Bohu se nejvíce podobáme, když prokazujeme dobro těm, kteří nám to nemohou oplatit... - archív citátů

Sekce: Knihovna

papež František

Posvěť se jméno tvé

z knihy O modlitbě Otčenáš - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Rádio Vaticana

(Ez 36,22a.23)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Zdá se, že zima je na odchodu, a proto jsme se vrátili na náměstí. Vítejte na náměstí! V našem cyklu znovu objevování modlitby Otčenáš dnes prohloubíme první ze sedmi invokací, která zní: »posvěť se jméno tvé«. Otčenáš má sedm proseb, které lze snadno rozdělit do dvou podskupin. První tři prosby se soustředí na „Ty“ Boha Otce, zbývající čtyři na „my“ a naše lidské potřeby.

V první podskupině proseb nás Ježíš uvádí do Svých přání, jež se všechna obracejí k Otci: »posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá«; v té druhé On vstupuje do nás a tlumočí naše potřeby: vezdejší chléb, odpuštění hříchů, pomoc v pokušení a osvobození od zla.

V tom spočívá základ každé křesťanské modlitby a řekl bych každé lidské modlitby, kterou na jedné straně vždycky tvoří kontemplace Boha, Jeho tajemství, krásy a dobroty, a na druhé upřímná a smělá žádost o to, co potřebujeme k životu, dobrému životu. Otčenáš ve své jednoduchosti a podstatnosti vychovává toho, kdo se modlí, aby nehromadil prázdná slova, neboť – jak říká sám Ježíš - »váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte« (Mt 6,8).

Když mluvíme s Bohem, nečiníme tak proto, abychom mu vyjevili, co máme na srdci. To On ví lépe než my! Bůh je pro nás tajemstvím, nikoli však my pro Něho (srov. Žl 139,1-4). Bůh je jako maminky, které se o svých dětech dovědí všechno pouhým pohledem: zda jsou spokojené nebo smutné, zda jsou upřímné nebo něco skrývají.

Prvním krokem křesťanské modlitby je tedy odevzdání nás samotných Bohu, Jeho prozřetelnosti. Jako kdybychom řekli: „Pane, Ty víš všechno, vůbec nepotřebuješ, abych ti vysvětloval svoji bolest, prosím jen, abys tady byl se mnou: Ty jsi má naděje.“ Je zajímavé všimnout si, že nás Ježíš v horském kázání, hned jak podal text Otčenáše, vybízí, abychom si nedělali starosti a neznepokojovali se věcmi. Vypadá to jako protiklad: nejprve nás učí žádat o vezdejší chléb a potom nám říká: »Nedělejte si starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblečeme?« (Mt 6,31). Protiklad je to však pouze zdánlivý. Prosby křesťana vyjadřují důvěru v Otce, a právě tato důvěra nás vede, abychom žádali o to, co potřebujeme, bez znepokojování a rozrušení.

Proto se modlíme prosbou: »posvěť se jméno tvé«. V této prosbě, která je první (!) – „posvěť se jméno tvé“ - je cítit veškerý Ježíšův obdiv k Otcově kráse a velikosti i touhu, aby Jej všichni uznali a měli rádi kvůli tomu, kým opravdu je. Zároveň je to prosba, aby bylo Jeho jméno posvěceno v nás, v naší rodině, v naší komunitě, v celém světě. Bůh nás posvěcuje a proměňuje Svojí láskou, ale současně i my svým svědectvím vyjevujeme Boží svatost ve světě a zpřítomňujeme Jeho jméno. Bůh je svatý, ale pokud my, pokud náš život není svatý, je to obrovská nedůslednost! Boží svatost se musí odrážet v našich skutcích, v našem životě. Jsem křesťan. Bůh je svatý, a já se dopouštím  tolika špatností? To je k ničemu! A také to škodí, překáží a nepomáhá.

Boží svatost je expandující síla, a my prosíme, aby neprodleně zbořila bariéry našeho světa. První, kdo nese důsledky Ježíšova kázání, je právě zlo, které sužuje člověka. Zlí duchové žadoní: »Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Víme, kdo jsi: Svatý Boží!« (Mk 1,24). Nikdy nebyla spatřena takováto svatost, která se nestará o sebe, nýbrž rozpíná se ven. Svatost – ta Ježíšova – se šíří v soustředných kruzích, jako když se hodí kámen do stojaté vody. Dny zla jsou sečteny, zlo není věčné, zlo už nám nemůže škodit: přišel silák, který vnikl do jeho domu (srov. Mk 3,23-27). A tímto silákem je Ježíš, který i nám dává sílu, abychom vnikli do domu svého nitra.

Modlitba zahání každou obavu. Otec nás má rád, Syn pozvedá paže a přikládá je k těm našim, Duch ve skrytu pracuje na vykoupení světa. A my? Nechvějeme se v nejistotě. Máme totiž jednu obrovskou jistotu: Bůh mne má rád. Ježíš dal svůj život pro mne. Duch je ve mně. Toto je obrovská jistota. A zlo? To má strach. A to je krásné.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 58,7-10; Žalm Žl 112,4-5.6-7.8a+9; 1 Kor 2,1-5
Mt 5,13-16

Mnohé křesťany pokoušejí reklamní triky, které dnes známe, a které by rádi použili k propagování Ježíšova poselství. Jiní zas čtou okouzleně slova o moci Boží a velmi rádi by jí sami ovládali, aby Bohu přivedli mnoho lidí. Svatý Pavel a mluví o moci Boží, kterou sami na sobě zakoušíme, ale kterou nemáme v našich vlastních rukách jako něco, s čím si můžeme dělat co chceme. Obraz ukřižovaného Krista a současně velké mínění o moci Boží, kterou Bůh sám suverénně užívá, to je nutná a nesnadno pochopitelná výbava křesťana. Chybí-li mu jedno nebo druhé, je to zlé.

Zdroj: Nedělní liturgie

Svatá Josefina Bakita (svátek 8.2.)

Svatá Josefina Bakita (svátek 8.2.)
(7. 2. 2026) Svatá Josefina Bakita (*1869 Súdán +1947 Itálie) byla v osmi letech unesena od své rodiny. „Volala jsem maminku a…

Přímluvy 5. neděle v mezidobí, cyklus A / 8. 2. 2026

(6. 2. 2026) Bůh nás vyzývá, abychom otevřeli svá srdce pro nouzi bližních.[1] Proto Bohu svěřme všechny starosti o svět i o své…

Týden manželství

(6. 2. 2026) Dobré manželství není samozřejmost. To si uvědomují i orgranizátoři Národního týdne manželství, který se pořádá od roku…

Svatoblažejské požehnání (3.2.)

(1. 2. 2026) Na svátek sv. Blažeje (3. února) je možné udílet tzv. svatoblažejské požehnání...

Přímluvy 4. neděle v mezidobí, cyklus A / 1. 2. 2026

(30. 1. 2026) Povzbuzeni důvěrou, že Bůh zjednává právo utlačeným a dává chléb hladovým,[1] předložme mu naše modlitby:

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)
(30. 1. 2026) Svátek Uvedení Páně do chrámu (2.2.) se lidově nazývá Hromnice. Tento den se slaví i Světový den zasvěcených osob.

Byl odsouzen k smrti zastřelením, byl deportován na Sibiř: Fjodor Michajlovič Dostojevskij (+ 28.1. 1881)

(27. 1. 2026) Říká-li se, že člověk v životě neumírá jen jednou, pak to obzvlášť platí pro život ruského spisovatele Dostojevského,…