Chléb náš vezdejší dej nám dnes

z knihy O modlitbě Otčenáš - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Rádio Vaticana

(Mt 14,15-19)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnes budeme analyzovat druhou část Otčenáše, v níž předkládáme Bohu svoje potřeby. Tato druhá část začínem slovem, které voní každodenností, chlebem. Ježíšova modlitba začíná prosbou, která je naléhavá podobně jako úpěnlivá prosba žebráka: »Chléb náš vezdejší dej nám dnes«. Tato prosba vychází z jedné zřejmosti, na kterou často zapomínáme, že totiž nejsme soběstační, a že potřebujeme každý den jíst.

Písmo nám ukazuje, že u mnoha lidí došlo k setkání s Ježíšem na základě prosby. Ježíš nežádá rafinované invokace. Naopak, veškerá lidská existence se svými nejkonkrétnějšími a nejvšednějšími problémy se může stát prosbou. V evangeliích nacházíme zástupy žebráků, kteří snažně prosí o vysvobození a spásu. Někdo prosí o chléb, někdo o uzdravení; někteří o očištění, jiní o zrak; anebo aby někdo jim drahý znovu ožil... Ježíš kolem těchto proseb a bolestí nikdy nepřechází lhostejně.

Ježíš nás tedy učí prosit Otce o vezdejší chléb. Učí nás, abychom tak činili společně s mnoha muži a ženami, pro něž je tato prosba křikem, který drží často v sobě a provází jejich každodenní úzkost. Kolik matek a kolik otců i dnes chodí spát s trýznivou starostí, že na druhý den nebudou mít dostatek chleba pro svoje děti! Představme si, že vyslovujeme tuto prosbu nikoli v bezpečí pohodlného bytu, nýbrž v chatrném nouzovém příbytku, kde chybí to nejnutnější k životu. Ježíšova slova tak nabývají novou sílu. Odtud začíná křesťanská modlitba. Není to cvičení pro askety; vychází z reality, ze srdce a těla lidí, kteří žijí v nouzi anebo mají účast na situaci těch, kterým k životu chybí to potřebné. Ani ti nejpovznešenější křesťanští mystikové nemohou odhlížet od jednoduchosti této prosby. „Otče, učiň, ať se nám a všem dnes dostane nezbytného chleba.“ A „chlebem“ je také voda, léky, dům, zaměstnání.

Chléb, o který křesťan prosí v modlitbě, není „můj“ – pozor, není „můj“ - nýbrž „náš“. Tak tomu chce Ježíš. Učí nás, abychom o něj prosili nejenom sami pro sebe, nýbrž pro všechny bratry světa. Pokud se neprosí tímto způsobem, přestává být Otčenáš křesťanskou modlitbou. Je-li Bůh naším Otcem, jak bychom před Něho mohli předstoupit, aniž bychom se brali za ruce? A pokud si chléb, který nám dává On, mezi sebou krademe, jak můžeme říkat, že jsme jeho děti? Tato prosba obsahuje empatii a solidaritu. Svým hladovění vnímám hlad zástupů a budu proto prosit Boha, dokud jejich žádost nebude vyslyšena. Takto vychovává Ježíš svoje společenství, svoji církev přednášet Bohu potřeby všech: „Všichni jsme tvoje děti, Otče, smiluj se nad námi!“ Prospěje nám nyní pomyslet na hladové děti v Jemenu, Sýrii, Jižním Súdánu a mnoha zemích, kde chybí chléb. Pomysleme tedy na tyto děti a společně nahlas prosme: Otče, chléb náš vezdejší dej nám dnes.

Chléb, o který žádáme Pána v modlitbě, nás jednoho dne obviní. Vytkne nám nedostatek zvyku dělit se o něj s tím, kdo je vedle nás. Byl to chléb daný lidstvu, ale jedl jej jenom někdo. Láska něco takového nesnese. Naše láska to nemůže snést, ani Boží láska toto sobectví nemůže snést.

Jednou stanul před Ježíšem velký zástup hladových lidí. Ježíš se zeptal, zda má někdo něco k jídlu, a jedno dítě bylo ochotné se rozdělit se svojí zásobou pěti chlebů a dvou ryb. Toto štědré gesto Ježíš rozmnožil (srov. Jan 6,9). Ono dítě pochopilo lekci Otčenáše, že totiž jídlo není soukromý majetek. To si zapamatujme: jídlo není soukromý majetek, nýbrž prozřetelnost, o kterou je třeba se dělit, s milostí Boží.

Opravdovým zázrakem, který Ježíš toho dne uskutečnil, je sdílení. Rozmnožil nabídnutý chléb a předjal své obětování v eucharistickém chlebu. Jedině eucharistie je totiž s to nasytit hlad po nekonečnu a touhu po Bohu, která oživuje každého člověka i při hledání chleba vezdejšího.