Římský biskup, papež Lev XIV., předsedal 18. Září 2026 v Lateránské bazilice zahájení pastoračního roku římské diecéze. Na shromáždění, v němž bylo zastoupeno všech 134 římských farností, předložil své diecézi metodu "pastoračního tříbení". Jak řekl, neznamená to nic jiného, než hledat pravdu, realisticky uznat, kam směřují naše činnosti, zda se nevzdálily od základního poslání církve zprostředkovávat setkání s Kristem. Tříbení, zdůraznil, nevyžaduje více práce, nýbrž její kvalitu. Níže nabízíme výběr z papežovy promluvy.

Úzkosti každodenního života

Drazí bratři a sestry, rád bych spolu s vámi vyšel od velikonočního rána, od jedné zahrady a od prázdného hrobu. Marie Magdaléna tam přichází, za úsvitu, ještě za tmy, a ta tma, v níž se nachází, není jen tma noci, která ještě neskončila. Je to tma toho, kdo někoho ztratil, toho, kdo hledá a nenachází, toho, kdo je zlomený zármutkem a pláče. Evangelium ji však v tom pláči neponechává. Přistoupí k ní muž, kterého ona považuje za strážce zahrady, a položí jí dvě otázky: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ (Jn 20,15).

Chtěl bych, drazí, aby tyto dvě otázky inspirovaly příští cestu římské diecéze. Věřím totiž, že je dnes můžeme vnímat jako otázky adresované naší církvi a celému městu:

„Proč pláčeš?
Koho hledáš?“

V těchto otázkách se ozývá úzkostné hledání naděje, které vnímáte ve farnostech, na setkáních a ve svém každodenním životě, když nasloucháte jeden druhému i lidem. Marie Magdaléna vzbudila ještě před svítáním a spěšně běžela k hrobu, protože je v ní život, je v ní očekávání! Podobně i v Římě je mnoho lidí, kteří každé ráno začínají nanovo, ale také farní společenství, sdružení, hnutí, skupiny a církevní organizace, které velkoryse pracují na evangelizaci, v charitativní oblasti i ve službě liturgie.

Někdy se ztrácí evangelní smysl toho, co děláme

Jistě, vedle tohoto bohatství jste upřímně rozpoznali i některé obtíže. Bloudění těch, kdo již nedokážou najít místo, kde se setkat s Pánem. Je to zkušenost, kterou sdílíme s mnoha bratry a sestrami, ale kterou někdy prožíváme i my sami.

Stává se, že se množí nabídky,
aktivity, setkání, ale ztrácí se střed,
evangelní smysl toho, co děláme.

Síla, zdroj a radost pastorační činnosti

Všimněme si však, v evangeliu stačí jediné slovo, aby se Magdaléna obrátila: její jméno, „Marie!“ (Jan 20,16). Takto se setkáváme s Ježíšem Kristem – když On nás osloví jménem, mnoha způsoby, jimiž se to může dít. Odtud musí vycházet každá pastorační činnost: ani ne tak otázkou „co“ dělat, ale spíše „koho“ a „jak“ potkat. V našich společenstvích můžeme zůstat anonymní, neviditelní a nepochopení, nebo být viděni, poznáni a osloveni jménem.

A kdo skutečně potká Krista, jako Marie Magdaléna, cítí, jak se mu naplňuje srdce, a nemůže zůstat nečinný, běží a jde to zvěstovat. „Viděla jsem Pána!“ (v. 18), říká žena učedníkům. Není to vzpomínka, není to soukromá záležitost, ale hluboká radost, z niž se rodí společenství.

Navrhuji pastorační tříbení

Proto, bratři a sestry, dnes vám nepředkládám nový pastorační program. Nezačínáme od nuly a nic z toho, co jsme prožili, nesmí být ponecháno minulosti. Práce na „duchovních nemocech“ nás naučila rozpoznávat to, co v našem církevním životě vyžaduje léčbu, nápravu nebo obrácení. Synodální cesta nás naučila, jak společně naslouchat a rozlišovat, nést spoluodpovědnost za jediné poslání.

Chtěl bych vám však navrhnout,
abychom rozvinuli třetí rozměr:
rozměr pastorační tříbení.

Tříbit ve světle Ducha Svatého znamená zastavit se, znovu si přečíst, co se stalo, rozpoznat, co přineslo ovoce, pochopit, co nefungovalo, a společně hledat důvody. Znamená to, stručně řečeno, hledat pravdu. Vyzývám vás, abyste toto tříbení prováděli za účasti celé komunity a, nakolik je to možné, naslouchali také lidem, kteří ji nenavštěvují a vidí věci, jak se říká, „zvenčí“.

Několik bodů, kterým budeme věnovat pozornost

Abychom se v pastoračním tříbení zdokonalili, vyjmenuji několik bodů, kterým budeme věnovat pozornost a které sice rozlišuji, avšak tvoří jediný celek.

První bod: setkat se s Kristem a zprostředkovávat setkání s Ním

Církev tu není sama pro sebe, ale proto, aby vedla každého člověka k setkání s Pánem; nestačí tedy ptát se, zda je nějaká činnost dobře zorganizovaná, zda se jí lidé účastní, zda trvá již mnoho let; je třeba se ptát, zda skutečně vede ke Kristu, zda se v ní evangelium setkává s konkrétním životem člověka.

Druhý bod: vytvářet společenství

Z Kristových Velikonoc se rodí nová, svobodná a smířená společenství. Mějme odvahu věnovat se tomu podstatnému, abychom vytvořili prostor pro skutečné vztahy, v nichž se lidé cítí být součástí jednoho lidu: cítí se přijatí, doprovázení, oceňování a spoluzodpovědní. Věnujme mladým lidem svůj čas a naslouchejme jim, v rámci pravidelného programu i mimo něj.

Třetí bod: obývat město a sloužit mu

Řím není lhostejným pozadím našich společenství: je místem našeho poslání. Společenství zrozené ze Vzkříšeného nemůže zůstat uzavřené samo v sobě, ale sdílí očekávání, křehkosti a otázky lidí; a učí se rozpoznávat v tom, co se děje v různých částech města, otázky, na které může evangelium odpovědět, bude-li znovu přijato.

K těmto třem bodům se připojuje čtvrtý, který všemi prostupuje:

Formace Božího lidu

Pomáhají naše aktivity růstu ve víře? Vychovávají misijní učedníky? Pomáhají dozrávat k odpovědnosti v církvi? Vedou ke zralé víře, schopné promítnout se do konkrétních životních rozhodnutí a služby?

Jádrem metody je jednoduchá otázka: „Proč?“

Jádrem metody, kterou vám navrhuji, je však velmi jednoduchá otázka: „Proč?“. Jde o to, abychom se společně zastavili a u každé věci, kterou děláme, si položili otázku: proč to děláme? Jaký evangelní záměr nás pohání, na jakou skutečnou potřebu chceme reagovat, jakým způsobem tato volba odpovídá poslání církve?

A dále druhý krok: proč dosahujeme právě těchto výsledků a ne jiných? Proč některé iniciativy vedou k novým cestám a jiné zůstávají izolované? Proč se někteří lidé zapojují a jiní zůstávají na okraji? Konfrontujeme-li motivace svých rozhodnutí s příčinami jejich účinků, vzniká autentické rozlišování, které nám umožňuje rozpoznat, co je třeba zachovat, zhodnotit, napravit, opustit nebo zahájit.

Aby to vše nezůstalo pouze dobrým předsevzetím, bude mít tato cesta svůj „rytmus“ a jednotlivé etapy.

Nesmí jít o další „iniciativu“!

Žádám vás proto, abyste si udělali čas a kráčeli společně, aby šlo o skutečné rozlišování a nikoli o další iniciativu, která se připojí k jiným. Nežádám vás, abyste plánovali nové aktivity: navrhuji vám společnou metodu naslouchání, rozlišování, prověřování a obrácení. Obsah a priority jsou i nadále věcí odpovědnosti vašich společenství v pěti oblastech, jimiž jsou katecheze a křesťanská iniciace, mládež, rodina, charita a povolání.

Drazí, připomeňme si opět otázku Marie Magdalény u Ježíšova hrobu. Je to otázka, s níž dnes znovu začínáme. Jaká jsou znamení Království a jaké výzvy Ducha Svatého dnes vyvstávají v životě a jakou podobu musí církev nabýt, aby je rozpoznala a sloužila jim? Pokud si tuto otázku uchováme v srdci, pomůže nám to být církví solidární s osudem tohoto města, být v kontaktu s jeho zraněními, očekáváními a proměnami.

Pracujte méně!

Pastorační služba je dnes namáhavější než dříve. Chci vás povzbudit, abyste tuto námahu nenesli sami. A chci vám také jasně říci, že umění pastoračního tříbení od vás nevyžaduje, abyste pracovali více. Naopak, dává svolení k tomu, abyste pracovali méně a lépe.  Kdyby se pastorační tříbení stalo dalším břemenem na vašich bedrech, zradili bychom její smysl.

Vím, že tato cesta tříbení bude vyžadovat trpělivost a možná i odvahu vzdát se něčeho, co jsme si oblíbili. Je to však stejná odvaha jako u Marie Magdalény, která se musela vzdát touhy zadržet Pána, aby mohla běžet a zvěstovat ho. Z tohoto pastoračního rozlišování vzejde, jak doufám, období  sdílení nových zkušeností a poté budování společné cesty, která nás všechny připraví na Svatý rok Vykoupení v roce 2033.

Drazí bratři a sestry, nebojte se,
nechte se znovu oslovit jménem!

Živý Pán se nechává potkat těmi,
kdo – jako Marie za velikonočního úsvitu –
mají stále odvahu Jej hledat.

I v slzách, i ve tmě.