Sekce: Knihovna

papež František

IV. Cti svého otce i svou matku

z knihy Desatero - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Radio Vaticana

Na cestě Desaterem přicházíme dnes k přikázání o otci a matce. Mluví o povinné úctě k rodičům. Co znamená slovo „ctít“? Hebrejský výraz označuje slávu, hodnotu, doslovně „tíhu“, soudržnost. Není to otázka vnějších forem, nýbrž pravdy. Biblicky ctít Boha znamená uznávat Jeho reálnost, počítat s Jeho přítomností, což vyjadřují také rity, ale především to s sebou nese, že se Bohu přikládá náležité místo v životě. Ctít otce a matku proto znamená uznávat jejich důležitost také konkrétními skutky, které vyjadřují oddanost, náklonnost a starostlivost. Nejde však pouze o to.

Čtvrté přikázání se vyznačuje příslibem odměny. Praví totiž: »Cti svého otce i svou matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys dlouho žil a dobře se ti vedlo v zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh« (Dt 5,16). Úcta k rodičům vede k dlouhému a spokojenému životu. Zmínka o „vydařeném“ životě se v Desateru vyskytuje pouze v souvislosti se vztahem k rodičům.

Tato tisíciletá moudrost hlásá to, co humanitní vědy znají teprve o trochu déle než jedno století, že totiž dětství poznamenává celý život. Nezřídka lze snadno rozpoznat, zda někdo vyrůstal ve zdravém a vyváženém prostředí. Podobně je však možné postřehnout, zda má někdo za sebou zkušenost opuštěnosti či násilí. Naše dětství je tak trochu jako nesmazatelný inkoust, projevuje se v gustech a způsobech, i když se třeba někdo snaží svoje rány z dětství skrývat.

Čtvrté přikázání však říká ještě víc. Nemluví o dobrotě rodičů, nevyžaduje, aby otcové a matky byli dokonalí. Mluví o jednání potomků, nehledě na zásluhy rodičů, a říká něco mimořádného a osvobozujícího: třebaže ne všichni rodiče jsou dobří a ne každé dětství je poklidné, všichni potomci mohou být štastní, protože plný a vydařený život závisí na vděčnosti vůči tomu, kdo nás přivedl na svět.

Toto přikázání může být konstruktivní pro mnoho mladých lidí, kteří za sebou mají bolestnou minulost a ve svém mládí snášeli utrpení. Mnozí svatí – a mnozí křesťané – po bolestném dětství prožili překrásný život, protože se díky Ježíši Kristu s životem smířili. Pomysleme na jednoho dosud blahoslaveného, ale příští měsíc kanonizovaného, svatého Sulprizia, mladíka, který dokonal svůj život v 19ti letech, smířen s mnohým utrpením, protože měl čisté srdce a nikdy svoje rodiče neodvrhnul. Pomysleme na svatého Kamila de Lellis, který na neuspořádaném dětství postavil život lásky a služby; a vzpomeňme na svatou Josefinu Bakhitu, která vyrůstala v úděsném otroctví, anebo na bl. Carla Gnocchiho, chudého sirotka, i na svatého Jana Pavla II., jehož v útlém dětství poznamenala  ztráta maminky.

Člověk, ať už má za sebou jakoukoli minulost, dostává tímto přikázáním směrnici, vedoucí ke Kristu. V Něm se totiž ukazuje pravý Otec, který nám umožňuje »narodit se znova« (srov. Jan 3,3-8). Hádanky našich životů osvětluje objev, že nás Bůh odjakživa připravuje, abychom vedli život Jeho dětí a každý náš skutek byl posláním, obdrženým od Něho.

Naše zranění se stávají potencí, když skrze milost objevíme, že pravou hádankou už není „proč“ mne něco potkalo, nýbrž „pro koho“. K jakému dílu mne Bůh utvářel mým životním příběhem? Tady se všechno obrací, všechno se stává cenným, všechno se stává konstruktivním. Moje zkušenost, ačkoli smutná a bolestná, se ve světle lásky může pro někoho stát zdrojem uzdravení. Proto můžeme svoje rodiče začít ctít ve svobodě dospělých potomků a shovívavě přijímat jejich omezení.1 Ctít rodiče! Vždyť nám předali život! Pokud jsi se svým rodičům vzdálil, vynasnaž se a vrať se k nim, možná jsou staří... dali ti život... Bývá mezi námi zvykem říkat ošklivosti i nadávky. Prosím vás, nikdy, nikdy neosočujte rodiče druhých. Nikdy neosočovat maminku, nikdy neosočovat tatínka. Nikdy! Tento vnitřní postoj přijměte! Ode dneška nebudu nikdy osočovat něčí maminku nebo něčího tatínka. Vždyť předali život! Nesmějí být osočováni.

Tento podivuhodný život nám byl nabídnut, nikoli vnucen. Narodit se znovu v Kristu je milost, která se přijímá svobodně (srov. Jan 1,11-13); je to poklad našeho křtu, ve kterém máme působením Ducha svatého svého jediného Otce, který je v nebi (srov. Mt 23,9; 1 Kor 8,6; Ef 4,6).

Přeložil Milan Glaser

Ad 1. Srov. sv. Augustin, Quaestionum septemdecim in Evangelium secundum Matthaeum liber unus, 72, A, 4: „Kristus tě učí, abys od svých rodičů odešel a zároveň je měl rád. Rodiče jsou milováni řádně a v duchu víry, pokud se jim nedává přednost před Bohem. „Kdo miluje otce i matku více nežli mne, není mne hoden.“ Zdá se, že tě těmito slovy vybizí, abys je nemiloval, ale on tě naopak nabádá, abys je miloval. Mohl totiž říci: „Kdo miluje otce i matku, není mne hoden“, ale neučinil tak, aby nemluvil proti Zákonu, který dal. Vždyť On sám skrze svého služebníka Mojžíše dal Zákon, kde je psáno: „Cti svého otce i matku“. Nepopřel tento zákon, nýbrž potvrdil. Naučil tě řádu, neodstranil povinnost lásky k rodičům, když řekl: Kdo miluje otce i matku více nežli mne. Má je tedy mít rád, ale ne více než jeho. Bůh je Bůh, člověk je člověk. Miluj rodiče, poslouchej rodiče, cti rodiče, ale povolá-li tě Bůh k důležitějšímu poslání, ve kterém by náklonnost k rodičům mohla být na překážku, zachovej řád a neodstraň lásku.“

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Touha po plném životě
• Desatero slov k životu podle Smlouvy
• Boží láska předchází Zákon a dává mu smysl
• I. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne
• I. Modloslužba
• II. Ctít Pánovo jméno
• III. Den odpočinku
• III. Odpočinek vysvobozuje k lásce
• V. Nezabiješ
• V. Lhostejnost zabíjí
• VI. Nesesmilníš
• VI. V Kristu se naplňuje naše snubní povolání
• VIII. Nepokradeš
• VII. Nevydáš křivé svědectví
• IX - X. Nepožádáš manželky bližního svého, ani statku jeho
• Nový Zákon v Kristu a touhy podle Ducha