Úvod k Otčenáši 1. - Nauč nás modlit se

Ačkoli se na Ježíše mnoho lidí s naléháním obracelo, Ježíš vnímal potřebu stahovat se do ústraní samoty a modlit se.

z knihy O modlitbě Otčenáš - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Rádio Vaticana

(Lk 11,1)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes zahájíme cyklus katechezí o Otčenáši.
Evangelia popisují ve velice živých obrysech Ježíše jakožto muže modlitby: Ježíš se modlí. Ačkoli bylo jeho poslání bezodkladné a mnoho lidí se něho s naléháním obracelo, Ježíš vnímal potřebu stahovat se do ústraní samoty a modlit se. Markovo evangelium podává tuto podrobnost hned od prvního popisu Ježíšovy veřejné činnosti (srov. Mk 1,35). V Kafarnaum se úvodní den skončil pro Ježíše triumfálně. Když zapadlo slunce, přinášeli mnohé nemocné ke dveřím domu, kde přebýval. Mesiáš kázal a uzdravoval. Plnila se starodávná proroctví a očekávání mnohých trpících: Ježíš je Bůh blízký, Bůh, jenž osvobozuje. Onen zástup byl však ještě nevelký v porovnání s těmi, které se shromáždí kolem nazaretského proroka. Nezřídka jsou nedozírné, a Ježíš je středem všech, je očekáván národy a plní naději Izraele.

Přece se však vymaňuje, nestává se rukojmím tužeb těch, kteří si jej zvolili za lídra. To je nebezpečí lídrů, totiž přílišné přilnutí k lidu a nezaujetí odstupu. Ježíš to zaznamenává a nestává se rukojmím lidí. Již oné první noci v Kafarnaum dokazuje, že je Mesiášem vskutku originálním. Ještě za tmy, brzy ráno se učedníci vydali za ním, ale nenalezli ho. Když jej Petr na jednom opuštěném místě nakonec našel, řekl mu: »Všichni tě hledají« (Mk 1,37). Toto zvolání vypadá jako výsledek úspěšného plebiscitu a důkaz zdaru jeho poslání.

Ježíš jim však odpovídá, že je třeba odejít jinam; není to lid, který hledá Jeho, nýbrž On hledá druhé. Proto nezapouští kořeny, ale zůstává stále poutníkem na cestách Galileje (vv. 38-39). A putuje také k Otci, v modlitbě, cestou modlitby. Ježíš se modlí.

Všechno se stane během noci strávené v modlitbě.
Z některých míst v Písmu se zdá, že Ježíšova modlitba a Jeho důvěrnost s Otcem ovládá všechno. Nejzazší úsek Ježíšova putování (absolutně neojbtížnější z těch dosavadních) dochází svého smyslu v ustavičném Ježíšově naslouchání Otci. V modlitbě jistě nesnadné, ba opravdové „agonii“ ve smyslu atletického zápolení, přece však v modlitbě, která je schopna nést kříž.

Toto je podstatný bod: Ježíš se modlil.
Ježíš se modlil intenzivně na veřejnosti, v rámci liturgie sdílené se svým lidem, ale vyhledával rovněž usebranost stranou světského ruchu, na místech, jež mu umožňovala pohroužit se do tajemství své duše. Je prorokem, který zná kameny v poušti a stoupá na vrcholky hor. Poslední Ježíšova slova před vydechnutím na kříži jsou slova žalmu, tedy modlitby, židovské modlitby. Modlil se, jak ho naučila maminka.

Ježíš se modlil jako každý člověk na světě. Jeho způsob modlitby však obsahoval také mysterium, něco, co určitě neuniklo očím jeho učedníků, když nacházíme v evangeliích jejich tak jednoduchou a bezprostřední prosbu: »Pane, nauč nás modlit se« (Lk 11,1). Viděli Ježíše, jak se modlí, a pocítili touhu naučit se modlit: »Pane, nauč nás modlit se.« A Ježíš neodmítá, nežárlí na svoji důvěrnost s Otcem. Vždyť právě proto přišel, aby nás uvedl do vztahu k Otci. A tak se stává učitelem modlitby svých učedníků stejně jako jím chce být určitě také pro nás všechny. Také my bychom měli říkat: »Pane, nauč mne modlit se. Nauč mne.«

Třebaže se modlíme možná již dlouhé roky, musíme se učit neustále! Lidská modlitba, toto dychtění, přirozeně plynoucí z duše, je asi jedním z nejhutnějších mystérií veškerenstva. A nevíme ani, zda modlitby, které vznášíme k Bohu, jsou opravdu takové, jakými On chce být oslovován. Bible nám podává také svědectví o nemístných modlitbách, které jsou Bohem nakonec odmítnuty. Stačí připomenout podobenství o farizejovi a celníkovi. Pouze ten druhý, celník, se z chrámu vrátil ospravedlněn, protože farizej byl domýšlivý a líbilo se mu, když byl pozorován lidmi při modlitbě, a předstíral modlitbu. Jeho srdce bylo chladné. A Ježíš o něm říká, že nebyl ospravedlněn, »neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen« (Lk 18,14). Prvním krokem modlitby je pokoření. Stanutí před Otcem se slovy: „Pohleď jsem hříšník, jsem slabý a zlý.“ Každý ví, co říci. Vždycky je však třeba začít pokorně, a Pán vyslyší. Pokornou modlitbu Pán vyslyší.

Proto tím nejkrásnějším a nejsprávnějším, co musíme všichni na začátku tohoto cyklu katechezí o Ježíšově modlitbě učinit, je zopakovat prosbu učedníků: »Pane, nauč nás modlit se«. Učiňme tak v této adventní době a On zajisté nenechá naše volání padnout do prázdna.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: papež František

Témata: modlitba otčenáš

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

18. 10. 2026, 11. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 25,6-10a; Žalm Žl 23,1-3a.3b-4.5-6; Flp 4,12-14.19-20
Mt 22,1-14

Pozvání na svatbu je pozvání k radosti, k oslavě, ke společenství s těmi, kdo mají ženicha a nevěstu rádi. Tak zve Bůh člověka do svého společenství a toto pozvání přišel Ježíš na zemi velmi srozumitelným způsobem tlumočit. Přesto všichni nepochopili a zahleděni do svých představ nevnímali, že tento chudý tesař zve k neuvěřitelně bohaté hostině. Ale Bůh se nedá odradit. Pozve tedy další, takové, s nimiž se nepočítalo. Ale i oni mají před sebou velký úkol: pochopit, že nebyli pozváni jen k zaplnění míst, ale jako skuteční hosté na skutečnou svatební hostinu – to je vyjádřeno podobenstvím o svatebním rouchu. Pozvání na hostinu, k úzkému společenství s Bohem, které znamená záchranu, trvá. I od nás se čeká, že pochopíme to podstatné. Naše projevy zbožnosti přece nemohou být jen zaplněním času nebo jakýmsi přikrášlením života. Jsme pozváni na hostinu, kterou si sami nemůžeme připravit a na kterou se nemůžeme dostat bez pozvání hostitele. Ten je velkorysý – ale také pravdivý.