Sekce: Knihovna

papež František

Úvod k Otčenáši 2. - Prosba, která se dožaduje s důvěrou

z knihy O modlitbě Otčenáš - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Rádio Vaticana

(Lk 11,9-13)

Dobrý den, drazí bratři  a sestry!
Pokračujeme v cyklu katechezí o Otčenáši, započatém minulý týden. Ježíš vkládá do úst svých učedníků krátkou a smělou modlitbu, tvořenou sedmi prosbami. V Bibli tento počet není náhodný, naznačuje plnost. Říkám smělou, poněvadž, kdyby ji nenapověděl Kristus, pravděpodobně by se nikdo z nás, ba ani ten nejslavnější teolog, neodvážil prosit Boha tímto způsobem.

Ježíš totiž svoje učedníky vybízí, aby se přiblížili a obrátili s důvěrou k Bohu několika prosbami, týkajícími se nejprve Jeho a potom nás. Otčenáš nemá žádné preambule. Ježíš neučí formulím, jimiž se Pánu zavděčit, nýbrž prosbám, a boří bariéry podrobení a strachu. Neříká, abychom se k Bohu obraceli oslovením: „Všemohoucí“, „Nejvyšší“, „Ty, jenž jsi nad nás povznesen, zatímco já jsem ubožák“. Nikoli, neříká to tak, nýbrž jednoduše „Otče“, ve vší prostotě, jako se děti obracejí k tatínkovi. Oslovení „Otče“ je výrazem důvěrnosti a synovské důvěry.

Modlitba Otčenáš má svoje kořeny v konkrétní lidské realitě. Prosíme v ní například o chléb, vezdejší chléb, což je prostá, leč podstatná prosba, jež říká, že víra není „dekorativní“ otázkou, která je odtržená od života a přichází ke slovu teprve, jsou-li uspokojeny všechny ostatní potřeby. Modlitba začíná již samotným životem. Modlitba, kterou nás učí Ježíš, nezačíná v lidském životě, až když je plný žaludek. Tkví spíše všude tam, kde je člověk, kterýkoli člověk, jenž hladoví, pláče, zápolí, trpí a ptá se „proč“. Naší první modlitbou je v jistém smyslu už vzlyk, který provází první nádech. Pláč novorozeněte je předzvěstí údělu celého našeho života, našeho ustavičného hladu, ustavičné žízně a našeho hledání blaženosti.

Modlitbou Ježíš nechce zhasnout člověčenství, nechce uspat lidství. Nechce, abychom potlačovali otázky a přání a učili se snášet všechno. Chce naopak, aby každé utrpení a každý neklid byl vztažen k nebi a stal se dialogem.

Věřit je návyk dovolávat se.

Měli bychom být všichni jako Bartimaios z evangelia (srov. Mk 10,46-52) – připomeňme si onu evangelní pasáž, jak slepec Bartimaios, syn Timaiův, žebral u cesty před branami Jericha. Měl kolem měl spoustu dobrých lidí, kteří jej okřikovali, aby mlčel: „Tiše! Jde Pán, Buď zticha. Neruš. Mistr je zaneprázdněn, neruš ho. Jsi otravný tím svým voláním. Neruš.“ On však na tyto rady nedbal a se svatou neodbytností žádal, aby se konečně ve svém bědném stavu mohl setkat s Ježíšem. A křičel ještě víc! A vychovaní lidé ho napomínali: „Ale ne, prosím tě, vždyť je to Mistr. Děláš ostudu!“ On však křičel, protože chtěl vidět, chtěl být uzdraven: »Ježíši, smiluj se nade mnou« (Mk 10,47). Ježíš mu vrátil zrak a řekl: »Tvá víra tě zachránila« (v.52), jakoby na vysvětlenou, že o jeho uzdravení rozhodla ona modlitba, ona invokace volaná vírou a silnější než zdravý rozum mnoha lidí, kteří chtěli, aby mlčel. Modlitba nejenom předchází spásu, nýbrž ji v určitém smyslu již obsahuje, protože vysvobozuje z beznaděje toho, kdo nevěří ve východisko z nesnesitelných situací.

Věřící, zajisté vnímají také potřebu chválit Boha. Evangelia podávají radostné Ježíšovo zvolání, vycházející ze srdce naplněného úžasem a velebícího Otce (srov. Mt 11,25-27ú. První křesťané dokonce cítili nutnost doplnit text Otčenáše doxologií: »neboť tvé je království i moc i sláva na věky« (Didaché, 8,2).

Nikdo z nás však není nucen držet se teorie, kterou kdosi v minulosti pojal, že totiž prosebná modlitba  je formou slabé víry, zatímco autentičtější modlitbou je prý čirá chvála, hledající Boha, aniž by Jej zatěžovala nějakou prosbou. Ne, to není pravda. Prosebná modlitba je autentická, spontánní; je to úkon víry v Boha, který je dobrým a všemohoucím Otcem, je úkonem víry ve mně, nepatrném, hříšném a nuzném. Proto je modlitba, která o něco prosí, velice vznešená. Bůh je Otec, který k nám  chová nezměrný soucit, a chce, aby k Němu jeho děti mluvily bez obav a přímo a oslovovaly Jej „Otče“; anebo se k Němu obracely v těžkostech slovy: »Pane, co jsi mi to učinil?«. Můžeme Mu proto vypovědět všechno, včetně toho, co v našem životě zůstává znetvořené a nepochopitelné. On nám slíbil, že bude s námi navždy, až do posledního ze dní, které strávíme na této zemi. Modleme se Otče náš, počínaje takto, prostě: „Otče“ nebo „Tati“. On nás chápe a má moc rád.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Úvod k Otčenáši 1. - Nauč nás modlit se
• Úvod k Otčenáši 3. - Jádro horského kázání
• Úvod k Otčenáši 4. - Tlučte, a otevře se vám
• Otče náš...
• Posvěť se jméno tvé
• Buď vůle tvá
• Chléb náš vezdejší dej nám dnes
• Odpusť nám naše viny
• Jako i my odpouštíme našim viníkům
• Neuveď nás v pokušení
• Zbav nás od Zlého
• Ať jsi kdekoli, vzývej Otce