Sekce: Knihovna

papež František

Posvěť se jméno tvé

z knihy O modlitbě Otčenáš - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Rádio Vaticana

(Ez 36,22a.23)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Zdá se, že zima je na odchodu, a proto jsme se vrátili na náměstí. Vítejte na náměstí! V našem cyklu znovu objevování modlitby Otčenáš dnes prohloubíme první ze sedmi invokací, která zní: »posvěť se jméno tvé«. Otčenáš má sedm proseb, které lze snadno rozdělit do dvou podskupin. První tři prosby se soustředí na „Ty“ Boha Otce, zbývající čtyři na „my“ a naše lidské potřeby.

V první podskupině proseb nás Ježíš uvádí do Svých přání, jež se všechna obracejí k Otci: »posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá«; v té druhé On vstupuje do nás a tlumočí naše potřeby: vezdejší chléb, odpuštění hříchů, pomoc v pokušení a osvobození od zla.

V tom spočívá základ každé křesťanské modlitby a řekl bych každé lidské modlitby, kterou na jedné straně vždycky tvoří kontemplace Boha, Jeho tajemství, krásy a dobroty, a na druhé upřímná a smělá žádost o to, co potřebujeme k životu, dobrému životu. Otčenáš ve své jednoduchosti a podstatnosti vychovává toho, kdo se modlí, aby nehromadil prázdná slova, neboť – jak říká sám Ježíš - »váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte« (Mt 6,8).

Když mluvíme s Bohem, nečiníme tak proto, abychom mu vyjevili, co máme na srdci. To On ví lépe než my! Bůh je pro nás tajemstvím, nikoli však my pro Něho (srov. Žl 139,1-4). Bůh je jako maminky, které se o svých dětech dovědí všechno pouhým pohledem: zda jsou spokojené nebo smutné, zda jsou upřímné nebo něco skrývají.

Prvním krokem křesťanské modlitby je tedy odevzdání nás samotných Bohu, Jeho prozřetelnosti. Jako kdybychom řekli: „Pane, Ty víš všechno, vůbec nepotřebuješ, abych ti vysvětloval svoji bolest, prosím jen, abys tady byl se mnou: Ty jsi má naděje.“ Je zajímavé všimnout si, že nás Ježíš v horském kázání, hned jak podal text Otčenáše, vybízí, abychom si nedělali starosti a neznepokojovali se věcmi. Vypadá to jako protiklad: nejprve nás učí žádat o vezdejší chléb a potom nám říká: »Nedělejte si starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblečeme?« (Mt 6,31). Protiklad je to však pouze zdánlivý. Prosby křesťana vyjadřují důvěru v Otce, a právě tato důvěra nás vede, abychom žádali o to, co potřebujeme, bez znepokojování a rozrušení.

Proto se modlíme prosbou: »posvěť se jméno tvé«. V této prosbě, která je první (!) – „posvěť se jméno tvé“ - je cítit veškerý Ježíšův obdiv k Otcově kráse a velikosti i touhu, aby Jej všichni uznali a měli rádi kvůli tomu, kým opravdu je. Zároveň je to prosba, aby bylo Jeho jméno posvěceno v nás, v naší rodině, v naší komunitě, v celém světě. Bůh nás posvěcuje a proměňuje Svojí láskou, ale současně i my svým svědectvím vyjevujeme Boží svatost ve světě a zpřítomňujeme Jeho jméno. Bůh je svatý, ale pokud my, pokud náš život není svatý, je to obrovská nedůslednost! Boží svatost se musí odrážet v našich skutcích, v našem životě. Jsem křesťan. Bůh je svatý, a já se dopouštím  tolika špatností? To je k ničemu! A také to škodí, překáží a nepomáhá.

Boží svatost je expandující síla, a my prosíme, aby neprodleně zbořila bariéry našeho světa. První, kdo nese důsledky Ježíšova kázání, je právě zlo, které sužuje člověka. Zlí duchové žadoní: »Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Víme, kdo jsi: Svatý Boží!« (Mk 1,24). Nikdy nebyla spatřena takováto svatost, která se nestará o sebe, nýbrž rozpíná se ven. Svatost – ta Ježíšova – se šíří v soustředných kruzích, jako když se hodí kámen do stojaté vody. Dny zla jsou sečteny, zlo není věčné, zlo už nám nemůže škodit: přišel silák, který vnikl do jeho domu (srov. Mk 3,23-27). A tímto silákem je Ježíš, který i nám dává sílu, abychom vnikli do domu svého nitra.

Modlitba zahání každou obavu. Otec nás má rád, Syn pozvedá paže a přikládá je k těm našim, Duch ve skrytu pracuje na vykoupení světa. A my? Nechvějeme se v nejistotě. Máme totiž jednu obrovskou jistotu: Bůh mne má rád. Ježíš dal svůj život pro mne. Duch je ve mně. Toto je obrovská jistota. A zlo? To má strach. A to je krásné.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Středa 9. 7. 2025

Gn 41,55-57; 42,5-7a.17-24a;

Komentář k Mt 10,1-7: Jít ke „ztraceným“ – tedy k nejpotřebnějším. Nemáme strach vyjít tam, kde je to nebezpečné pro naše sebevědomí? Nebojíme se, že odmítnutím bude otřesena naše pověst?

Zdroj: Nedělní liturgie

Přímluvy dle aktuálního dění pro 14. neděli v mezidobí, cyklus C / 6.7.2025

(4. 7. 2025) Ježíš poslal své učedníky hlásat evangelium a zvěstovat Boží pokoj. V síle tohoto poslání se obraťme k Bohu…

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)
(4. 7. 2025) svátek 5.7.

Průvodce synodalitou - Naslouchejme tomu, co Duch praví církvím

Průvodce synodalitou - Naslouchejme tomu, co Duch praví církvím
(3. 7. 2025) Nová česká kniha o synodalitě: praktický průvodce pro dnešní církev,

Svatý Prokop (svátek 4.7.)

Svatý Prokop (svátek 4.7.)
(3. 7. 2025) (* Chotouň asi 970  + Sázava 25.3.1053)

Svátek sv. Tomáše (3.7.)

Svátek sv. Tomáše (3.7.)
(2. 7. 2025) "Má-li někdo pochybnosti, není nenormální..."

Nedělní přímluvy dle aktuálního dění / Slavnost sv. Petra a Pavla, cyklus C / neděle 29. 6. 2025

(27. 6. 2025) Když byl apoštol Petr uvězněn, aby byl popraven, církevní obec se za něho naléhavě modlila k Bohu. Obraťme se…

Petr a Pavel (svátek 29.6.)

Petr a Pavel (svátek 29.6.)
(27. 6. 2025) Petr a Pavel / dva sloupy církve / rybář a učenec / skála a učitel pohanů / oba ukazují svou lásku ke Kristu svým…