Ať jsi kdekoli, vzývej Otce

z knihy O modlitbě Otčenáš - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Rádio Vaticana

(Řím 8,15)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Uzavíráme dnes cyklus katechezí o Otčenáši. Můžeme říci, že tato křesťanská modlitba se rodí z odvahy oslovit Boha jménem „Otče“. To je kořen křesťanské modlitby, totiž říkat „Otče“ Bohu. Nejde ani tak o nějakou formuli, jako spíše o synovskou důvěrnost, do níž nás uvádí milost: Ježíš je tím, kdo zjevuje Otce a důvěrně nás s Ním seznamuje. „Nezanechává nám nějakou formuli k mechanickému opakování. Jako u kterékoliv ústní modlitby učí Duch svatý Boží děti modlit se k Otci prostřednictvím Božího slova“ (Katechismus katolické církve, 2766). Ježíš sám používal v modlitbě k Otci různá vyjádření. Čteme-li evangelia pozorně, zjistíme, že vyjádření, která v modlitbě splývají z Ježíšových rtů, odkazují k textu Otčenáše.

Například v Getsemanské noci se Ježíš modlí takto: »Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš« (Mk 14,36). Na tento text z Markova evangelia jsme již poukázali. Jak v této modlitbě nerozpoznat, byť jen letmou stopu Otčenáše? Uprostřed temnot vzývá Ježíš Boha jménem „Abba“ se synovskou důvěrou a třebaže cítí strach a úzkost, žádá, aby se uskutečnila Otcova vůle.

Na jiných místech evangelia Ježíš svým učedníkům zdůrazňuje, aby pěstovali ducha modlitby. Modlitba musí být naléhavá a především musí pamatovat na bratry, zejména máme-li ve vztazích k nim nějaké těžkosti. Ježíš říká: »Kdykoli se postavíte k modlitbě, odpouštějte, máte-li co proti komu, aby i vám odpustil váš nebeský Otec vaše poklesky« (Mk 11,25). Jak nespatřovat v těchto vyjádřeních souznění s Otčenášem? A příklady by mohly být početné, i pro nás.

V listech svatého Pavla sice nenacházíme text Otčenáše, ale jeho přítomnost vysvítá z oné nádherné syntézy, která křesťanskou modlitbu shrnuje do jediného slova: »Abba!«, tatínku (srov. Řím 8,15; Gal 4,6).

V Lukášově evangeliu Ježíš plně uspokojuje žádost učedníků, kteří často vídali, jak odchází do ústraní a je pohroužen v modlitbě, a jednoho dne se rozhodli jej požádat: »Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky« (Lk 11,1). A tehdy je Mistr naučil modlit se k Otci.

Vezme-li se do úvahy celek Nového zákona, je zřejmé, že hlavním protagonistou každé křesťanské modlitby je Duch svatý. Nezapomínejme, že protagonistou každé křesťanské modlitby je Duch svatý. Nikdy bychom se nemohli modlit bez síly Ducha svatého. On se v nás modlí a podněcuje nás, abychom se modlili dobře. Prosme Ducha, aby nás naučil se modlit, protože On je protagonistou a uskutečňuje v nás opravdovou modlitbu. On dýchá v srdci každého z nás, Ježíšových učedníků. Duch nás uschopňuje modlit se jako Boží děti, jimiž křtem skutečně jsme. Duch nám umožňuje, aby naše modlitba sledovala „brázdu“, kterou pro nás vyhloubil Ježíš. Toto je mysterium křesťanské modlitby: milostí jsme vtaženi do dialogu lásky Nejsvětější Trojice.

Ježíš se modlil takto. Někdy se vyjadřoval způsoby, které jsou zajisté velice vzdáleny textu Otčenáše. Pomysleme na počáteční slova 22. Žalmu, pronesená Ježíšem na kříži: »Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil« (Mt 27,46). Může nebeský Otec opustit svého Syna? Určitě ne. Přece však láska vůči hříšníkům přivedla Ježíše až do tohoto bodu: až k prožitku opuštěnosti Bohem, Jeho vzdálení, protože vzal na sebe všechny naše hříchy. Avšak i v úzkostném zvolání zůstává »Bože můj, Bože můj«. V onom »můj« spočívá jádro vztahu s Otcem, jádro víry a modlitby.

Počínaje tímto zárodkem, se proto křesťan může modlit v každé situaci. Může si osvojit všechny biblické modlitby, zejména žalmy, ale může se modlit také mnoha výrazy, jež vytryskly během tisíciletí z lidských srdcí. A nikdy nepřestávejme vyprávět Otci o svých lidských bratrech a sestrách, aby se nikdo z nich, zejména ti chudí neocitli bez útěchy a podílu lásky.

Na závěr této katecheze můžeme zopakovat tuto Ježíšovu modlitbu: »Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo!« (Lk 10,21). K modlitbě se musíme umenšit, aby k nám vešel Duch svatý a vedl naši modlitbu.