papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
Těla a krve Páně - homilie papeže Františka

Homilie papeže na slavnost Těla a Krve Páně, baz. sv. Petra

Upamatujte se na mne slavením eucharistie...

14.6.2020

»Pamatuj na celou cestu, po níž tě vedl Hospodin, tvůj Bůh« (Dt 8,2). 

"Pamatuj." Touto Mojžíšovou pobídkou začíná dnes Boží slovo. Krátce poté Mojžíš zopakoval: »Nezapomeň tedy na Hospodina, svého Boha« (v.14).

Písmo jsme dostali darem, abychom přemáhali svoji zapomnětlivost ve vztahu k Bohu. Je důležité mít tuto paměť, když se modlíme! Jak tomu učí Žalm: »Vzpomínám na Hospodinovy činy, ano vzpomínám na dávné tvé divy« (Žl 77,12). Rovněž na divy, které Pán učinil v mém životě.

Je podstatné pamatovat na obdržené dobro. Jeho zapomínáním se odcizujeme sobě, „chodcům“ existence; zapomněním vytrháváme své kořeny ze země, jež nás živí, a necháváme se unášet větrem jako listí. Upamatovat se však znamená znovu navazovat ty nejsilnější svazky, cítit se součástí dějin a dýchat spolu s lidem. Paměť není soukromá záležitost, je to cesta, která nás pojí s Bohem i s druhými. Proto se má vzpomínka na Hospodina v Bibli předávat z pokolení na pokolení; otec ji sdílí se synem, jak praví jedna hezká pasáž: »Až se tě tvůj syn zítra zeptá: „Co znamenají ta ustanovení [...], která vám přikázal Hospodin, náš Bůh?“, odpovíš svému synovi: „Byli jsme otroky [...] – vypráví celé dějiny tohoto otroctví - a Hospodin [...] před našimi zraky činil [...] znamení a divy« (Dt 6,20-22). Tak předáš svému potomstvu paměť.

Je tu však problém, pokud se řetězec předávání přetrhne. A potom: jak si lze zapamatovat to, co se jenom slyšelo, ale nezakusilo? Bůh, který ví, jak je to obtížné a jak je naše paměť křehká, učinil pro nás něco neslýchaného: zanechal nám památku. Nezanechal nám jenom slova, protože je snadné zapomenout, co se slyší. Nezanechal nám pouze Písmo, protože je snadné zapomenout, co se čte. Nezanechal nám jenom znamení, protože je možné zapomenout i na to, co se vidělo. Dal nám pokrm a je obtížné zapomenout chuť. Zanechal nám Chléb, ve kterém je On, živý a pravý, s veškerou chutí Svojí lásky. Během přijímání může říkat: „Pán na mne pamatuje!“. Proto nás Ježíš žádal: »To čiňte na mou památku« (1 Kor 11,24). Čiňte: eucharistie nemůže být pouhou připomínkou, je činem, je Pánovou Paschou, která v nás ožívá. Ježíšovo usmrcení i vzkříšení jsou ve mši před námi. To čiňte na mou památku: sjednoťte se a jako společenství, lid a rodina se na mne upamatujte slavením eucharistie. Bez ní se nemůžeme obejít, je památkou Boha. A uzdravuje naši raněnou paměť.

Uzdravuje především naši osiřelou paměť. Žijeme v epoše velkého osiření. Paměť mnohých je poznamenána citovým strádáním a palčivým zklamáním, obdrženým od toho, kdo jim měl prokazovat lásku, avšak způsobil, že jejich srdce osiřelo. Chtělo by se vrátit zpět a změnit minulost, ale nejde to. Bůh však může tato zranění hojit tím, že do naší paměti vkládá lásku, která je větší: Svoji. Eucharistie nám přináší věrnou Otcovu lásku, která hojí naše osiření. Dává nám Ježíšovu lásku, která proměnila hrob z konečné stanice na výchozí a stejně může obracet naše životy. Vlévá nám lásku Ducha svatého, který utěšuje, protože nás nikdy neopouští a hojí rány.

Pánova eucharistie uzdravuje také naši negativistickou paměť, která často vyvstává v našem srdci. Pán uzdravuje negativistickou paměť, která vždycky vyjevuje nezdary a zanechává v mysli skličující představy, že nejsme k ničemu, pouze chybujeme a jsme celí  „pochybení“. Ježíš nám přichází říci, že tomu tak není. On se s námi rád sbližuje niterně, a pokaždé, když Jej přijímáme, nám připomíná, že jsme drahocenní. Jsme očekávanými pozvanými na Jeho hostině, vytouženými hosty. A nejenom proto, že On je velkodušný, nýbrž proto, že je do nás opravdu zamilovaný: vidí a miluje v nás krásu a dobro, kterým jsme. Pán ví, že zlo a hříchy nejsou naší identitou; jsou nemocí, infekcí. A přichází nás léčit eucharistií, která obsahuje protilátky na negativitu, jíž onemocněla naše paměť. S Ježíšem můžeme být imunní na smutek. Vždycky budeme mít na očích svoje pády, námahy, domácí a pracovní problémy, neuskutečněná přání. Jejich tíže nás však nedrtí, protože Ježíš nás, ještě hlouběji, Svojí láskou činí srdnatými. Taková je síla eucharistie, která nás proměňuje na nositele Boha, nositele radosti a nikoli negativity. My, kteří chodíme na mši, si můžeme klást otázku: co přinášíme světu? Svoje smutky, hořkosti či Pánovu radost? Jdeme k přijímání a odcházíme pak se stížnostmi, kritikami a naříkáním? Tím se však nic nezlepší, zatímco Pánova radost mění život.

Eucharistie nakonec uzdravuje naši zamčenou paměť. Rány, které si nosíme v sobě, nepůsobí problémy jenom nám, ale také druhým. Činí nás ustrašenými a podezřívavými, zpočátku uzavřenými, ale časem cynickými a lhostejnými. Nutí nás být odtažitými a arogantními vůči druhým, nalhávají nám, že takto můžeme mít situaci pod kontrolou. Avšak to je klam. Jedině láska hojí strach u kořene a osvobozuje od uzavřenosti, v níž vězíme. Tak to činí Ježíš, který na setkání s námi přichází s laskavostí a odzbrojující křehkostí Hostie; tak jedná Ježíš, lámaný Chléb, drolící krunýř našeho sobectví; tak jedná Ježíš, který se dává, aby nám řekl, že jedině, otevřeme-li se, budeme osvobozeni od vnitřních bloků a ochrnutí srdce. Pán, který se nám jednoduše nabízí jako chléb, nás také zve, abychom neplýtvali životem honěním se za tisícerými zbytečnostmi, které uvrhují do závislostí a v nitru zanechávají prázdnotu.

Eucharistie v nás tiší hlad po věcech a zapaluje touhu sloužit. Pozvedá nás z pohodlí naší usedlosti, připomíná nám, že nejsme jenom hladová ústa, nýbrž také jeho rukou, která sytí druhé. Je naléhavě nutné postarat se nyní o ty, kdo hladovějí po pokrmu a důstojnosti, nezaměstnané, kteří jdou jen obtížně vpřed. A činit to konkrétně, jako je konkrétní Chléb, který nám dává Ježíš. Je zapotřebí reálná blízkost, jsou potřeba skutečné řetězce solidarity. Ježíš se s námi v eucharistii sbližuje, nenechávejme samotného toho, kdo je blízko nás!

Drazí bratři a sestry, pokračujme ve slavení Památky, která hojí naši paměť: rozpomeňme se, zahojme paměť svého srdce touto Památkou, mší. Je to poklad, kterému patří první místo v církvi i v životě. A současně objevme znovu adoraci, kterou v nás pokračuje mše. Prospívá nám a uzdravuje nás uvnitř. Zvláště nyní ji opravdu potřebujeme.