Zbav nás od Zlého

z knihy O modlitbě Otčenáš - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Rádio Vaticana

(1 Petr 5,6-9a)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Přicházíme tedy nakonec k sedmé prosbě Otčenáše: »zbav nás od Zlého« (Mt 6,13b). Kdo se modlí, prosí tímto výrazem nejen o to, aby nebyl v čase pokušení osamocen, nýbrž žádá také o to, aby byl osvobozen od zla. Originální řecké sloveso je velmi silné, poukazuje na Zlého, který se nás snaží popadnout a hryznout (srov. 1 Petr 5,8) a od něhož chceme být osvobozeni Bohem. Apoštol Petr říká, že ten Zlý, ďábel, kolem nás obchází jako rozzuřený lev, aby nás pohltil, a my prosíme Boha, aby nás osvobodil.

Tyto dvě prosby - »neuveď nás« a »zbav nás« - vyjadřují podstatnou charakteristiku křesťanské modlitby. Ježíš učí svoje přátele, aby vzývali Otce tváří v tvář všemu, a to zvláště ve chvílích, kdy Zlý dává pocítit svoji hrozivou přítomnost. Křesťanská modlitba totiž nezavírá oči před životem. Je modlitbou synovskou, nikoli infantilní. Není tak poblázněná Božím otcovstvím, aby zapomněla, že putování člověka je plné nesnází. Kdyby Otčenáš neměl tyto poslední verše, jak by se mohli modlit hříšníci, psanci, zoufalci a umírající? Poslední prosba je ta, kterou budeme pronášet vždycky, když jsme v úzkých.

Výskyt zla v našem životě je nepopiratelný. Dějepisné knihy jsou skličujícím katalogem častých nezdarů naší existence v tomto světě. Je to tajemné zlo, které zajisté není Božím dílem, ale potichu proniká dějinnými záhyby. Potichu jako had, který přináší jed. Někdy se zdá, že má navrch. Jsou dny, kdy se zdá, že je zřetelnější než Boží milosrdenství.

Kdo se modlí, není slepý a jasně vidí toto zlo, které tolik překáží a tolik odporuje samotnému tajemství Boha. Spatřuje ho v přírodě, v dějinách, ba dokonce ve svém srdci. Mezi námi totiž není nikdo, kdo by mohl říci, že je oproštěn od zla nebo jím nebyl alespoň pokoušen. Všichni víme, co je zlo. Všichni víme, co je pokušení. Všichni jsme zakusili na svém těle pokušení nějakého hříchu. Pokušitel nás ponouká, nutí ke zlému a říká: učiň to, pomysli na to, jdi tudy...

Poslední zvolání Otčenáše se obořuje na toto členité zlo, které pokrývá ty nejrozmanitější zkušenosti: lidský žal, utrpení nevinných, otroctví, manipulace druhými, pláč bezelstných dětí. Všechny tyto skutečnosti v lidském srdci protestují a dostávají hlas v posledních slovech Ježíšovy modlitby.

Právě v Pašijích nacházejí některé výrazy Otčenáše nejpůsobivější odezvu: »Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš« (Mk 14,36). Ježíš plně zakouší tento bodec zla. Nejenom umírání, nýbrž smrt ukřižováním. Nejen osamocení, nýbrž i opovržení. Nejenom nevraživost, nýbrž i krutost, zavilost proti Sobě. Ano, toto je člověk: bytost, jež je určena k životu, přeje si lásku a dobro, ale neustále vystavuje sebe i své bližní zlu až do té míry, že můžeme být pokoušeni zoufat si nad člověkem.

Drazí bratři a sestry, Otčenáš se tak podobá symfonii, která se v každém z nás dožaduje dokončení. Křesťan ví, jak ujařmuje moc zla, a zároveň zakouší, že Ježíš, který nikdy nepodlehl jejímu lichocení, je na naší straně a přichází nám na pomoc.

Takto nám Ježíšova modlitba zanechává ten nejcennější odkaz, totiž přítomnost Božího Syna, který nás bojem za obrácení osvobodil od zla. V hodině posledního zápasu vybízí Petra, aby zastrčil meč do pouzdra, slibuje litujícímu lotrovi ráj a všem lidem okolo, neuvědomující si tragédii, jež probíhá, podává upokojující slova: »Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí« (Lk 23,34).

Z Ježíšova odpuštění na kříži proudí pokoj, pravý pokoj, který přichází z kříže, je darem Zmrtvýchvstalého, darem, kterým nám dává Ježíš. Pomyslete, že Ježíš poprvé zdraví slovy »pokoj vám«, pokoj vašim duším, vašim srdcím, vašim životům. Pán nás obdarovává pokojem, odpouští nám, ale my máme prosit: »zbav nás od Zlého«, abychom nepodlehli zlu. Toto je naše naděje, síla, kterou nám dává vzkříšený Ježíš, který je tady mezi námi. Je zde. Je tady se svojí mocí, která nám umožňuje pokračovat dál, a slibuje, že nás zbaví Zlého.