Úvod k Otčenáši 3. - Jádro horského kázání

Základ celého horského kázání: buďte syny svého nebeského Otce

z knihy O modlitbě Otčenáš - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Rádio Vaticana

(Mt 6,5-6)

Drazí bratři a sestry, dobrý den... také šťastný nový rok!
Pokračujeme v našich katechezích o Otčenáši ve světle tajemství Narození Páně, které jsme slavili přednedávnem.

Matoušovo evangelium řadí text Otčenáše na strategické místo, doprostřed horského kázání (srov. 6,9-13). Pozorujme nejprve tuto scénu: Ježíš vystupuje na horu nedaleko jezera, usedá a bezprostředně okolo něho jsou ti nejdůvěrnější učedníci a potom velký zástup lidí bezejmenných tváří. Tomuto nesourodému shromáždění je poprvé předán Otčenáš.

Toto zařazení, jak jsem řekl, je velice příznačné, protože do tohoto dlouhého proslovu, zvaného „horské kázání (Mt 5,1-7,27), Ježíš vměstnal zásadní aspekty svého učení. Uvozují ho jako slavnostně zdobená klenba Blahoslavenství. Ježíš oblažuje celé kategorie lidí své, ale i naší doby, kteří nebyli příliš zohledňováni. Blahoslavení chudí, tiší, milosrdní, pokorného srdce... Toto je revoluce evangelia. Kde je evangelium, tam je revoluce. Evangelium nenechává klidným, pobízí a je revoluční. Všichni lidé schopní lásky, tvůrci pokoje, kteří byli až dosud odsunuti na okraj dějin, jsou nyní budovateli Božího království. Jako kdyby Ježíš říkal: kupředu vy, kteří nosíte v srdci tajemství Boha, jenž zjevil svoji všemohoucnost v lásce a v odpuštění!

Z této vstupní brány, která převrací dějinné hodnoty, plyne novost evangelia. Zákon nemá být zrušen, nýbrž potřebuje novou interpretaci, která mu dá jeho původní smysl. Pokud má člověk dobré srdce, ochotné k lásce, pak chápe, že každé Boží slovo se musí vtělit do posledních důsledků. Láska nemá hranice. Ve zcela nové perspektivě je možné milovat manželku či manžela, přítele, ba dokonce i nepřítele. Ježíš praví: »Já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým« (Mt 5,44-45).

Toto je obrovské tajemství, které tvoří základ celého horského kázání: buďte syny svého nebeského Otce. Zdá se, že tyto kapitoly Matoušova evangelia působí dojmem jakéhosi mravního pojednání a podávají etiku tak náročnou, že se zdají neuskutečnitelné. Zjišťujeme však, že jde především o teologické pojednání. Křesťan není někdo, kdo usiluje o to, aby byl lepší než druzí; dovede hřešit jako všichni. Křesťan je prostě člověkem, který stanul před novým hořícím keřem, Božím zjevením, které nepřináší hádanku nevyslovitelného jména, ale požaduje od svých dětí, aby jej vzývaly jménem „Otče“, nechaly se obnovit Jeho mocí a odrážely paprsek Jeho dobroty na tento svět, který tolik prahne po dobru a tolik očekává dobré zprávy.

Takto tedy Ježíš zahajuje výuku modlitby Otčenáš: distancuje se od dvou dobových uskupení. Prvním jsou pokrytci: »Nebuďte jako pokrytci. Ti se rádi stavějí k modlitbě v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli« (Mt 6,5). Jsou to lidé schopní pronášet modlitby, které jsou ateistické, bezbožné, a činí tak proto, aby je lidé obdivovali. Kolikrát jen vidíme skandál takových lidí, kteří chodí do kostela a jsou tam celý den anebo tam chodí každý den, ale žijí v zášti vůči druhým nebo špatně mluví o lidech. To je skandální. Lépe pak do kostela nechodit, když žiješ jako bys byl ateista. Chodíš-li však do kostela, žij jako syn, jako bratr a vydávej pravé svědectví, nikoli antisvědectví. Křesťanská modlitba totiž nemá jiného věrohodného svědka než vlastní svědomí, kde se spřádá ten nejintenzivnější nepřetržitý dialog s Otcem: »Když se modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti« (Mt 6,6).

Potom se Ježíš distancuje od modlitby pohanské: »Když se modlíte, nebuďte přitom povídaví jako pohané. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov« (Mt 6,7). Tady možná Ježíš naráží na ono „captatio benevolentiae“, které bylo nezbytnou předehrou mnoha starých modliteb, kdy božstvo muselo být nejprve uchlácholeno dlouhou řadou chval a doprošování. Pomysleme na onen výjev na Hoře Karmel, kdy Eliáš vyzval na souboj Baálovi kněze. Ti křičeli, tančili a dělali všechno možné, aby je jejich bůžek vyslyšel. Eliáš však mlčky stál, a Pán se zjevil Eliášovi. Pohané myslí, že modlitba je neustálé mluvení a mluvení. Myslím i na mnohé křesťany, kteří se domnívají, že se modlí, když k Bohu mluví – promiňte mi – jako nějaký papoušek. Nikoli. Modlitba se koná ze srdce, z nitra. Ty však, když se modlíš – praví Ježíš – obrať se k Bohu jako syn ke svému otci, který ví, co máš zapotřebí ještě dříve než jej požádáš (srov. Mt 6,8). Otčenáš by mohla být také tichá modlitba. V podstatě stačí jen vystavit se Božímu pohledu, vzpomenout na Otcovu lásku. To postačuje k tomu, abychom byli vyslyšeni.

Je krásné, že náš Bůh nepotřebuje oběti, aby byla získána Jeho přízeň! Náš Bůh nepotřebuje nic. V modlitbě nás pouze žádá mít s Ním otevřen komunikační kanál, abychom stále objevovali, že jsme Jeho nejmilovanější děti. A On nás velice miluje.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: papež František

Témata: modlitba otčenáš

Mediálně spolupracujeme: Katolická charismatická konference - Konference charis.
Akce je určená i pro rodiny s dětmi...

Gn 19,15-29;

Komentář k Mt 8,23-27: Chci Pána budit, pokud hrozí, že vlny ohrožují mé drahé. Modlitbou, vlastně buzením Ježíše, se stanu spoluodpovědným za jeho lodičku.