Jako i my odpouštíme našim viníkům

z knihy O modlitbě Otčenáš - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Rádio Vaticana

(Mt 18,21-22)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnes dokončíme katechezi o páté prosbě Otčenáše a zastavíme se u výrazu »jako i my odpouštíme našim viníkům« (Mt 6,12) [Italské znění Otčenáše užívá na místo „viníků“ výraz „dlužníci“ pozn. překl.]. Viděli jsme, že před Bohem je člověk dlužníkem. Od Něho jsme dostali všechno, na poli přirozenosti i milosti. Náš život není jenom chtěný, ale také Bohem milovaný. Opravdu neexistuje prostor pro domýšlivost, když spínáme ruce k modlitbě. V církvi neexistují „selfmademani“, tedy takoví, kteří se vypracovali svým vlastním úsilím. Všichni jsme dlužníky Boha a mnoha lidí, kteří nám vytvořili příznivé podmínky k životu. Naše identita staví na obdrženém dobru, a tím je především život.

Kdo se modlí, učí se říkat „děkuji“. A my často zapomínáme děkovat. Jsme sobci. Kdo se modlí, učí se tedy děkovat, a prosí Boha, aby k němu či k ní byl laskavý. Jakkoli se snažíme, vždycky nám u Boha zůstává nesplatitelný dluh, který nebudeme moci nikdy uhradit. On nás má rád nekonečně víc než my Jeho. A jakkoli se snažíme žít podle křesťanského učení, vždycky bude v našem životě něco, zač budeme prosit o odpuštění. Pomysleme na dny, prožité lenivě, na chvíle, kdy se v našem srdci uchytila nevraživost apod. Toto jsou zkušenosti, bohužel nikoli zřídkavé, které nás vedou k úpěnlivé prosbě: »odpusť nám naše viny«. Takto prosíme o odpuštění Boha.

Vcelku vzato by tato invokace mohla mít pouze tuto první část. Avšak Ježíš k ní připojuje druhou, s níž vytváří jediný celek. Vztah vertikální blahosklonnosti Boha se štěpí a tlumočí do nového, horizontálního vztahu k našim bratřím. Dobrý Bůh nás zve, abychom byli všichni dobří. Obě části invokace jsou vázány neúprosnou spojkou. Prosíme Pána, aby nám odpustil naše viny, naše hříchy „jako“ i my odpouštíme svým přátelům, lidem, s nimiž žijeme, a těm, kteří se k nám nezachovali pěkně.

Každý křesťan ví, že pro něho existuje odpuštění hříchů. Když Ježíš svým učedníkům vykresluje Boží tvář, načrtává ji výrazy laskavého milosrdenství. Říká, že v nebi je větší radost nad jedním hříšníkem, který lituje, než nad zástupem spravedlivých, kteří obrácení nepotřebují (srov. Lk 15,7.10). V evangeliích není nic, co by budilo pochybnosti o tom, zda Bůh odpouští hříchy tomu, kdo je správně disponován a prosí o nové objetí.

Tato překypující Boží milost je však vždycky závazná. Kdo mnoho přijal, musí se naučit mnoho dávat a neponechávat si to, co obdržel jenom pro sebe. Kdo dostal mnoho, musí se naučit mnoho dávat. Není náhodou, že Matoušovo evangelium po podání Otčenáše zdůrazňuje ze sedmi proseb této modlitby právě bratrské odpuštění: »Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky« (Mt 6,14-15). To je silné! Nejednou jsem slyšel někoho říkat: „Tomu člověku nikdy neodpustím! To co mi udělal, nikdy neodpustím.“ Pokud však neodpustíš, neodpustí ti Bůh. Ty zavíráš dveře. Přemýšlejme o sobě, zda jsme s to odpouštět nebo nikoli. Jistý kněz v jiné diecézi mi jednou vyprávěl, jak přišel s posledními svátostmi za umírající stařenkou. Ubohá žena již nemohla mluvit. Kněz se jí ptá: „Litujete svých hříchů?“ Paní přikývla, což bylo postačující, poněvadž již nemohla mluvit. A potom se jí kněz zeptal: „Odpouštíte druhým?“ A paní, která umírala, řekla: „Ne.“ Kněze to znepokojilo. Jestli neodpustíš ty, neodpustí ti Bůh! Přemýšlejme o tom my, kteří jsme tady, zda odpouštíme nebo jsme schopni odpustit. Někdo může zjistit, že odpustit nemůže. Pokud to tedy nedokážeš, pros Pána, aby ti k tomu dal sílu: Pane, pomoz mi odpustit! Tady nacházíme spojitost mezi láskou k Bohu a láskou k bližnímu. Láska volá lásku, odpuštění volá odpuštění.

Rovněž u Matouše nacházíme intenzivní podobenství o bratrském odpuštění (srov. Mt 18,21-35). Poslyšme jej. Byl jeden služebník, který měl vyrovnat u svého krále obrovský dluh: deset tisíc hřiven! Byla to suma, kterou nebylo možné uhradit. Stane se však zázrak, a onen služebník obdrží nejenom odklad splátky, nýbrž úplné prominutí dluhu. Nenadálá milost! Právě tento služebník se však krátce poté rozlítí na svého bratra, který mu dluží sto denárů, drobnost, a přestože jde o dostupnou částku, nepřijímá jeho omluvu, ani prosbu o odklad. Proto jej pán nakonec zavolá a donutí splácet. Neboť nesnažíš-li se odpustit, nebude ti odpuštěno; nesnažíš-li se milovat, nebudeš milován.

Ježíš zasévá do mezilidských vztahů sílu odpuštění. Ne všechno se v životě vyřeší spravedlností. Zejména tam, kde se má učinit přítrž zlu, musí někdo milovat víc než je povinen, aby se opět dostalo milosti. Zlo se umí mstít, a pokud mu není učiněna přítrž, hrozí, že přeteče a udusí celý svět.

Zákon odvety, podle něhož to, cos ty udělal mně, udělám já tobě, nahrazuje Ježíš zákonem lásky: co Bůh učinil mně, vrátím tobě! Přemýšlejme dnes, v tomto tak krásném velikonočním týdnu, zda jsem schopen odpustit. A necítím-li se toho schopen, musím prosit Pána, aby mi dal milost odpustit, protože umění odpustit je milost.

Bůh každého křesťana obdarovává milostí psát dějiny dobra v životě svých bratří, zejména těch, kteří se dopustili něčeho politováníhodného a pomýleného. Jedním slovem, objetím a úsměvem můžeme předávat druhým to nejcennější, co jsme dostali. A co je tím nejcennějším, co jsme dostali? Odpuštění, které musíme být schopni udělovat také druhým.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: papež František

Témata: modlitba otčenáš

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

11. 10. 2026, 4. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 5,1-7; Žalm Žl 80, 9+12.13-14.15-16.19-20; Flp 4,6-9
Mt 21,33-43

Výstraha, obsažená v tomto evangelním úryvku, je skutečně vážná. Stát se před Bohem zbytečným, tím, kdo zcela selhal ve svém úkolu, je už samo o sobě velkým odsouzením. To ale není jediné poselství těchto závažných slov. Ukazují totiž, že Bůh si nenechá své dílo zničit lidskou nechápavostí a nespolehlivostí. Jestliže jedna skupina lidí nenaplní důležitý Boží úkol, Bůh si vyhledá jiné. Ale svůj dobrý plán ve prospěch lidstva neodvolá a nenechá ho padnout. Boží vynalézavost v uskutečňování dobra je obdivuhodná. Je to velká útěcha tváří v tvář lidským selháváním, která se neděla jen v době Ježíšově, ale která provázejí celé dějiny křesťanství.