Sekce: Knihovna

Lev XIV. papež

7. Nikoli ideální, ale Kristova – církev vtělená v dějinách

z knihy Druhý vatikánský koncil - cyklus katechezí papeže Lva XIV. , vydal(o): Text nevyšel knižně

Pokračujeme dnes v našem zkoumání koncilní konstituce Lumen gentium, dogmatické konstituce o církvi.

V první kapitole, v pasážích, které chtějí především odpovědět na otázku, co je církev, je popsána jako „složitá skutečnost“ (č. 8) [český překlad koncilových dokumentů uvádí „složená“, zde však je nutné překládat doslovně z italštiny, pozn. překl.]. Položme si tedy nyní otázku: v čem spočívá tato složitost? Někdo by snad odpověděl, že církev je složitá v tom smyslu, že je „komplikovaná“, a proto těžko vysvětlitelná; někdo jiný by si mohl myslet, že její složitost vyplývá ze skutečnosti, že je institucí s dva tisíce let dlouhou historií, s charakteristikami odlišnými od všech ostatních sociálních nebo náboženských uskupení. V latině však slovo „komplexní“ označuje spíše uspořádané spojení různých aspektů nebo dimenzí v rámci jedné a téže reality. Proto může Lumen gentium tvrdit, že církev je dobře uspořádaný organismus, v němž koexistuje lidská a božská dimenze, bez oddělení a beze zmatku.

První rozměr je okamžitě patrný, jelikož církev je společenstvím mužů a žen, kteří sdílejí radosti i strasti křesťanského života, společenství, které má své přednosti i nedostatky, hlásá evangelium a je znamením přítomnosti Krista, který nás provází na cestě životem. Tento aspekt, který se projevuje i v institucionální organizaci, však nestačí k popisu skutečné povahy církve, protože církev má také rozměr božský. Nespočívá ovšem v ideální dokonalosti nebo duchovní nadřazenosti jejích členů, ale ve skutečnosti, že církev je zrozena v Božím plánu lásky k lidstvu, který se naplnil v Kristu. Církev je tedy zároveň pozemským společenstvím i mystickým tělem Kristovým, viditelným shromážděním a duchovním tajemstvím, realitou přítomnou v dějinách i lidem putujícím k nebi (srov. LG, 8; KKC, 771).

Lidská a božská dimenze se harmonicky doplňují, aniž by jedna překrývala druhou. Církev tedy žije v tomto paradoxu: je realitou zároveň lidskou i božskou, která přijímá hříšného člověka a vede ho k Bohu.

Lumen gentium objasňuje tuto situaci církve odkazem na Kristův život. Kdo totiž potkal Ježíše na cestách Palestiny, mohl prožít zkušenost s jeho lidstvím, mohl vnímat jeho oči, jeho ruce, zvuk jeho hlasu. Ti, kdo se Jej rozhodli následovat, byli pobízeni právě zkušeností jeho vlídného pohledu, dotekem jeho žehnajících rukou, jeho slovy osvobození a uzdravení. Zároveň však následováním tohoto Člověka se učedníci otevírali setkání s Bohem. Kristova tělesnost, jeho tvář, jeho gesta a slova totiž viditelným způsobem zjevují neviditelného Boha.

Ve světle Ježíšovy skutečnosti se nyní můžeme vrátit k církvi. Když na ni pohlédneme zblízka, objevíme v ní lidský rozměr tvořený konkrétními lidmi, ve kterých se někdy projevuje krása evangelia a jindy selhávají a chybují jako všichni ostatní. Nicméně právě skrze členy církve a její omezené pozemské aspekty se projevuje Kristova přítomnost a jeho spasitelské dílo. Jak řekl Benedikt XVI., mezi evangeliem a institucí není žádný rozpor, naopak, struktury církve slouží právě k „uskutečnění a konkretizaci evangelia v naší době“ (Promluva ke švýcarským biskupům, 9. listopadu 2006). Neexistuje ideální a čistá církev, oddělená od pozemských věcí, ale pouze jediná církev Kristova, vtělená v dějinách.

V tom spočívá svatost církve – ve skutečnosti, že v ní přebývá Kristus a nepřestává dávat sebe sama skrze malost a křehkost jejích členů. Když rozvažujeme nad tímto věčným zázrakem, který se v ní odehrává, začínáme chápat „Boží metodu“. Bůh se činí viditelný skrze slabost svých stvoření a nadále vstupuje do dějin a jedná. Proto papež František v Evangelii gaudium vybízí všechny, aby se naučili „zouvat sandály před posvátnou zemí druhého (srov. Ex 3,5)“ (č. 169). Díky tomu jsme i dnes schopni budovat církev: nejen organizováním jejích viditelných forem, ale také budováním duchovní stavby, kterou je tělo Kristovo, skrze společenství a vzájemnou lásku.

Láska totiž neustále rodí přítomnost Vzkříšeného. „Kéž by dala nebesa, aby všichni mysleli jen na lásku – říkal svatý Augustin –, neboť ona jediná všechno přemáhá a nic bez ní nemá žádnou hodnotu; kdekoli se nachází, všechno k sobě přitahuje“ (Serm. 354,6,6).

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Díky II. vatikánskému koncilu „se církev stává slovem, poselstvím a rozhovorem“
• Dei Verbum - dogmatická konstituce o Božím zjevení
• 2. Ježíš Kristus zjevuje Otce - Boží pravda se plně nezjevuje tam, kde se něco ubírá lidství
• 3. Jediné posvátné depositum. Vztah Písma a Tradice - Boží slovo není zkamenělé, roste a rozvíjí se v církvi
• 4. Písmo svaté: Boží Slovo ve slovech lidských - Číst Písmo pod vedením Ducha, který je inspiroval
• 5. Boží slovo v životě církve - Boží slovo odpovídá na naši žízeň po smyslu
• 6. Paradox tajemství církve – odhalená svátost jednoty s Bohem
• 8. Církev se nemůže mýlit ve víře
• 9. Věřící laici vnášejí do světa Kristova ducha
• 10. Evangelní rady nesvazují - jsou osvobozujícími dary Ducha
• 11. Církev je povolána mluvit jasným jazykem, odmítnout vše, co ničí život
• 12. V liturgii církev přijímá od Krista svůj vlastní život
• 13. Dobro církve kritériem liturgických změn
• 14. Zásadní význam obřadu, znamení a symbolu
• 15. Nechme se proměňovat tím, co slavíme
• 16. Modlitba je základním rozměrem naší lidskosti
• 17. Neděle je dnem Páně, který odhaluje smysl času
• 18. Duchovní zpěv přispívá ke sjednocení duší
• 19. Je prvořadou odpovědností pastýřů opatrovat a rozvíjet liturgii
• 20. Církev je povolána ukazovat v Kristu „klíč, střed a cíl celých lidských dějin“