Sekce: Knihovna

Lev XIV. papež

2. Ježíš Kristus zjevuje Otce - Boží pravda se plně nezjevuje tam, kde se něco ubírá lidství

z knihy Druhý vatikánský koncil - cyklus katechezí papeže Lva XIV. , vydal(o): Text nevyšel knižně

Pokračujeme v katechezích o dogmatické konstituci II. vatikánského koncilu Dei Verbum – O Božím zjevení. Viděli jsme, že Bůh se zjevuje v dialogu smlouvy, v dialogu, ve kterém se k nám obrací jako k přátelům. Jde tedy o poznání vztahové, které nesděluje pouhé ideje, ale sdílí příběh a volá do vzájemného společenství. Naplnění tohoto zjevení se uskutečňuje v dějinném a osobním setkání, v němž se nám Bůh sám dává, činí se přítomným, a my objevujeme, že nás zná v naší nejhlubší pravdě. Toto se událo v Ježíši Kristu. Dokument říká: „Nejhlubší pravda, která se odhaluje tímto zjevením o Bohu i o spáse člověka, nám září v Kristu, který je prostředníkem a zároveň i plností celého zjevení“ (DV, 2).

Ježíš nám zjevuje Otce tím, že nás zahrnuje do svého vlastního vztahu s Ním. V Synu, kterého poslal Bůh Otec, „lidé […] mají přístup k Otci v Duchu Svatém a stávají se účastnými božské přirozenosti“ (ibid.). K plnému poznání Boha tedy dospíváme, když vstupujeme do vztahu Syna s jeho Otcem, a to v síle působení Ducha. Potvrzuje to například evangelista Lukáš, když nám vypráví o radostné Pánově modlitbě: „V té chvíli zajásal v Duchu Svatém a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo! Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.“ (Lk 10,21-22).

Díky Ježíši poznáváme Boha tak, jak nás On zná (srov. Gal 4,9; 1Kor 13,13). V Kristu nám tedy Bůh sdělil sám sebe a zároveň nám zjevil naši pravou identitu jako dětí, stvořených k obrazu Slova. Toto „věčné Slovo osvěcuje všechny lidi“ (srov. DV, 4) a odhaluje jejich pravdu v pohledu Otce: „Tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí“ (Mt 6,4.6.8), říká Ježíš; a dodává, že „Otec ví, co potřebujeme“ (srov. Mt 6,32). Ježíš Kristus je to místo, kde poznáváme pravdu Boha Otce, a zároveň objevujeme, že On nás zná v Synu jako syny, povolané ke stejnému osudu, k životu v plnosti. Svatý Pavel píše: „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, […] tak jsme byli přijati za syny. A protože jsme synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: ‚Abba, Otče!‘“ (Gal 4,4-6).

A konečně, Ježíš Kristus zjevuje Otce ve svém vlastním lidství. Právě proto, že je vtěleným Slovem, které přebývá mezi lidmi, Ježíš nám zjevuje Boha ve svém pravém a úplném lidství. Koncil říká: „Kdo vidí jeho, vidí i Otce (srov. Jan 14,9). On tedy celou svou přítomností a tím, jak se projevoval slovy a skutky, znameními a zázraky, především však svou smrtí a svým slavným zmrtvýchvstáním, a nakonec sesláním Ducha pravdy naplňuje, dovršuje a božským svědectvím potvrzuje zjevení.“ (srov. DV, 4). Abychom poznali Boha v Kristu, musíme přijmout jeho úplné lidství: Boží pravda se plně nezjevuje tam, kde se něco ubírá lidství, stejně jako úplnost Ježíšova lidství nesnižuje plnost Božího daru. Právě Ježíšovo úplné lidství nám vypráví pravdu o Otci (srov. Jan 1,18).

Tím, co nás zachraňuje a svolává, není pouze Ježíšova smrt a vzkříšení, ale jeho osoba sama: Pán, který se vtělil, narodil, uzdravoval, učil, trpěl, zemřel, vstal z mrtvých a zůstal mezi námi. Proto, abychom uctili velikost Vtělení, nestačí považovat Ježíše za prostředníka intelektuálních pravd. Pokud má Ježíš skutečné tělo, pak se sdělování Boží pravdy uskutečňuje v tomto těle, jeho vlastním způsobem vnímání a prožíváním reality, jeho způsobem, jakým obývá svět a prochází jím. Ježíš sám nás zve, abychom sdíleli jeho pohled na realitu: „Podívejte se na nebeské ptactvo – říká –: Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Copak nejste o mnoho cennější než oni?“ (Mt 6,26).

Bratři a sestry, když důsledně následujeme Ježíšovu cestu, dospějeme k jistotě, že nás nic nemůže oddělit od Boží lásky: „Je-li Bůh s námi – píše svatý Pavel –, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil […] jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní?“ (Řm 8,31-32). Díky Ježíši poznává křesťan Boha Otce a Jemu se s důvěrou odevzdává.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Díky II. vatikánskému koncilu „se církev stává slovem, poselstvím a rozhovorem“
• Dei Verbum - dogmatická konstituce o Božím zjevení
• 3. Jediné posvátné depositum. Vztah Písma a Tradice - Boží slovo není zkamenělé, roste a rozvíjí se v církvi
• 4. Písmo svaté: Boží Slovo ve slovech lidských - Číst Písmo pod vedením Ducha, který je inspiroval
• 5. Boží slovo v životě církve - Boží slovo odpovídá na naši žízeň po smyslu
• 6. Paradox tajemství církve – odhalená svátost jednoty s Bohem
• 7. Nikoli ideální, ale Kristova – církev vtělená v dějinách
• 8. Církev se nemůže mýlit ve víře
• 9. Věřící laici vnášejí do světa Kristova ducha
• 10. Evangelní rady nesvazují - jsou osvobozujícími dary Ducha
• 11. Církev je povolána mluvit jasným jazykem, odmítnout vše, co ničí život
• 12. V liturgii církev přijímá od Krista svůj vlastní život
• 13. Dobro církve kritériem liturgických změn
• 14. Zásadní význam obřadu, znamení a symbolu
• 15. Nechme se proměňovat tím, co slavíme
• 16. Modlitba je základním rozměrem naší lidskosti
• 17. Neděle je dnem Páně, který odhaluje smysl času
• 18. Duchovní zpěv přispívá ke sjednocení duší
• 19. Je prvořadou odpovědností pastýřů opatrovat a rozvíjet liturgii
• 20. Církev je povolána ukazovat v Kristu „klíč, střed a cíl celých lidských dějin“
• 21. Nezcizitelná důstojnost člověka