Církev je věrná Duchu svatému, když se nepokouší Jej ochočit (papež František)

Člověku žíznícímu po spáse se Ježíš v evangeliu představuje jako pramen, skála, z níž Otec dává prýštit proudy živé vody pro všechny, kdo věří v Něho (srov. Jan7,38). Tímto proroctvím, proneseným veřejně v Jeruzalémě, Ježíš předpovídá dar Ducha svatého, kterého obdrží učedníci po jeho oslavení, tedy po smrti a vzkříšení (srov. Jan 7,39).

Duch svatý je duší církve. On dává život, vzbuzuje různá charismata, která obohacují Boží lid a zejména vytváří jednotu mezi věřícími. Z mnohých činí jedno tělo, Kristovo tělo. Veškerý život a poslání církve závisí na Duchu svatém. On uskutečňuje všechno.

Samo vyznání víry, jak nám jej připomíná sv. Pavel v dnešním prvním čtení, je možné jedině proto, že je inspirováno Duchem svatým: „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: »Ježíš je Pán!«“ (1 Kor 12,3b). Když se modlíme, je to proto, že Duch svatý tuto modlitbu v srdci probouzí. Když prolamujeme kruh svého egoismu, vycházíme ze sebe a přistupujeme k druhým, abychom se s nimi setkali, naslouchali a pomáhali jim, pobízí nás Duch svatý. Když v sobě objevujeme dosud nepoznanou schopnost odpustit, mít rád toho, kdo nás nemá rád, uchvacuje nás Duch svatý. Když jdeme dál než slova společenské konvence a obracíme se k bratřím s něhou, která rozehřívá srdce, jistě se nás dotknul Duch svatý.

Je pravda, že Duch svatý v církvi vzbuzuje různá charismata. Může se zdát, že tak vzniká zmatek, ale ve skutečnosti se pod Jeho vedením rodí nezměrné bohatství, protože Duch svatý je Duch jednoty, která není uniformitou. Jedině Duch svatý může vzbuditrůznost, mnohost a současně působit jednotu. Když my chceme vytvořit různost a uzavřeme se do svých partikularismů a svojí exkluzivity, působíme rozdělení. A když my chceme vytvořit jednotu podle svých lidských plánů, navodíme uniformitu a homologizaci. Necháme-li se však vést Duchem, nevstoupí bohatství, rozmanitost a různost nikdy do konfliktu, protože On nás podněcuje žít rozmanitost ve společenství církve.

Množství údů a charismat má svůj harmonizační princip v Duchu Krista, jehož Otec poslal a nadále posílá, aby uskutečňoval jednotu mezi věřícími. Duch svatý působí jednotu církve, jednotu ve víře, jednotu v lásce, jednotu ve vnitřní soudržnosti. Církev a církve jsou povolány nechat se vést Duchem svatým a stavějí se do postoje otevřenosti, chápavosti a poslušnosti. On harmonizuje církev. Vybavuje se mi krásné slovo sv. Basila Velikého: „Ipse harmonia est“. On sám je harmonie.

Jde o nadějnou, ale současně namáhavou perspektivu, neboť se v nás neustále vyskytuje pokušení odporovat Duchu svatému, který církev vyvádí z konceptu, uvádí do pohybu, nutí vykročit a žene vpřed. Je vždy snadnější a pohodlnější uvelebit se ve vlastních statických a neměnných pozicích. Ve skutečnosti církev prokazuje věrnost Duchu svatému do té míry, do jaké si nečiní nárok Jej řídit a ochočit. A církev je věrná Duchu svatému, když nechává stranou pokušení hledět si sama sebe. My křesťané se stáváme autentickými učedníky-misionáři schopnými interpelovat svědomí, opustíme-li defenzivní styl a necháme-li se vést Duchem. On je svěžestí, fantazií a novostí.

Naše obrana se může projevovat opevňováním ve vlastních idejích či svých silách, čímž sklouzáváme do pelagianismu, anebo ctižádostivostí a samolibostí. Tyto defenzivní mechanismy nám opravdu zabraňují chápat druhé a otevřít se upřímnému dialogu s ostatními. Avšak církev pramenící z Letnic dostává plamen Ducha svatého, který nenaplňuje ani tak mysl idejemi, ale spíše zapaluje srdce. Je oděna vanutím Ducha, který nepředává nějakou moc, ale přebývá ve službě lásky, v jazyce, který je každý schopen chápat.

Čím více se na své cestě víry a bratrského života pokorně necháváme vést Pánovým Duchem, tím snáze překonáme nedorozumění, rozdělení a spory a staneme se věrohodným znamením jednoty a pokoje. Věrohodné znamení toho, že náš Pán je vzkříšený a živý.

Touto radostnou jistotou vás všechny, drazí bratři a sestry, objímám: syrsko-katolického patriarchu, předsedu biskupské konference, apoštolského vikáře mons. Pelâtre, a další biskupy, exarchy, kněze, jáhny, řeholnice, řeholníky a věřící laiky patřící k různým komunitám a ritům katolické církve. Rád bych vřele pozdravil konstantinopolského patriarchu Bartoloměje I., syrského pravoslavného patriarchu, arménského apoštolského patriarchálního vikáře a představitele protestantských komunit, kteří se přišli modlit s námi na tuto bohoslužbu. Za toto bratrské gesto vyslovuji své uznání. Vroucí pozdrav patří arménskému apoštolskému patriarchovi Mesrobovi II, jehož ujišťuji svojí modlitbou.

Bratři a sestry, obraťme nyní svoji mysl k Panně Marii, svaté Matce Boží. Spolu s Ní, která se modlila ve večeřadle spolu s apoštoly v očekávání Letnic, prosme Pána, aby seslal svého Svatého Ducha do našich srdcí a učinil z nás svědky evangelia na celém světě.

Amen.

29.11.2014 
Homilie papeže Františka při mši sv., katedrála sv. Ducha v Istanbulu
Převzato z webu České sekce Radio Vaticana
Přeložil Milan Glaser 
Redakčně upraveno