Víra, že Bůh existuje, je víra že on není naší myšlenkou, ale my jeho. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Jan Pavel II.

IV. KAPITOLA / Podobenství o marnotratném synu / čl. 5-6

Analogie

z knihy Dives in misericordia - encyklika O Božím milosrdenství

 


IV. KAPITOLA


Podobenství o marnotratném synu


Analogie


5.           Hned na samém prahu Nového zákona zaznívá v evangeliu svatého Lukáše jedinečná shoda dvou výrazů, týkajících se Božího milosrdenství, v nichž se jako ozvěna odráží celá starozákonní tradice. Dostávají se tu ke slovu významové obsahy, které se pojí s rozmanitostí řeči starozákonních knih. Maria na prahu Zachariášova domu tak celou duší velebí Pána za "jeho milosrdenství", které je "od pokolení do pokolení" údělem lidí žijících v bázni před Bohem. Chvíli potom oslavuje vyvolení Izraele a zdůrazňuje milosrdenství, na které se stále rozpomíná ten, jenž si ho vyvolil.[60] Po narození Jana Křtitele jeho otec Zachariáš v témže domě dobrořečí Bohu Izraele a velebí jeho milosrdenství, neboť "se slitoval nad našimi otci" a "rozpomenul se na svou svatou smlouvu".[61]


V samotném Kristově učení je tento obraz, zděděný ze Starého zákona, zjednodušen a zároveň prohlouben. Snad nejlépe je to vidět na podobenství o marnotratném synu[62], v němž je podstata Božího milosrdenství vyložena zvlášť zřetelně, ačkoliv slovo "milosrdenství" v něm nepadne ani jednou. K výsledku přispívá nejen samotný jazyk jako v knihách Starého zákona, ale právě analogie, která dovoluje plněji pochopit tajemství milosrdenství jako hluboké drama, které se odehrává mezi láskou otce a marnotratností a hříchem syna.


Syn, jenž dostává od otce část majetku, která mu náleží, a opouští dům, aby v daleké zemi "rozmařilým životem" všechno rozházel, je člověk kterékoliv historické doby, počínaje tím, kdo jako první promarnil dědictví prvotní milosti a důstojnosti. Podobnost je na tomto místě velmi široká. V přeneseném smyslu se podobenství týká každého porušení smlouvy lásky, každé ztráty milosti, každého provinění. Při porovnání s prorockou tradicí se sice klade menší důraz na nevěrnost celého izraelského národa, i když podoba s marnotratným synem může být vztažena i na tuto nevěrnost. Syn, "když všechno utratil ... začal mít nouzi", tím spíše, že "v té zemi", do které se uchýlil, když opustil otcovský dům, nastal veliký hlad. Proto "toužil nasytit se" čímkoliv, třeba i tím, "co žrali vepři", které pásl pro jednoho "občana té země". Ale i to mu odmítali dát.


Podobnost se jasně přesunuje do nitra člověka. Dědictví, které obdržel od otce, byla jistá zásoba hmotných statků. Ale důležitější než tyto statky byla jeho důstojnost jako syna v domě otce. Situace, v níž se ocitl po ztrátě majetku, mu měla připomenout právě tuto ztracenou důstojnost. Dříve na ni jistě nemyslel, když vymáhal na otci onu část majetku, která mu náleží, aby mohl odejít. A zdá se, že si toho není vědom ani nyní, když si říká: "Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem!" Svůj stav měří mírou majetku, který ztratil, který již "nemá", ale nádeníci v domě jeho otce "mají". Tato slova odhalují především jeho vztah ke hmotným věcem. Ale pod jejich povrchem se skrývá zoufalý osud ztracené důstojnosti a vědomí promrhaného synovství.


A tu přichází rozhodnutí: "Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků."[63] To jsou slova, která přesněji vyjadřují nejpodstatnější věc. V celkové situaci hmotného nedostatku, v níž se pro svou lehkomyslnost a vinu ocitl marnotratný syn, dozrálo vědomí ztracené důstojnosti. Když se konečně rozhodl vrátit do rodného domu a prosit otce o přijetí - už ne s právem syna, ale v postavení nádeníka, navenek se zdá, že to dělá z hladu a nouze, do které se dostal. Ale tento důvod je prodchnut vědomím hlubší ztráty: neboť být nádeníkem v domě svého otce je jistě velké pokoření a hanba. Avšak marnotratný syn je přesto připraven toto pokoření i zahanbení přijmout. Uvědomuje si, že mu již nezbývá právo na nic jiného než být nádeníkem v domě svého otce. Své rozhodnutí činí s plným vědomím toho, co si zasloužil a na co ještě může mít právo podle norem spravedlnosti. Právě tato úvaha svědčí o tom, že ve vědomí marnotratného syna se vynořuje pocit ztracené důstojnosti, která vyplývala ze vztahu syna a otce. A s tímto vědomím se vydává na cestu.


V podobenství o marnotratném synu se ani jednou nevyskytuje slovo "spravedlnost", podobně jako v původním textu není ani výraz "milosrdenství". Přece však je do samého jádra evangelijního učení velmi pečlivě vepsán zvláštní vztah spravedlnosti a lásky, který je vyjádřen jako milosrdenství.


Tím zřetelněji zde vystupuje, že láska se stává milosrdenstvím, kdykoliv musí překračovat přesnou míru spravedlnosti, která je přísná a někdy příliš úzká. Marnotratný syn, když promarnil vše, co dostal od otce, si po návratu zasluhuje, aby si vydělával na živobytí nádenickou prací v otcově domě a případně se pozvolna dopracoval i nějakého majetku, i když snad už nikdy tak velkého, jaký promrhal. To by vyžadoval řád spravedlnosti. Tím spíše, že onen syn nejen rozházel svůj podíl na otcovském majetku, ale navíc svým chováním otce urazil a dotkl se ho. Toto jednání, které ho v jeho vlastních očích zbavilo synovské důstojnosti, ve skutečnosti nemohlo být otci lhostejné. Nutně ho to muselo bolet. Muselo na něm ležet jako tíha. Jednalo se přece o jeho vlastního syna. A tento vztah nemohl být odstraněn ani žádným jednáním zrušen. Toho si je vědom i marnotratný syn. A právě proto, že si to uvědomuje, vidí jasněji svou ztracenou důstojnost a správně posuzuje místo, které mu nadále může náležet v domě jeho otce.


Zvláštní důraz na důstojnost člověka


6.           Toto podrobné vylíčení duševního stavu marnotratného syna nám umožňuje, abychom pochopili, v čem spočívá Boží milosrdenství. Není pochyby, že v této jednoduché, ale tak pronikavé analogii nám postava otce ukazuje Boha jakožto Otce. Jednání otce v podobenství a celý jeho způsob chování, který navenek prozrazuje jeho vnitřní rozpoložení, nám dovoluje objevit jednotlivé prvky starozákonního pohledu na milosrdenství ve zcela nové syntéze, prosté a hluboké zároveň. Otec marnotratného syna je věrný svému otcovství, věrný své lásce, kterou svému synu vždy věnoval. Tato věrnost je v podobenství vyjádřena nejen okamžitou ochotou přijmout domů syna, který se vrací, když rozházel otcovský majetek. Ještě plněji se projevuje v oné radosti a tak štědrém obdarování navráceného marnotratníka, že to až budí odpor a závist u staršího bratra, který od Otce nikdy neodešel a neopustil jeho dům.


Otcova věrnost vůči sobě samému - známá už ze starozákonního slova hesed - je potvrzena zároveň určitým citovým způsobem. Neboť čteme: Když otec spatřil marnotratného syna, jak se vrací domů, "pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil"[64]. Jedná nepochybně pod vlivem hlubokého citu, čímž si lze také vysvětlit jeho velkodušnost vůči synovi, která potom tak pobouřila staršího bratra. Ale důvody jeho rozrušení musíme hledat ještě hlouběji. Otec si je vědom, že bylo zachráněno základní dobro - totiž samo lidství jeho syna. Majetek sice promarnil, ale je zachráněno jeho lidství. Dokonce je jakoby znovunalezeno. O tom svědčí slova, která pronáší otec ke staršímu synu: "Máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen."[65] V téže 15. kapitole svatého Lukáše nacházíme podobenství o znovunalezené ovci[66] a pak o nalezené drachmě.[67] Vždy je zdůrazněna stejná radost jako v případě marnotratného syna. Otcova věrnost sobě samému je zcela a plně zaměřena na lidství marnotratného syna a jeho důstojnost. Tím se především vysvětluje jeho převeliká radost ve chvíli, kdy se syn vrací domů.


Dále je možno říci, že láska k synovi, která vyplývá ze samé podstaty otcovství, otce přímo předurčila k tomu, aby se staral o synovu důstojnost. Tato starost je mírou jeho lásky, o které svatý Pavel jinde říká: "Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná ... nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží ... raduje se, když lidé žijí podle pravdy ... všemu věří ... všechno vydrží" a "nikdy nepřestává".[68] Milosrdenství, tak jak je představil Kristus v podobenství o marnotratném synu, je vnitřní podobou lásky, která se v Novém zákoně nazývá"agapé". Taková láska je schopná sklánět se ke každému marnotratnému synovi, ke každé lidské bídě, zvláště pak morální, jako je hřích. Když se toto stane, pak ten, kdo zakouší milosrdenství, se necítí ponížený, ale jakoby znovu nalezený a znovu "oceněný". Otec mu dává najevo především radost z toho, že "byl nalezen" a "zase žije". Tato radost ukazuje na jisté neporušené dobro: vždyť přece syn, i když marnotratný, nepřestal být skutečným synem svého otce. Ukazuje také na znovu získané dobro, jakým byl v případě marnotratného syna jeho návrat k pravdivému sebepoznání.


To, co se stalo ve vztahu mezi otcem a synem v Kristově podobenství, nemůžeme posuzovat "zvenčí". Neboť všechny naše předem utvořené názory na milosrdenství jsou z valné části výsledkem pouze vnějšího posuzování. Při tomto způsobu posuzování pozorujeme u milosrdenství především nerovný vztah mezi tím, kdo je prokazuje, a tím, komu je prokazováno. Potom se přikláníme k závěru, že milosrdenství uráží toho, kdo je přijímá, že snižuje důstojnost člověka. Avšak podobenství o marnotratném synovi nás přesvědčuje, že je tomu jinak: vztah, který se realizuje při milosrdenství, se opírá o společný prožitek onoho dobra, jakým je člověk, o společnou zkušenost jeho vlastní důstojnosti. Tato společná zkušenost působí, že marnotratný syn začíná vidět sebe a své skutky v celé pravdě (což zároveň znamená pravou pokoru). Pro otce se pak z téhož důvodu syn stává jedinečným dobrem: tak jasně a průzračně vidí dobro, které se uskutečnilo jakýmsi skrytým sdílením pravdy a lásky, kdy láska jakoby zapomíná na všechno zlo, kterého se syn dopustil.


Podobenství o marnotratném synu vyjadřuje jednoduše, ale hluboce pravdu o obrácení. Je to nejkonkrétnější svědectví o díle lásky a milosrdenství, přítomném v lidské společnosti. Vlastní a skutečný smysl milosrdenství není pouze v tom, že obrací třeba i soucitnou pozornost na zlo, ať už mravní, fyzické nebo hmotné. Ve své vlastní a základní podstatě se milosrdenství projevuje jako znovuocenění, jako dobývání dobra zpod všech vnějších nánosů zla, které je na světě a v člověku. V tomto smyslu je milosrdenství zásadním obsahem Kristova mesiášského poselství a základní silou jeho poslání. Tak také chápali a uskutečňovali milosrdenství jeho učedníci a následovníci. Nikdy se nepřestalo projevovat v jejich myšlenkách a skutcích jako velmi jasné potvrzení tvůrčí lásky, která se nenechá "přemoci zlem", ale přemáhá "zlo dobrem"[69]. Je nezbytné, aby tato skutečná tvář milosrdenství byla stále znovu odkrývána. Zdá se, že zvláště v naší době - i když tomu často různé předsudky brání - je to obzvláště zapotřebí.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Pátek 7. 8.

Nah 2,1.3; 3,1-3.6-7; Mt 16,24-28

Komentář k Mt 16,24-28: Ztráta vlastních jistot a falešných představ ať je pozváním k tomu, aby mě Ježíš naplnil. Chci mu k tomu dát prostor?

Zdroj: Nedělní liturgie

Abbé Pierre - výročí narození (* 5. 8.1912 + 22. 1.2007)

(4. 8. 2020) Francie je ke křesťanství poměrně vlažná. Přesto byl její nejpopulárnější osobností po mnoho desetiletí františkánský…

Proměnění Páně (6.8.)

(4. 8. 2020) Událost Proměnění Páně obrací náš pohled k Božímu světlu, abychom se tak vymanili z temnot života…

Jan Maria Vianney (svátek 4.8.)

(2. 8. 2020) “Má-li člověk Ducha svatého, jak sladké jsou všechna námahy tohoto světa“, říká svatý Jan Maria Vianney (který netrpěl…

Sv. Ignác z Loyoly (svátek 31.7.)

(30. 7. 2020) Zakladatel Jezuitů. Ignác chtěl být původně rytířem a vstoupit do služeb kastilského krále Karla V. Nakonec vstoupil do…

Václav Dvořák († 30. 7. 2008)

(29. 7. 2020) Mons. Václav Dvořák (1921 - 2008) byl jedním z kněží, jejichž víra byla tvrdě zkoušena nejdříve v totálním nasazení v…

sv. Marta (29.7.)

(28. 7. 2020) Člověk se mnohdy nechá strhnout naléhavými potřebami a opomene to, co je opravdu důležité. Toto nebezpečí číhá na každém…

Svatá Marie Magdalena (Magdalská, Magda) – svátek 22.7.

(20. 7. 2020) Kdo vlastně byla Marie Magdalská? Ještě donedávna se v ní spojovaly celkem tři ženské postavy známé z evangelií. (odkaz…

Sv. Eliáš (20.7.)

(18. 7. 2020) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh povolal, aby…

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16. 7. 2020) z kláštera Compiègne u Paříže