Odpusť nám naše viny

z knihy O modlitbě Otčenáš - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Rádio Vaticana

(1 Jan 1,8-9)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Po prosbě k Bohu o vezdejší chléb vstupuje modlitba Otčenáš na pole našich vzájemných vztahů. Ježíš nás učí prosit Otce: »Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům« (Mt 6,12). Stejně jako potřebujeme chléb, je nám zapotřebí odpuštění. A to každý den.

Křesťan, který se modlí, prosí Boha především o odpuštění svých vin, tedy svých hříchů a toho špatného, co učinil. To je primární pravda každé modlitby. I kdybychom byli dokonalými lidmi, i kdybychom byli ryzími světci, kteří se nikdy neodchýlí od prokazování dobra, zůstáváme vždycky dětmi, kteří vděčí Otci za všechno. Nejnebezpečnější postoj v každém křesťanském životě je, víte co? Domýšlivost. Nejnebezpečnějším postojem v každém křesťanském životě je domýšlivost. Je to postoj toho, kdo se staví před Boha s myšlenkou, že s Ním má vždycky účty v pořádku. Domýšlivost věří, že má všechno v pořádku. Jako onen farizej z podobenství, který má za to, že se modlí, ale ve skutečnosti se před Bohem vychloubá: »Děkuji ti, že nejsem jako ostatní.« To jsou lidé, kteří se považují za dokonalé a druhé kritizují; domýšlivci. Nikdo z nás není dokonalý, nikdo.

Naopak celník, který stál vzadu v chrámu - všemi pohrdaný hříšník, který se zastaví na prahu chrámu a necítí se hoden vstoupit - svěřuje se Božímu milosrdenství. A jak to komentuje Ježíš? Říká: »Celník se vrátil domů ospravedlněn« (Lk 18,14), to znamená, že mu bylo odpuštěno, dostalo se mu záchrany. Proč? Protože nebyl domýšlivý; protože uznával svoje omezení a svoje hříchy.

Jsou hříchy, které je vidět, a jsou takové, které vidět nejsou; skryté hříchy. Jsou hříchy nápadné, které působí rozruch, ale jsou také záludné, které se zahnízdí v srdci, aniž bychom si toho povšimli. Nejhorší z nich je pýcha. Mluvili jsme o domýšlivosti, pýcha je více méně totéž. Tím nejhorším je tedy pýcha, která může nakazit i lidi, kteří žijí intenzivním náboženským životem. V 17. století, v dobách jansenismu, existoval jeden proslulý konvent sester, které byly dokonalé a říkalo se o nich, že byly andělsky čisté, avšak pyšné jako démoni. To je ohavnost. Takový hřích působí rozkol ve společenství, sugeruje nám, že jsme lepší než druzí a domněle podobní Bohu.

Avšak před Bohem jsme všichni hříšníci, a máme důvod bít se v hruď – všichni – jako onen celník v chrámu. Svatý Jan ve svém prvním listu, jak jsme slyšeli, píše: »Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda« (1 Jan 1,8). Chceš-li tvrdit, že nemáš hřích, klameš sám sebe.

Jsme dlužníky především proto, že jsme ve svém životě mnoho dostali: život, otce a matku, přátelství, divy stvoření... A třebaže se všem stává, že musí prožívat těžké dny, musíme mít neustále na paměti, že život je milost, zázrak, který Bůh učinil z ničeho.

Za druhé jsme dlužníky proto, že nikdo z nás, ačkoli umíme milovat, toho není schopen svými vlastními silami. Milovat pravou láskou můžeme jenom s Boží milostí. Nikdo z nás nevyzařuje svoje vlastní světlo. To co starověcí teologové nazývali mysterium lunae, se netýká jenom církve, ale také života každého z nás. Co znamená mysterium lunae? Být jako měsíc, tedy nemít své vlastní světlo, nýbrž odrážet to sluneční. Ani my nemáme svoje vlastní světlo, a to, které máme, je odrazem Boží milosti, Božího světla. Pokud miluješ, pak proto, že se na tebe někdo z tvého okolí usmál, když jsi byl ještě dítětem, a naučil tě odpovědět úsměvem. Pokud máš rád, pak proto, že v tobě někdo vzbudil lásku a umožnil ti pochopit, že v ní spočívá smysl života.

Zkusme naslouchat příběhu člověka, který pochybil, třeba nějakému vězni, odsouzenci, narkomanovi... známe spoustu lidí, kteří v životě pochybili. Nehledě na odpovědnost, která je vždycky osobní, zeptej se někdy, koho třeba obvinit z jeho pochybení a zda je to pouze jeho svědomí nebo nějaká nevraživost či zanedbání, jež si někdo nese s sebou.

A to je tajemství luny: milujeme především proto, že jsme byli milováni; odpouštíme, protože nám bylo odpuštěno. A pokud někdo nebyl osvícen slunečním světlem, zmrzne jako půda v zimě.

Jak nerozpoznat v řetězci lásky, který nás předchází, také prozřetelnou přítomnost Boží lásky? Nikdo z nás nemiluje Boha tak, jako On miloval nás. Stačí stoupnout si před krucifix, abychom si všimli té disproporce! On nás miloval a vždycky miluje jako první.

Modleme se tedy: Pane, ani ten nejsvětější mezi námi nepřestává být Tvým dlužníkem. Otče, smiluj se nad námi nade všemi!

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: papež František

Témata: modlitba otčenáš

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

6. 9. 2026, 30. 8. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Jer 20,7-9; Žalm Žl 63,2.3-4.5-6.8-9; Řím 12,1-2
Mt 16,21-27

Láska vidí do hloubky, ale lidské představy o tom, jak mají věci na světě být, mohou oslepovat. Petr se jistě domníval, že svého mistra a Pána miluje, ale konfrontace se skutečností mu ukazovala, že miluje spíš své představy. Tímto tříbením prochází člověk v životě mnohokrát. Není neštěstím se mýlit a omyl poznat, nešťastné je v něm setrvat. Proto je tak potřebné znovu a znovu porovnávat vlastní myšlení s myšlenkami evangelia, naše chápání skutečnosti s pohledem Božím. Není to jen namáhavé, je to hlavně obohacující.