Sekce: Knihovna

Lev XIV. papež

3. Jediné posvátné depositum. Vztah Písma a Tradice - Boží slovo není zkamenělé, roste a rozvíjí se v církvi

z knihy Druhý vatikánský koncil - cyklus katechezí papeže Lva XIV. , vydal(o): Text nevyšel knižně

Pokračujeme ve čtení koncilní konstituce Dei Verbum o Božím zjevení a dnes se zamyslíme nad vztahem mezi Písmem svatým a tradicí. Za rámec můžeme zvolit dvě evangelní scény. V první, která se odehrává ve Večeřadle, Ježíš ve své velké řeči, která má charakter závěti, odkazu, říká učedníkům: „To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já. […] Až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy“ (Jan 14,25-26; 16,13).

Druhá scéna nás pak zavede na galilejské pahorky. Vzkříšený Ježíš se ukazuje učedníkům, kteří jsou překvapeni a pochybují, a dává jim úkol: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy […] a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). V obou těchto scénách je zřejmá úzká souvislost mezi Kristovým slovem a jeho šířením v průběhu staletí.

Právě to potvrzuje II. vatikánský koncil a využívá k tomu přiléhavý obraz: „Posvátná tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi vjedno a směřuje k témuž cíli.“ (Dei Verbum, 9). Eklesiální tradice se rozvětvuje v průběhu dějin skrze církev, která chrání, vykládá a ztělesňuje Boží slovo. Katechismus katolické církve (srov. č. 113) v této souvislosti odkazuje na motto církevních otců: „Písmo Svaté je zapsáno v srdci Církve prve než v hmatatelných pramenech“, tedy v posvátném textu.

V návaznosti na výše citovaná Kristova slova koncil dovozuje, že „apoštolská tradice prospívá v církvi s pomocí Ducha Svatého“ (DV, 8). K tomu dochází díky plnému porozumění prostřednictvím „přemýšlení a studia věřících“, díky zkušenosti, která vychází z „hlubšího pochopení duchovních skutečností“, a především díky kázání nástupců apoštolů, kteří přijali „bezpečné charizma pravdy“. Stručně řečeno, „církev ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a v co věří“ (ibid.).

V této souvislosti je známý výrok svatého Řehoře Velikého: „Písmo Svaté roste s těmi, kdo je čtou“.[1] A již svatý Augustin prohlásil, že „je jen jedna Boží řeč, která se rozvíjí v celém Písmu, a jen jedno Slovo, které zní z úst mnoha svatých“. [2] Slovo Boží tedy není zkamenělé, ale je živou a organickou skutečností, která se rozvíjí a roste v Tradici. A tato Tradice díky Duchu Svatému chápe Slovo Boží v bohatství jeho pravdy a ztělesňuje je v proměnlivých souřadnicích dějin.

V tomto smyslu jsou podnětné úvahy, které předložil svatý učitel církve John Henry Newman ve svém díle nazvaném Rozvoj křesťanské nauky. Praví v něm, že křesťanství, ať už je pojímáme jako komunitní zkušenost nebo nauku, je dynamickou skutečností, jak to naznačil sám Ježíš v podobenství o zrnu (srov. Mk 4,26-29): je živou skutečností, která se rozvíjí díky vnitřní životní síle. [3]

Apoštol Pavel několikrát nabádá svého učedníka a spolupracovníka Timoteje: „Milý Timoteji, opatruj poklad, který ti byl svěřen“ (1Tm 6,20; srov. 2Tm 1,12.14). Dogmatická konstituce Dei Verbum opakuje tento Pavlův text, když říká: „Posvátná tradice a Písmo svaté tvoří jediný posvátný poklad – depositum – Božího slova, svěřený církvi“, a toto depositum je vykládáno „živým učitelským úřadem církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista“ (srov. č. 10). „Depositum“ je termín, který má ve svém původním významu právnickou povahu a ukládá správci povinnost uchovávat obsah, jímž je v tomto případě víra, a předávat jej neporušený.

„Depositum“ Božího slova je také dnes v rukou církve a my všichni, v různých službách církve, je musíme nadále uchovávat v jeho celistvosti, jako polární hvězdu naší cesty ve spletitosti dějin a existence.

Poslechněme si, drazí, na závěr ještě jednou Dei Verbum, které vyzdvihuje prolínání Písma svatého a Tradice, jež jsou tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno nemůže být bez druhého, a společně, každý z obou svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého účinně přispívají ke spáse duší (srov. č. 10).

[1] Homiliae in Ezechielem I, VII, 8: PL 76, 843D.

[2] Enarrationes in Psalmos 103, IV, 1

[3] Srov. J. H. Newman, Lo sviluppo della dottrina cristiana, Milano 2003, s. 104.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Díky II. vatikánskému koncilu „se církev stává slovem, poselstvím a rozhovorem“
• Dei Verbum - dogmatická konstituce o Božím zjevení
• 2. Ježíš Kristus zjevuje Otce - Boží pravda se plně nezjevuje tam, kde se něco ubírá lidství
• 4. Písmo svaté: Boží Slovo ve slovech lidských - Číst Písmo pod vedením Ducha, který je inspiroval
• 5. Boží slovo v životě církve - Boží slovo odpovídá na naši žízeň po smyslu
• 6. Paradox tajemství církve – odhalená svátost jednoty s Bohem
• 7. Nikoli ideální, ale Kristova – církev vtělená v dějinách
• 8. Církev se nemůže mýlit ve víře
• 9. Věřící laici vnášejí do světa Kristova ducha
• 10. Evangelní rady nesvazují - jsou osvobozujícími dary Ducha
• 11. Církev je povolána mluvit jasným jazykem, odmítnout vše, co ničí život
• 12. V liturgii církev přijímá od Krista svůj vlastní život
• 13. Dobro církve kritériem liturgických změn
• 14. Zásadní význam obřadu, znamení a symbolu