Marie nebyla ještě narozená, když ji Pán určil za Ježíšovu matku  - archív citátů

Sekce: Knihovna

Jan Pavel II.

VII. KAPITOLA / Boží milosrdenství v poslání církve / Církev se snaží milosrdenství uskutečňovat / čl 14

z knihy Dives in misericordia - encyklika O Božím milosrdenství

VII. KAPITOLA 


Boží milosrdenství v poslání církve

 

Církev se snaží milosrdenství uskutečňovat


14.       Ježíš Kristus učil, že člověk nejen přijímá a zakouší milosrdenství od Boha, ale je povinen také sám prokazovat milosrdenství druhým: "Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství."[120] V těchto slovech nalézá církev výzvu k činu a síly k praktickému uskutečňování milosrdenství. Jestliže všechna blahoslavenství z horského kázání ukazují cestu obrácení, změny života, blahoslavenství milosrdných je v tomto ohledu zvlášť výmluvné. Člověk má totiž přístup k milosrdné lásce Boha, k jeho milosrdenství, do té míry, do jaké se sám vnitřně proměňuje v duchu podobné lásky k bližnímu.


Tento skutečně evangelijní proces není náhlá duchovní proměna uskutečněná jednou provždy: znamená to celý životní styl, určitou nezbytnou a stále trvající kvalitu křesťanského povolání. Spočívá ve stálém objevování a vytrvalém uskutečňování lásky jakožto síly, která zároveň sjednocuje i povznáší - přes všechny psychologické či sociální obtíže. Jedná se totiž o milosrdnou lásku, která je ze své povahy láskou tvůrčí. Ve vzájemných mezilidských vztazích nikdy nezůstává úkonem nebo procesem pouze jednostranným. Dokonce i tam, kde se zdá, že vše nasvědčuje tomu, že pouze jedna strana dává a nabízí a ta druhá pouze přijímá a dostává (jako např. v případě lékaře, který léčí, učitele, který učí, rodičů, kteří živí a vychovávají své děti, dobrodince, který podporuje chudé), ve skutečnosti ten, kdo daruje, není o nic méně obdarován stejným dobrodiním. V každém případě i ten, kdo dává, může snadno zjistit, že také sám přijímá a zakouší dobrodiní, i jemu se dostává milosrdné lásky, tedy milosrdenství.


Příkladem takové lásky, nejvyšší inspirací a výzvou je nám zde sám ukřižovaný Kristus. Když spoléháme na tento strhující vzor, můžeme se vší pokorou prokazovat milosrdenství druhým s vědomím, že on je přijímá, jako bychom je prokazovali jemu.[121] Podle tohoto vzoru musíme také stále očišťovat své skutky i úmysly, při nichž je milosrdenství chápáno i uskutečňováno jednostranně: jako dobro prokazované druhým. Pouze tehdy je totiž opravdu úkonem milosrdné lásky, když jsme při tom zároveň hluboce přesvědčeni, že i my je dostáváme od těch, kdo je od nás přijímají. Chybí-li naopak tato oboustrannost, tato vzájemnost, naše skutky ještě nejsou skutky milosrdenství. Ještě se v nás plně neuskutečnilo ono obrácení, k němuž nám ukázal cestu svým slovem a příkladem až po kříž Kristus. Nemáme také ještě plnou účast na skvělém zdroji milosrdné lásky, který nám on zjevil.


Tak tedy cesta, kterou nám ukázal Kristus v horském kázání skrze blahoslavenství o milosrdných, je mnohem bohatší než to, co můžeme o milosrdenství slyšet v běžných lidských názorech. Tato mínění chápou milosrdenství jako úkon nebo proces jednostranný, který vytváří a ponechává odstup mezi tím, kdo je prokazuje, a tím, kdo je přijímá, mezi dobrodincem a obdarovaným. Zde má původ onen požadavek, aby mezilidské a společenské vztahy byly osvobozeny od milosrdenství a založeny na pouhé spravedlnosti. Takové názory na milosrdenství nevidí těsné spojení mezi milosrdenstvím a spravedlností, o kterém mluví celá biblická tradice a především Kristovo mesiášské poslání. Opravdové milosrdenství je nejhlubším pramenem spravedlnosti. Spravedlnost sama o sobě je schopna pouze rozhodovat mezi lidmi o rovném rozdělování určitých dober. Láska naopak, a jedině láska (ona dobrotivá láska, kterou nazýváme "milosrdenstvím") může vrátit člověka sobě samému.


V jistém smyslu je skutečně křesťanské milosrdenství zároveň jakýmsi nejdokonalejším uskutečněním "rovnosti" mezi lidmi, tedy absolutním uskutečněním spravedlnosti, pokud ovšem ona ve své oblasti také směřuje k takovému vyrovnání. Rovnost uskutečněná prostřednictvím spravedlnosti ovšem zůstává v okruhu objektivních a vnějších dober. Avšak láska a milosrdenství působí, že se lidé navzájem setkávají v onom dobru, kterým je člověk a jeho vlastní důstojnost. Současně "rovnost" lidí uskutečněná prostřednictvím "dobrotivé a shovívavé" lásky[122]nezdůrazňuje rozdíly: ten, kdo dává, se stává svobodnějším, když cítí, že je současně obdarován od toho, kdo přijímá jeho dar. A ten, kdo umí přijímat dar s vědomím, že také jeho přijetím koná dobro, slouží ze své strany velké věci důstojnosti osoby, což přispívá k tomu, aby se lidé mezi sebou spojovali hlubšími pouty.


Tak se tedy milosrdenství stává nezbytnou součástí při vytváření vzájemných vztahů mezi lidmi v duchu nejhlubší úcty ke všemu, co je lidské, a v duchu vzájemného bratrství. Takové pouto nemůže ovšem mezi lidmi vzniknout, mají-li vzájemné vztahy být řízeny pouze spravedlností. V každé oblasti mezilidských vztahů musí být spravedlnost takříkajíc korigována tou láskou, která, jak říká svatý Pavel, je "trpělivá a shovívavá", jinými slovy: má pro evangelium a pro křesťanství tolik podstatné znaky milosrdenství. Připomeňme ještě, že tato milosrdná láska v sobě zahrnuje také upřímnou laskavost a citlivost, kterou nám tak výmluvně zdůrazňuje podobenství o marnotratném synu[123], o ztracené ovci nebo drachmě[124]. proto je milosrdná láska zvláště nutná ve vztazích mezi těmi nejbližšími: mezi manžely, mezi rodiči a dětmi, mezi přáteli, je nezbytná při výchově a v pastorační praxi.


Ale okruh jejího působení zde nekončí. Papež Pavel VI. velmi často poukazoval na "civilizaci lásky"[125] jako na cíl, ke kterému mají směřovat všechny snahy v oblasti společenské i kulturní, ale i v hospodářství a politice. Je třeba ovšem konstatovat, že tohoto cíle nebude nikdy dosaženo, jestliže se ve svých úvahách i činnostech, které se týkají této rozsáhlé oblasti lidského soužití, budeme držet zásady "oko za oko, zub za zub"[126], a nebudeme se snažit zásadně ji přetvořit a naplnit jiným duchem. Tímto směrem nás také nepochybně vede 2. vatikánský koncil, když znovu a znovu podtrhuje nutnost vytvářet lidštější svět[127] a spatřuje poslání církve v dnešním světě právě v uskutečňování tohoto úkolu. Lidský svět se nemůže stát lidštějším, pokud do mnohotvárných mezilidských a společenských vztahů nevložíme zároveň se spravedlnosti i "milosrdnou lásku", která je základem mesiášského poselství evangelia.


Svět lidí se může stát "lidštějším" pouze tehdy, když do všech vzájemných vztahů, které utvářejí jeho morální podobu, vložíme místo a čas pro odpuštění, které je podle evangelia tak nezbytné. Odpuštění je svědectvím toho, že ve světě je přítomná láska, která je silnější než hřích. Kromě toho je také odpuštění základní podmínkou smíření - nejen ve vztahu mezi Bohem a člověkem, ale i ve vzájemných vztazích mezi lidmi. Svět, z kterého odstraníme odpuštění, zůstane pouze světem chladné a bezohledné spravedlnosti, podle níž si každý zjedná svá práva vůči ostatním, a sobectví různého druhu, které je v člověku skryto, pak může změnit lidský život a společnost v systém, kde slabí budou utiskováni silnějšími, nebo v arénu ustavičného boje jedněch proti druhým.


Proto musí církev v každém, a zvláště v současném úseku dějin pokládat za jeden ze svých hlavních úkolů hlásat a uvádět do života tajemství milosrdenství, které nám v nejvyšším stupni bylo zjeveno v Ježíši Kristu. Toto tajemství je nejen pro církev jakožto společenství věřících, ale v jistém smyslu pro všechny lidi pramenem jiného života, než jaký si může zbudovat člověk, vystavený působení trojí žádostivosti.[128] V síle tohoto tajemství nás Kristus vybízí, abychom stále odpouštěli. Kolikrát opakujeme slova modlitby, kterou nás on sám naučil, a prosíme: "A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům", tedy těm, kteří se provinili na nás.[129] Je velmi těžké vystihnout, jak hluboký smysl má postoj, který vyjadřují a zdůrazňují tato slova. Kolik toho říkají každému člověku o druhém člověku a zároveň o něm samém! Vědomí, že jsme si všichni navzájem dlužníky, jde ruku v ruce s výzvou k bratrskému společenství, jak ji vyjadřuje svatý Pavel, když vybízí, aby se věřící "navzájem snášeli v lásce"[130]. Jaká je to výzva k pokoře vůči člověku, vůči bližnímu i sobě! Jaká škola dobré vůle ke každodennímu soužití v různých podmínkách naší existence! Jestliže toto učení odstraníme, co zůstane z jakéhokoliv "humanistického" programu života a výchovy?


Kristus s takovou naléhavostí zdůrazňuje nutnost odpouštět, že Petrovi, který se ho ptá, kolikrát je povinen odpustit bližnímu, odpovídá symbolickým číslem: "Sedmasedmdesátkrát."[131]Tím chce naznačit, že je třeba odpustit každému a pokaždé. Samozřejmě toto požadované štědré odpouštění neodstraňuje objektivní požadavky spravedlnosti. Správně chápaná spravedlnost je vlastně cílem odpuštění. Na žádném místě evangelijního poselství neznamená odpuštění ani milosrdenství, které je jeho zdrojem, shovívavost vůči zlu, pohoršení, bezpráví nebo urážce. V každém případě je podmínkou odpuštění vždy náprava zla či pohoršení, odstranění bezpráví, zadostiučinění za urážku.


Tedy základ spravedlnosti a její struktura tak vždy zasahují do oblasti milosrdenství. To dává spravedlnosti nový význam, který je prostě a hluboce vyjádřen v odpuštění. Odpuštění totiž ukazuje, že za celým procesem "vyrovnání" nebo "příměří", který je spravedlnosti vlastní, nutně musí být láska, aby člověk potvrdil, že je člověkem. Podmínky spravedlnosti musí být splněny proto, aby láska v co největší míře odhalila svou tvář. Když jsme rozebírali podobenství o marnotratném synu, všimli jsme si této úvahy: ten, kdo odpouští, i ten, komu se odpouští, se setkávají v jednom základním bodě, kterým je důstojnost člověka jako jeho přirozená hodnota. Ta se nikdy nemůže ztratit a její rozvinutí nebo znovunalezení je pak pramenem největší radosti.[132]


Právem tedy církev považuje za svou povinnost, za úkol svého poslání, střežit opravdovost odpuštění jak v životě a v jednání, tak i ve výchově a pastoraci. Střeží je tím, že uchová jeho zdroj, totiž tajemství Božího milosrdenství, zjevené v Ježíši Kristu.


Základem práce církve ve všech oblastech, o kterých mluví tak četné texty posledního koncilu a mnohasetletá zkušenost apoštolátu, není nic jiného než "čerpat z pramenů spásy"[133]. Tím se vyznačuje mnohostranná činnost církve v životě jednotlivých křesťanů, jednotlivých společenství i celého Božího lidu. Její poslání se nemůže uskutečnit jinak než v duchu chudoby, ke které nás vybídl Pán slovem i příkladem: "Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte."[134] Na všech cestách života a služby církve se má v evangelijní chudobě služebníků a správců i celého lidu, který vydává svědectví o "velikých skutcích svého Pána", tím více ukázat Bůh, který je "nekonečně milosrdný".

 

 

 

 

 

 


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Přijďte na benefiční adventní koncert v kostele sv. Mikuláše v Praze ve prospěch výstavby nové budovy pro speciální církevní logopedickou školu v úterý 10. prosince 2019 v 18 hodin. 

Čtení z dnešního dne: Sobota

Iz 30,19-21.23-26; Mt 9,35 – 10,1.5-8

Komentář k Pánova lítost je vyjádřením jeho lidského citu. Kéž se za svá citová hnutí nestydíme, kéž nás pohnou – dle Ježíšova vzoru – k aktivitě.:

Zdroj: Nedělní liturgie

Mikuláš (6.12.)

Mikuláš (6.12.)
(3. 12. 2019) Mikulášova velikost byla v jeho každodenní dobrotě a laskavosti. (Benedikt XVI.)

Kdy začíná advent 2019?

(29. 11. 2019) Datum 1. adventní neděle 2019 připadá na neděli 1.12.2019

Odolal nabídce ´trafiky´ a šel na smrt - Svatý Edmund Kampián - svátek 1.12.

(29. 11. 2019) Svatý Edmund Kampián byl anglický kněz a jezuita, který pobýval i v Brně a Praze. Před popravou byl vyzván, aby se zřekl…

Co jsou roráty?

Co jsou roráty?
(28. 11. 2019) Prastaré adventní zpěvy, které se zpívají v brzkých ranních hodinách jen za svitu svící…

Tip k přečtení: Vojtěch Kodet - nedělní promluvy

Tip k přečtení: Vojtěch Kodet - nedělní promluvy
(27. 11. 2019) Jsme pozváni Ježíšovo slovo poznávat, přebývat v něm, mít k němu důvěrný vztah. Toto slovo nás totiž připodobňuje…

Adventní kartičky pro děti

Adventní kartičky pro děti
(27. 11. 2019) Letos jsme pro děti připravili adventní kartičky s inspirací na každý den. Cílem není dychtivě plnit úkoly, ale...

Advent

Advent
(27. 11. 2019) Základní informace, texty na nástěnky, adventní věnec, Advent pro děti....

Červená středa #RedWednesday - Společně za víru a svobodu - 27. 11. 2019

Červená středa #RedWednesday - Společně za víru a svobodu - 27. 11. 2019
(26. 11. 2019) Připomenout všechny, kdo jsou ve světě pronásledováni pro svou víru chtějí Česká biskupská konference s Ekumenickou…

Životní prostředí vs. náboženství: slyšet se navzájem

(25. 11. 2019) Slyšet se navzájem si jako hlavní cíl kladla mezioborová konference, která se zabývala životním prostředím a…