Sekce: Knihovna

Lev XIV. papež

8. Církev se nemůže mýlit ve víře

z knihy Druhý vatikánský koncil - cyklus katechezí papeže Lva XIV. , vydal(o): Text nevyšel knižně

Dnes bych se chtěl opět zastavit u druhé kapitoly koncilní konstituce Lumen gentium (LG), která je věnována Církvi jako Božímu lidu.

Mesiášský lid (LG, 9) přijímá od Krista účast na kněžském, prorockém a královském díle, v němž se uskutečňuje jeho spásné poslání. Otcové koncilu učí, že Pán Ježíš skrze novou a věčnou smlouvu ustanovil královský národ, ze svých učedníků učinil „královské kněžstvo“ (1Pt 2,9; srov. 1Pt 2,5; Zj 1,6). Toto všeobecné kněžství věřících je udíleno při křtu, který nás uschopňuje k uctívání Boha v duchu a pravdě a k „veřejnému vyznávání víry, kterou jsme dostali od Boha prostřednictvím církve“ (srov. LG, 11). Kromě toho jsou všichni pokřtění skrze svátost biřmování „dokonaleji spojeni s církví, obdařeni zvláštní silou Ducha Svatého a tímto způsobem jsou ještě více zavázáni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako praví Kristovi svědkové“ (srov. tamtéž). Toto zasvěcení je základem společného poslání, které spojuje vysvěcené kněze a laické věřící.

V této souvislosti papež František poznamenal: „Když hledíme na Boží lid, je to pro nás připomínkou, že do Církve všichni vstupujeme jako laici. První svátostí, která navždy zpečetí naši identitu a na kterou bychom měli být vždy hrdí, je křest. Jeho prostřednictvím a skrze pomazání Duchem Svatým jsou [věřící] „posvěceni, aby tvořili duchovní chrám a svaté kněžstvo“ (srov. LG, 10), takže všichni tvoříme svatý Boží lid“ (Dopis předsedovi Papežské komise pro Latinskou Ameriku, 29. března 2016).

Vykonávání královského kněžství se uskutečňuje mnoha způsoby, které všechny směřují k našemu posvěcení, především však účastí na eucharistické oběti. Modlitbou, asketickým životem a činorodou láskou tak svědčíme o životě obnoveném Boží milostí (srov. LG, 10). Jak shrnuje koncil, „posvátný a organický ráz tohoto kněžského společenství se aktivně projevuje svátostmi a ctnostmi“ (LG, 11).

Koncilní otcové dále učí, že svatý Boží lid se podílí také na Kristově prorockém poslání (srov. LG, 12). V této souvislosti se zavádí důležité téma sensus fidei a consensus fidelium. Věroučná komise koncilu upřesnila, že tento sensus fidei „je jakousi schopností celé Církve, díky níž ve své víře rozpoznává předávané zjevení, rozlišuje mezi pravdou a lží ve věcech víry a zároveň do něj proniká hlouběji a plněji jej uplatňuje v životě“ (srov. Acta Synodalia, III/I, 199). Smysl pro víru tedy náleží jednotlivým věřícím nikoli jako jim samotným, nýbrž jakožto členům Božího lidu jako celku.

Lumen gentium soustřeďuje pozornost na tento poslední aspekt a spojuje jej s neomylností Církve, k níž náleží a jíž slouží neomylnost římského papeže. „Celek věřících, kteří přijali pomazání od Svatého (srov. 1Jan 2,20.27), se nemůže mýlit ve víře. Tuto svou neobyčejnou vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu, když od biskupů až po poslední věřící laiky dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů“ (LG, 12). Církev se tedy jako společenství věřících, které samozřejmě zahrnuje i pastýře, nemůže mýlit ve víře: orgánem této její vlastnosti, založeným na pomazání Duchem Svatým, je nadpřirozený smysl pro víru celého Božího lidu, který se projevuje v souhlasu věřících (consensus fidelium). Z této jednoty, kterou střeží učení církve (magisterium), vyplývá, že každý pokřtěný je aktivním subjektem evangelizace, je povolán k tomu, aby vydával koherentní svědectví o Kristu podle prorockého daru, který Pán vlévá do celé své církve.

Duch Svatý, který k nám přichází od vzkříšeného Ježíše, totiž „rozdává mezi věřící každého stavu také zvláštní milosti, kterými je činí schopnými a pohotovými přijímat různé práce či úkoly užitečné pro obnovu a další rozvoj církve“ (LG, 12). Zvláštním důkazem této charismatické vitality je zasvěcený život, který skrze působení milosti neustále klíčí a rozkvétá. Také různé formy církevních sdružení jsou zářným příkladem rozmanitosti a plodnosti duchovních darů pro budování Božího lidu.

Drazí, probuďme v sobě vědomí a vděčnost za to, že jsme obdrželi dar být součástí Božího lidu; a také vědomí odpovědnosti, kterou to s sebou nese.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Díky II. vatikánskému koncilu „se církev stává slovem, poselstvím a rozhovorem“
• Dei Verbum - dogmatická konstituce o Božím zjevení
• 2. Ježíš Kristus zjevuje Otce - Boží pravda se plně nezjevuje tam, kde se něco ubírá lidství
• 3. Jediné posvátné depositum. Vztah Písma a Tradice - Boží slovo není zkamenělé, roste a rozvíjí se v církvi
• 4. Písmo svaté: Boží Slovo ve slovech lidských - Číst Písmo pod vedením Ducha, který je inspiroval
• 5. Boží slovo v životě církve - Boží slovo odpovídá na naši žízeň po smyslu
• 6. Paradox tajemství církve – odhalená svátost jednoty s Bohem
• 7. Nikoli ideální, ale Kristova – církev vtělená v dějinách
• 9. Věřící laici vnášejí do světa Kristova ducha
• 10. Evangelní rady nesvazují - jsou osvobozujícími dary Ducha
• 11. Církev je povolána mluvit jasným jazykem, odmítnout vše, co ničí život
• 12. V liturgii církev přijímá od Krista svůj vlastní život
• 13. Dobro církve kritériem liturgických změn
• 14. Zásadní význam obřadu, znamení a symbolu