosrdný Bůh[1] je ten, koho nám Ježíš Kristus zjevil jako Otce. Zjevil nám ho a ukázal ve své osobě jakožto v Synu.[2] Zde je třeba připomenout ten okamžik, kdy jeden z dvanácti apoštolů, Filip, Krista osloví: "Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí", a Kristus mu odpovídá: "Tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce."[3] Tato slova byla pronesena při Ježíšově poslední řeči, v níž se na konci velikonoční večeře loučil se svými učedníky. Potom následovaly události oněch svatých dní, kdy se mělo jednou provždy potvrdit, že "nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem"[4].


Ve shodě s učením 2. vatikánského koncilu a se zřetelem na zvláštní potřeby naší doby věnoval jsem encykliku Redemptor hominis pravdě o člověku, která je nám ve své plnosti i hloubce odkrývána v Kristu. Nyní pak, v tak nejistých a těžkých dobách, nás vede jiná a nemenší nezbytnost k tomu, abychom opět v Kristu objevovali tvář Otce, který je vskutku "Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy"[5]. V konstituci Gaudium et spes čteme: "Kristus, nový Adam,... plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání"; to dělá právě "zjevováním tajemství Otce a jeho lásky"[6]. Tato slova koncilu svědčí velmi zřetelně o tom, že ukázat člověka v plnosti jeho přirozené důstojnosti není možné jinak než ve vztahu k Bohu, a to nejenom teoreticky, ale v celé hloubce životní reality. Člověk totiž a jeho hlubší povolání k nejvyšším cílům se odhaluje v Kristu zjevením tajemství Otce a jeho lásky.


Proto je nyní vhodné uvažovat o tomto tajemství. Nabádají k tomu totiž četné zkušenosti církve i lidí naší doby. Rovněž volání tolika lidských srdcí, jejich bolesti a naděje, úzkosti a očekávání se toho dožadují. Jestliže je navíc pravda to, co jsem řekl v encyklice Redemptor hominis, že totiž jeden každý člověk je v jistém smyslu cestou církve, pak současně evangelium i celá tradice stále připomínají, že musíme jít touto cestou s každým jednotlivcem, tak jak to naznačil Kristus, když v sobě zjevil Otce a jeho lásku.[7] V Ježíši Kristu totiž každá cesta k člověku, která byla jednou církvi svěřena uprostřed proměn a střídání věků, je zároveň cestou vstříc Otci a jeho lásce. Tuto skutečnost potvrdil i pro naši dobu 2. vatikánský koncil.


Avšak čím více se práce církve obrací k člověku, neboli čím více je "antropocentrická", tím více se musí upevňovat a zdokonalovat ve svém teocentrismu, totiž v zaměření skrze Ježíše Krista k Otci. Ačkoliv zde byly, v minulosti i v době zcela nedávné, různé proudy a směry lidského myšlení, které se přikláněly k tomu, aby oddělovaly či dokonce stavěly proti sobě teocentrismus a antropocentrismus, přesto se církev, která následuje Krista, snaží spojit obojí v lidské historii hlubokým vnitrním poutem. To je také jeden z nejzákladnějších prvků, nebo snad přímo ten nejdůležitější prvek učení posledního koncilu. Jestliže si tedy v současném životě církve klademe za základní úkol uskutečňovat učení tohoto velikého koncilu, musíme se s vírou, otevřenou myslí a odhodlaným srdcem zaměřit na tuto základní myšlenku. V již zmíněné encyklice jsem se snažil vyložit, že prohloubení a mnohostranné obohacení vědomí církve, což je také výsledek koncilu, musí více otevírat náš rozum i srdce samotnému Kristu. Dnes tedy chci zdůraznit, že nikdo se nemůže otevřít Kristu, který jako vykupitel světa plně odhaluje člověka samotnému člověku, jinak než zralejším, dokonalejším a hlubším pohledem na Otce a jeho lásku.


Vtělení milosrdenství


2.           Bůh, který "přebývá v nepřístupném světle"[8], promlouvá zároveň k člověku jazykem celého vesmíru: "Co je totiž u něho neviditelné - jeho věčná moc a jeho božské bytí - to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil."[9] Toto nepřímé a nedokonalé poznání, které je dílem rozumu hledajícího Boha skrze stvoření a viditelný svět, není ještě "viděním Otce". Vždyť "Boha nikdo nikdy neviděl", říká svatý Jan, aby tím více podtrhl skutečnost, že "jednorozený Bůh, který spočívá v náruči Otcově, ten (o něm) podal zprávu"[10]. Tato "zpráva" ukazuje Boha v nevyzpytatelném tajemství jeho života–jediného a trojího, jenž přebývá v nepřístupném světle.[11] V této Kristově "zprávě" poznáváme Boha především v jeho lásce vůči člověku: tedy podle jeho "filantropie"[12]. Zde se právě jeho "neviditelné vlastnosti" stávají zvláštním způsobem "viditelnými", a to nesrovnatelně více než ve všech jeho ostatních dílech, "která učinil". Neboť se projevují v Kristu a skrze Krista, to jest skrze jeho činy a slova a konečně i skrze jeho smrt na kříži a zmrtvýchvstání.


Tak se také v Kristu a skrze Krista jedinečným způsobem projevuje Bůh ve svém milosrdenství. Zde plně vystupuje ona vlastnost Božství, kterou již Starý zákon (s použitím různých slov a pojmů) definoval jako "milosrdenství". Této starozákonní tradici Božího milosrdenství dává Kristus konkrétní význam. Nejen že o něm mluví a vysvětluje ho v příkladech a podobenstvích, ale především ho sám v sobě ztělesňuje a svou vlastní osobností vyjadřuje. Totiž on sám je jistým způsobem milosrdenství. Každému tedy, kdo ho v něm vidí a nalézá, se Bůh zvláštním způsobem "viditelně" ukazuje jako Otec "nekonečně milosrdný"[13].


Zdá se, že současné myšlení se snad ještě více než v dřívější době staví proti milosrdnému Bohu a pokouší se i pouhý pojem "milosrdenství" odstranit ze života i ze srdce člověka. Samo slovo a výraz - milosrdenství - jako by přivádělo do úzkých člověka, který se ještě více než jindy v historii cítí být pánem a díky nesmírnému a dosud nepoznanému rozvoji vědy a techniky si podmanil zemi.[14] Takové podmanění země, chápané pouze jednostranně a povrchně, neponechává žádné místo pro milosrdenství. Z toho důvodu se můžeme s užitkem odvolat na obraz "situace člověka v dnešním světě", jak je popisována na začátku konstituce Gaudium et spes. Mimo jiné zde čteme: "V tomto stavu se dnešní svět jeví být zároveň mocný i slabý, schopný nejlepšího i nejhoršího, neboť se mu otevírá cesta buď ke svobodě nebo k otroctví, k pokroku nebo k úpadku, k bratrství nebo k nenávisti. Mimoto si člověk uvědomuje, že je na něm, aby správně usměrňoval síly, které sám vyvolal a které ho mohou buď rozdrtit, anebo mu sloužit."[15]


Stav současného světa ukazuje nejen takové změny, které dávají naději na lepší budoucnost člověka na zemi, ale zároveň i četná ohrožení, která daleko převyšují všechna dosud známá nebezpečí. Církev nepřestává na tato ohrožení poukazovat při všech možných příležitostech (například v prohlášeních učiněných v OSN, v UNESCO, FAO a jinde). Současně se nad nimi musí hluboce zamýšlet ve světle pravdy, kterou přijala od Boha.


V Kristu zjevená pravda o Bohu, "Otci milosrdenství"[16], nám dovoluje vidět, že je velmi blízký člověku, zvláště tehdy, když člověk trpí a když je ohrožen v samé podstatě svého bytí a důstojnosti. Proto se také v současné situaci církve a světa mnoho lidí a mnoho společenství, vedených živým citem víry, přirozeně a sami od sebe uchylují k Božímu milosrdenství. Nepochybně je k tomu pobízí sám Kristus, který svým Duchem působí v nitru lidských srdcí. Neboť tajemství, které zjevil, tajemství Boha, "Otce milosrdenství", se stává zvláštní výzvou, která je adresována církvi v dnešní situaci, kdy je člověk vážně ohrožen.


V této encyklice chceme přijmout tuto výzvu. Chceme čerpat z věčného a zároveň svou hloubkou a prostotou nesrovnatelného jazyka Zjevení a víry, abychom jím znovu před Bohem i lidmi vyjádřili velké starosti naší doby. Neboť Zjevení a víra nás nejen vybízejí, abychom uvažovali o tajemství Boha, "Otce milosrdenství", abstraktně, ale abychom se ve jménu Krista a ve spojení s ním k tomuto milosrdenství utíkali. Cožpak Kristus neřekl, že náš Otec, "který vidí i to, co je skryté"[17], od nás stále čeká, že se k němu budeme ve všech potřebách obracet a stále více poznávat jeho tajemství: totiž tajemství Otce a jeho lásky?[18]


Proto si přeji, aby následující úvahy všem přiblížily ono tajemství a zároveň se staly naléhavou výzvou církve k milosrdenství, které tak velice potřebuje dnešní člověk i svět. Zajisté ho potřebují, i když to často nevědí.

 


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Středa středa 19. 2.

Jak 1,19-27; Mk 8,22-26

Komentář k Mk 8,22-26: I dnes probíhá uzdravování postup¬ně. Může se tak stát zkouškou naší trpělivosti. Kéž po příkladu našeho Pána dotahuji do konce úkoly, které mi svěřil!

Zdroj: Nedělní liturgie

Knižní tip: Pán se stará - Josef Prokeš

Knižní tip: Pán se stará - Josef Prokeš
(12. 2. 2020) Kniha vede čtenáře k novému pohledu na víru. V krátkých textech se zabývá celou řadou závažných křesťanských témat,…

sv. Valentin z Terni (14. února)

(12. 2. 2020) Svatý Valentin, jeden z nejuctívanějších světců na světě, byl občanem Interamny (dnešní Terni) v Umbrii a podstoupil…

Panna Maria Lurdská a Světový den nemocných (11.2.)

(9. 2. 2020) 11.2. se slaví svátek Panny Marie lurdské a Světový den nemocných.

Svatá Josefina Bakita (svátek 8.2.)

(7. 2. 2020) Svatá Josefina Bakita (*1869 Súdán +1947 Itálie) byla v osmi letech unesena od své rodiny. „Volala jsem maminku a…

Týden manželství

(6. 2. 2020) Dobré manželství není samozřejmost. To si uvědomují i orgranizátoři Národního týdne manželství, který se pořádá od roku…

Blahoslavený rakouský sedlák, který odmítl bojovat za nacisty

Blahoslavený rakouský sedlák, který odmítl bojovat za nacisty
(5. 2. 2020) Film Skrytý život (Hidden life) od Terrence Malicka vykresluje životní příběh rakouského farmáře Franze Jägerstättera.

Pouť ke sv. Valentinu v Praze na Vyšehradě v sobotu 15.2.

Pouť ke sv. Valentinu v Praze na Vyšehradě v sobotu 15.2.
(3. 2. 2020) Pouť ke sv. Valentinu v Praze na Vyšehradě letos připadne na sobotu 15. února.

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)
(30. 1. 2020) Svátek Uvedení Páně do chrámu (2.2.) se lidově nazývá Hromnice. Tento den se slaví i Světový den zasvěcených osob.

Knižní tip: Láskou za lásku - Edita Steinová

Knižní tip: Láskou za lásku - Edita Steinová
(29. 1. 2020) Brilantně a přitom vroucně napsaný životopis Terezie z  Avily z  pera Edity Steinové ukazuje…

Shincheonji

je poměrně mladé náboženské hnutí pocházející z Jižní Koreje.

Křesťanské církve po celém světě vydaly prohlášení varující proti tomuto náboženskému společenství.

Za důvod udávají sektářskou povahu církve Shincheonji - manipulativní praktiky, snahu o utajování, rozpory s křesťanským učením apod. Její členové zpravidla postupně opouštějí rodiny a omezují veškeré kontakty mimo členy společenství. 

Více informací: 

www. scjinfo.cz