Sekce: Knihovna

Lev XIV. papež

Dei Verbum - dogmatická konstituce o Božím zjevení

z knihy Druhý vatikánský koncil - cyklus katechezí papeže Lva XIV. , vydal(o): Text nevyšel knižně

Dokumenty II. Vatikánského koncilu

Drazí bratři a sestry, dobré ráno!

Zahájili jsme cyklus katechezí o II. vatikánském koncilu. Dnes se začneme zabývat dogmatickou konstitucí Dei Verbum o Božím zjevení. Jde o jeden z nejkrásnějších a nejdůležitějších dokumentů koncilu a k uvedení do tohoto textu nám mohou pomoci Ježíšova slova: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce“ (Jan 15,15). Toto je základní bod křesťanské víry, který nám připomíná Dei Verbum: Ježíš Kristus radikálně mění vztah člověka k Bohu, od nynějška to bude vztah přátelství. Jedinou podmínkou nové smlouvy je tedy láska.

Svatý Augustin ve svém komentáři k tomuto úryvku čtvrtého evangelia zdůrazňuje perspektivu milosti, která nás jako jediná může učinit Božími přáteli v jeho Synu (Komentář k Janovu evangeliu, Homilie 86). Jak říká jedno staré přísloví: „Amicitia aut pares invenit, aut facit“ - „Přátelství buď vzniká mezi rovnými, nebo je takovými činí“. Nejsme rovni Bohu, ale Bůh sám nás činí sobě podobnými ve svém Synu.

Proto, jak můžeme vidět v celém Písmu, je ve Smlouvě nejprve určitý odstup, protože smlouva mezi Bohem a člověkem zůstává vždycky asymetrická: Bůh je Bůh a my jsme stvoření; avšak s příchodem Syna v lidském těle se Smlouva otevírá svému konečnému cíli: v Ježíši nás Bůh činí svými dětmi a volá nás, abychom se stali podobnými Jemu, navzdory svému křehkému lidství. Své podobnosti s Bohem tedy nedosahujeme přestoupením zákona a hříchem, jak našeptává had Evě (srov. Gen 3,5), nýbrž ve vztahu se Synem, který se stal člověkem.

Slova Pána Ježíše, která jsme si připomněli – „nazval jsem vás přáteli“ – jsou převzata právě z konstituce Dei Verbum, která říká: „Tímto zjevením oslovuje neviditelný Bůh (srov. Kol 1,15; 1 Tim 1,17) ze své veliké lásky lidi jako přátele (srov. Ex 33,11; Jan 15,14-15) a stýká se s nimi (srov. Bar 3,38), aby je pozval a přijal do svého společenství.“ (č. 2). Bůh z Geneze již komunikoval s prarodiči a vedl s nimi dialog (srov. Dei Verbum, 3); a když byl tento dialog přerušen hříchem, Stvořitel nepřestal vyhledávat setkání se svým stvořením a uzavírat s ním smlouvu. V křesťanském zjevení, když se Bůh – hledaje nás – vtělil ve svém Synu, dochází k definitivnímu obnovení tohoto přerušeného dialogu: Smlouva je nová a věčná, nic nás nemůže oddělit od jeho lásky. Boží zjevení má tedy dialogický charakter přátelství, a stejně jak to známe ze zkušenosti lidského přátelství, nemůže vystát mlčení, ale živí se pravdivou výměnou slov.

Konstituce Dei Verbum nám připomíná ještě něco dalšího: Bůh k nám promlouvá. Je důležité pochopit rozdíl mezi slovem a klábosením: klábosení zůstává na povrchu a nevytváří společenství mezi lidmi, zatímco v autentických vztazích slovo neslouží jen k výměně informací a zpráv, ale vyjevuje také, kdo jsme. Slovo má odhalující rozměr, který vytváří vztah s druhým. Tak Bůh – promlouvaje k nám – zjevuje sám sebe jako Spojence, který nás zve k přátelství s Ním.

V této perspektivě je prvním postojem, který je třeba pěstovat, naslouchání, aby Boží slovo mohlo proniknout do našich myslí a srdcí; zároveň jsme povoláni mluvit s Bohem, ne proto abychom Mu sdělovali to, co On již zná, ale abychom odhalovali sami sebe.

Odtud také plyne nutnost modlitby, v níž jsme povoláni žít a pěstovat přátelství s Pánem. To se uskutečňuje především v liturgické modlitbě a v modlitbě ve společenství, kde nerozhodujeme my, co z Božího slova budeme poslouchat, ale On sám k nám promlouvá skrze církev; dále se to uskutečňuje v osobní modlitbě, která se odehrává v nitru srdce a mysli. Dny a týdny křesťana nesmějí být ochuzeny o čas věnovaný modlitbě, meditaci a reflexi. Pouze když mluvíme s Bohem, můžeme také mluvit o Něm.

Zkušenost nám říká, že přátelství může skončit náhlým ostentativním gestem nebo kvůli řadě projevů přezíravosti, které vedou k rozkladu vztahu, až k jeho úplnému vytracení. Když nás Ježíš volá, abychom byli přáteli, snažme se nenechat tuto výzvu nevyslyšenou. Přijměme ji, pečujme o tento vztah a objevíme, že právě přátelství s Bohem je naší spásou.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Díky II. vatikánskému koncilu „se církev stává slovem, poselstvím a rozhovorem“
• 2. Ježíš Kristus zjevuje Otce - Boží pravda se plně nezjevuje tam, kde se něco ubírá lidství
• 3. Jediné posvátné depositum. Vztah Písma a Tradice - Boží slovo není zkamenělé, roste a rozvíjí se v církvi
• 4. Písmo svaté: Boží Slovo ve slovech lidských - Číst Písmo pod vedením Ducha, který je inspiroval
• 5. Boží slovo v životě církve - Boží slovo odpovídá na naši žízeň po smyslu
• 6. Paradox tajemství církve – odhalená svátost jednoty s Bohem
• 7. Nikoli ideální, ale Kristova – církev vtělená v dějinách
• 8. Církev se nemůže mýlit ve víře