Sekce: Knihovna

Lev XIV. papež

4. Písmo svaté: Boží Slovo ve slovech lidských - Číst Písmo pod vedením Ducha, který je inspiroval

z knihy Druhý vatikánský koncil - cyklus katechezí papeže Lva XIV. , vydal(o): Text nevyšel knižně

Koncilní konstituce Dei Verbum, nad kterou se v těchto týdnech zamýšlíme, označuje Písmo svaté, čtené v živé tradici Církve, za privilegované místo setkání, kde Bůh nadále promlouvá k mužům a ženám všech dob, aby ho mohli nejprve poslouchat, a díky tomu poznat a milovat. Biblické texty však nebyly napsány nebeským nebo nadlidským jazykem. Jak nás učí také každodenní realita, dva lidé mluvící různými jazyky si vzájemně nerozumějí, nemohou vstoupit do dialogu, nedokážou navázat vztah. Stát se pro druhého srozumitelným je v některých případech prvním projevem lásky. Proto se Bůh rozhoduje promlouvat za pomoci lidských jazyků, a tak různí autoři, inspirovaní Duchem Svatým, sepsali texty Písma svatého. Jak připomíná koncilní dokument, „Boží slova totiž, vyjádřená lidskými jazyky, se připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské tělo.“ (DV, 13). Proto Písmo nejen svým obsahem, ale i jazykem odhaluje milosrdnou Boží shovívavost k lidem a jeho touhu být jim nablízku.

V průběhu dějin církve byl předmětem studia vztah mezi božským Autorem a lidskými autory posvátných textů. Řadu staletí se mnozí teologové zabývali obhajobou božské inspirace Písma svatého a lidské autory považovali za pouze pasivní nástroje Ducha Svatého. V novější době byl přehodnocen přínos svatopisců při sepisování posvátných textů, a to do té míry, že koncilní dokument hovoří o Bohu jako o hlavním „autorovi“ Písma svatého, ale také svatopisce nazývá „skutečnými autory“ posvátných knih (srov. DV, 11). Jak poznamenal jeden pronikavý exegeta minulého století, „snížit lidské dílo na pouhou písařskou práci neznamená oslavu Božího díla“.[1] Bůh nikdy nesnižuje člověka a jeho potenciál!

Je-li tedy Písmo Božím slovem ve slovech lidských, jakýkoli přístup k němu, který opomíjí nebo popírá jednu z těchto dvou dimenzí, je neúplný. Z toho vyplývá, že správný výklad posvátných textů nemůže opomíjet historické prostředí, v němž vznikly, ani použité literární formy; naopak, rezignace na studium lidských slov, jimiž si Bůh posloužil, může vést k fundamentalistickému nebo spiritualistickému výkladu Písma, které zrazují jeho význam. Tento princip platí i pro hlásání Božího slova: pokud ztratí kontakt s realitou, s nadějemi a utrpením lidí, pokud užívá nesrozumitelný, málo komunikativní nebo anachronický jazyk, je neúčinné. Církev je v každé době povolána, aby znovu předkládala Boží slovo jazykem, který je schopen vtělit se do dějin a oslovit srdce. Jak připomínal papež František, „pokaždé, když se snažíme vrátit se k pramenům a obnovit původní svěžest evangelia, objevují se nové cesty, kreativní metody, jiné formy vyjádření, výmluvnější znamení, slova překypující novým významem pro současný svět“. [2]

Stejně tak reduktivní je na druhé straně čtení Písma, které opomíjí jeho božský původ, a nakonec ho chápe jako pouhé lidské učení, jako něco, co je třeba studovat pouze po technické stránce, nebo jako „text patřící pouze minulosti“. [3] Písmo, zejména když je hlásáno v liturgickém kontextu, chce promlouvat k dnešním věřícím, dotýkat se jejich přítomného života s jeho problémy, osvětlovat kroky, které je třeba učinit, a rozhodnutí, která je třeba vzít na sebe. To je možné pouze tehdy, když věřící čte a interpretuje posvátné texty pod vedením téhož Ducha, který je inspiroval (srov. DV, 12).

V tomto smyslu slouží Písmo k posilování života a lásky věřících, jak připomíná sv. Augustin: „Kdokoli se domnívá, že porozuměl Božímu Písmu […], ale prostřednictvím tohoto porozumění nedokáže vybudovat tuto dvojí lásku, k Bohu a k bližnímu, ještě mu neporozuměl.“ [4] Božský původ Písma také připomíná, že evangelium, svěřené svědectví pokřtěných, ačkoli zahrnuje všechny dimenze života a reality, zároveň je přesahuje: nelze je redukovat na pouhé filantropické nebo sociální poselství, ale je radostným zvěstováním plného a věčného života, který nám Bůh daroval v Ježíši.

Drazí bratři a sestry, děkujme Pánu, že ve své dobrotě neopomíjí sytit náš život tím podstatným, svým Slovem, a modleme se, aby naše slova, a ještě více náš život, nezatemňovaly Boží lásku, o které vyprávějí.

[1] L. Alonso Schökel, La parola ispirata. La Bibbia alla luce della scienza del linguaggio, Brescia 1987, 70.

[2] František, Apoštolská exhortace Evangelii gaudium (24. listopadu 2013), 11.

[3] Benedikt XVI., Postsynodální apoštolská exhortace Verbum Domini (30. září 2010), 35.

[4] S. Augustin, De doctrina christiana I, 36, 40.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Díky II. vatikánskému koncilu „se církev stává slovem, poselstvím a rozhovorem“
• Dei Verbum - dogmatická konstituce o Božím zjevení
• 2. Ježíš Kristus zjevuje Otce - Boží pravda se plně nezjevuje tam, kde se něco ubírá lidství
• 3. Jediné posvátné depositum. Vztah Písma a Tradice - Boží slovo není zkamenělé, roste a rozvíjí se v církvi
• 5. Boží slovo v životě církve - Boží slovo odpovídá na naši žízeň po smyslu
• 6. Paradox tajemství církve – odhalená svátost jednoty s Bohem
• 7. Nikoli ideální, ale Kristova – církev vtělená v dějinách
• 8. Církev se nemůže mýlit ve víře
• 9. Věřící laici vnášejí do světa Kristova ducha
• 10. Evangelní rady nesvazují - jsou osvobozujícími dary Ducha
• 11. Církev je povolána mluvit jasným jazykem, odmítnout vše, co ničí život
• 12. V liturgii církev přijímá od Krista svůj vlastní život
• 13. Dobro církve kritériem liturgických změn
• 14. Zásadní význam obřadu, znamení a symbolu
• 15. Nechme se proměňovat tím, co slavíme
• 16. Modlitba je základním rozměrem naší lidskosti
• 17. Neděle je dnem Páně, který odhaluje smysl času
• 18. Duchovní zpěv přispívá ke sjednocení duší
• 19. Je prvořadou odpovědností pastýřů opatrovat a rozvíjet liturgii
• 20. Církev je povolána ukazovat v Kristu „klíč, střed a cíl celých lidských dějin“