Církev nesmí nahrazovat Kristovu lásku chatrnými strukturami, posedlostí minulými časy, zbožňováním vlastní mentality, fanatismy nejrůznějšího druhu, jež zabírají místo nezištné Boží lásce…

Kristova láska stojí mimo zvrhlý mechanismus peněz

Ve světě, kde se všechno buď kupuje, nebo prodává, se zdá, že vnímání vlastní hodnoty závisí na věcech, jež se získávají mocí peněz. Neustále jsme nuceni něco hromadit, konzumovat a rozptylovat se, a přitom jsme uvězněni v degradujícím systému, který nám brání dívat se za obzor našich okamžitých a přízemních potřeb. Kristova láska stojí mimo tento zvrhlý mechanismus. A jenom on nás může vysvobodit z této horečky, v níž není místo pro nezištnou lásku. Kristova láska může dát srdce této zemi a znovu oživit lásku tam, kde si myslíme, že naše schopnost milovat je definitivně mrtvá.

Naše náboženství je celé o lásce, celé o bratrství a jeho symbolem je Srdce

Svatý Karel de Foucauld chtěl napodobovat Ježíše, žít jako on, jednat, jako jednal on, dělat vždycky to, co by na jeho místě dělal Ježíš. Aby mohl tento záměr plně uskutečňovat, potřeboval se připodobnit citům Kristova Srdce. Touha přinášet Ježíšovu lásku, jeho misijní úsilí mezi těmi nejchudšími a nejzapomenutějšími na zemi ho vedly k tomu, že si za své heslo zvolil slova Iesus Caritas se symbolem Kristova Srdce převýšeného křížem. Nebylo to povrchní rozhodnutí: „Všemi svými silami se těmto pobloudilým chudým bratřím snažím ukázat a dokázat, že naše náboženství je celé o lásce, celé o bratrství, a že jeho symbolem je Srdce.“ A jeho touhou bylo usadit se s dalšími bratřími ve jménu Srdce Ježíšova v Maroku. Tímto způsobem by jejich evangelizační dílo mělo být vyzařováním: „Láska musí vyzařovat z našich bratrských společenství, stejně jako vyzařuje ze Srdce Ježíšova.“ Tato touha ho krok za krokem přetvářela v „univerzálního bratra“, protože tím, že se nechával formovat Kristovým Srdcem, chtěl ve svém bratrském srdci hostit celé trpící lidstvo: „Naše srdce – stejně jako srdce církve, stejně jako Srdce Ježíšovo – musí objímat všechny lidi.“ „Lásku Ježíšova Srdce vůči lidem, tuto lásku, kterou Ježíš ukazuje ve svém utrpení, právě tu musíme mít ke všem lidským bytostem.“

Církev potřebuje Boha, ne jeho náhražky

Také církev potřebuje lásku, aby nenahrazovala Kristovu lásku chatrnými strukturami, posedlostí minulými časy, zbožňováním vlastní mentality, fanatismy nejrůznějšího druhu, jež vposledku zabírají místo nezištné Boží lásce, která osvobozuje, oživuje, naplňuje srdce radostí a živí společenství. Z rány v Kristově boku stále vyvěrá onen pramen, který se nikdy nevyčerpá, nikdy nepomine, a který se stále znovu nabízí tomu, kdo chce milovat. Neboť jen jeho láska může dát vzniknout novému lidství.

„Církev nejvíce hlásá a uctívá Boží milosrdenství, když se uchyluje ke Kristovu srdci. Neboť když se přibližujeme ke Kristu v tajemství jeho srdce, můžeme tak setrvávat ve zjevení milosrdné lásky Otcovy, které tvoří nejniternější část mesiášského poslání Syna člověka.“ (Jan Pavel II.)