Nový vatikánský dokument „Pojďte ke mně“ „VENITE AD ME“ (22. 10. 2026) zdůrazňuje, že předávání víry v současné době změny epochy vyžaduje především kérygmatickou evangelizaci dospělých, nikoli jen katechezi dětí a mládeže.
Do centra postavit prvotní hlásání - kerygma
V době zásadních změn, poznamenané krizí v předávání víry, je třeba znovu vstoupit do „velkého období evangelizace“ a do centra pozornosti postavit první hlásání, kerygma: „Ježíš Kristus tě miluje, dal svůj život, aby tě spasil, a nyní je každý den živý po tvém boku, aby tě osvěcoval, posiloval a osvobozoval“ (EG 164).
Tak lze stručně shrnout nosnou myšlenku dokumentu „Pojďte ke mně. Úvahy o předávání víry v době změny epoch“ vydaného Dikasteriem pro nauku víry, který byl zveřejněn ve čtvrtek 22. října 2026. Úvahy jsou hutným textem, sestávajícím z 8 kapitol doplněných o úvod a závěr, bohatě doprovázený odkazy na učení papežů, zejména Lva XIV. a papeže Františka, na II. vatikánský koncil a na další dokumenty.
Dikasterium rovněž upřesňuje, že žánrem dokumentu je Úvaha a nejde tedy o doktrinální nótu. Text předkládá „celou škálu úhlů pohledu“, aniž by chtěl otázku uzavřít. Naopak se zdůrazňuje, že téma je otevřené „dalším analýzám a vývoji“. Cílem dokumentu je navrhnout „konkrétní cesty pro hlásání kerygmatu v době změn, kterou právě procházíme“.
Dokument byl schválen papežem dne 21. srpna 2026 a nese podpis kardinála Víctora Manuela Fernándeze, prefekta Dikasteria pro nauku víry, a mons. Armanda Mattea, sekretáře doktrinální sekce téhož dikasteria. Cenným přínosem pro finální verzi textu byla svědectví konvertitů, zaslaná biskupy z mnoha zemí, která se objevují v poslední kapitole Úvah.
Z obsahu dokumentu "Venite ad me":
Svědčit o osobní zkušenosti setkání s Kristem
Výchozím bodem jsou Ježíšova slova z Matoušova evangelia: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás občerstvím.“ Právě v těchto slovech je obsažena výzva k návratu k jádru křesťanské víry, ke kerygmatu“, které „osvěcuje veškerý obsah depositum fidei a vede nás k prožitku osobního i komunitního setkání s živým Kristem“, a to i s ohledem na to, že v některých oblastech světa se předávání víry „téměř zastavilo“.
Hlásat Boží lásku ke všem
První kapitola začíná právě zdůrazněním, že „Ježíš je skutečně pravé světlo, které osvěcuje každou lidskou bytost“. „To je radostná zvěst Synova evangelia: Bůh je navždy a pro všechny láska.“ Víra, jak se zdůrazňuje, „se nepředává především jako soubor doktrinálních obsahů nebo náboženských informací“, ale jako „forma života společenství církve, do níž je věřící postupně uváděn“.
Pastorační péče i pro dospělé, nejen pro děti a mládež
V analýze forem předávání víry se zdůrazňuje, že církev se rozvíjí „přitažlivostí“, že rodina představuje „první a nejdůležitější místo předávání víry“ a důležitá je tedy součinnost mezi církví a rodinou. Konstatuje se však, že předávání víry v rodinném prostředí „bylo v mnoha částech světa přerušeno“ a „předávání zkušenosti křesťanské víry novým generacím již neprobíhá, takříkajíc automaticky“.
„Teprve v tomto bodě, a tedy až ve druhé fázi, vstupuje církevní společenství do procesu předávání víry“, uvádí dokument, který konstatuje, že „v zemích s dávnou křesťanskou tradicí se dnes takové prostředí předávání víry jeví jako ohrožené, neboť je stále více charakterizováno přítomností ‚pokřtěných lidí, kteří však nežijí podle nároků křtu‘, nepociťují sounáležitost s církví a již neprožívají útěchu víry“. Tváří v tvář této realitě dokument zdůrazňuje, že „předávání víry dnes vyžaduje zejména evangelizaci dospělých a překonání představy, že pastorační činnost má být zaměřená výhradně na katechezi dětí a dospívajících“.
Změna epochy
Třetí kapitola se zaměřuje na kontext, tedy na změnu epochy, kterou prožíváme. Naléhavost odpovědi na otázky, kam směřujeme a jaký směr zvolit, vyjádřil Lev XIV. v encyklice Magnifica humanitas právě v souvislosti se změnou epochy. Charakteristickým rysem, zejména na Západě, je právě „krize předávání křesťanské víry z generace na generaci“. Zjišťujeme totiž, že „stále méně rodičů plní úkol uvést své děti do kontaktu s živým světlem evangelního poselství“ a že právě z těchto kontextů pochází většina lidí, kteří - ačkoli navštěvovali katolická společenství ve farnostech - nakonec prožívají přechod do dospělosti v podstatě s postojem náboženské lhostejnosti“.
Nová kultura víru odsouvá do soukromé sféry
„Krize modernity, symbol změny epochy, tak přispěla ke vzniku nové kultury, která rivalizuje s tradičními strukturami předávání víry“, uvádí se v dokumentu. Hlavním trendem této kultury se zdá být důrazu na vlastní „ego“, což je jeden z nejzřetelnějších aspektů procesu sekularizace, který má tendenci redukovat víru a církev na soukromou a intimní sféru.
Problém není technologický, ale antropologický
Dalším znakem změny epochy je šíření digitálních technologií. Umělá inteligence zasahuje nejen do informačních ekosystémů, ale proniká i do vztahů mezi lidmi. „Problém tedy není technologický, ale antropologický,“ jak napsal Lev XIV. v Poselství ke Dni sdělovacích prostředků 2026.
Tam, kde přibývá obrácení, roste i obtížnost vytrvat
Je pravda, že v některých sekularizovaných oblastech světa přibývá konverzí a návratů do církve, ale „zároveň se objevuje obtíž s vytrvalostí novokřtěnců, kteří se nezřídka krátce po přijetí křtu vracejí do stavu praktické lhostejnosti“. Tato situace je tedy výzvou „znovuobjevit význam společenství při přijímání a doprovázení nových věřících“.
Ústřední role kerygmatu
Dokument tedy klade důraz na „hlubokou kerygmatickou obnovu katecheze“, s pozorností k jazyku, který má být především výzvou směřující k srdci, jako mezilidský vztah. Hlásání kerygmatu musí „být schopno předložit radostnou zvěst o Boží lásce a milosrdenství takovým způsobem, aby ti, kdo ji přijímají, mohli skutečně pochopit, že právě jim je určena tato láska a milosrdenství“.
Komunita, Boží slovo, liturgie a svědectví
Pátá kapitola se zaměřuje na význam křesťanské komunity ve vztahu k Božímu slovu, liturgii a svědectví. „Je velice naléhavé, zejména v zemích evangelizovaných před dlouhou dobou, zdůrazňovat a podporovat ve všech církevních komunitách skupiny, ve kterých je prostor pro naslouchání, rozjímání, sdílení a modlitbu nad Božím Slovem, jejichž setkáním jsou vyhrazeny konkrétní a pevně stanovené časy, které doplňují nedělní slavení eucharistie.“
Druhá úvaha se týká liturgie. „Je-li jádrem křesťanského poselství setkání se spásnou Boží láskou v Kristu,“ zdůrazňuje se, „liturgie je výsadním místem, kde se toto tajemství slaví a svátostně zprostředkovává.“ Třetí zásadní aspekt se týká svědectví věřících, které má tři rozměry: „svědectví svatosti, svědectví blízkosti a svědectví přednostní volby pro chudé“. Čtvrtá poznámka se věnuje dimenzi umění a krásy, se zvláštní pozorností k hudbě.
Inkulturace víry
V textu se hovoří také o inkulturaci víry, která „představuje nezbytný krok při jejím předávání“. Zvláště významným příkladem, na který je třeba se zaměřit při koncipování rozumného předkládání víry, je bezpochyby sociální nauka církve.
Některé konkrétní body
První z těchto bodů se týká lidové zbožnosti, která „je i dnes důležitým prostředkem předávání víry“, stejně jako jsou důležité poutě starobylého i novodobého původu a přání patřit k některému bratrstvu. Dále je zdůrazněna role kázání. Hovoří se o dobrovolnických činnostech jako o příležitostech přiblížit se realitě církve. Zdůrazňuje se také „nutnost rozšířit prostor pro účast žen ve vedení církevních procesů“.
Kristus je pravé světlo a nyní je na nás předat tento dar lidem naší doby
Úvahy předložené Dikasteriem pro nauku víry vposledku chtějí znovu důrazně připomenout, že Kristus je pravé světlo. „Nyní je na nás – čteme v dokumentu – předat tentýž dar mužům a ženám naší doby“, kteří rovněž očekávají, že „budou moci zapálit svůj život z téhož zdroje veškeré milosti a světla, které září ve světě“.
