VI. Nesesmilníš

O přikázáních

z knihy Desatero - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Radio Vaticana

V cyklu našich katechezí o Desateru dnes přicházíme k šestému přikázání, které se týká citové a pohlavní sféry a zní: „Nezcizoložíš“. Bezprostředně odkazuje k věrnosti, takže žádný lidský vztah postrádající věrnost a oddanost není autentický. Nelze milovat pouze, dokud to „konvenuje“; láska se vyjevuje teprve za hranicí vlastního prospěchu, v bezvýhradném sebedarování. Jak praví Katechismus: „Láska chce být definitivní. Nemůže být »až do nového rozhodnutí«.“ (KKC, 1646).

Věrnost je vlastností svobodného, zralého a zodpovědného lidského vztahu. Také přítel prokazuje autenticitu tím, že zůstává přítelem za jakýchkoli okolností, jinak jím není. Kristus zjevuje autentickou lásku, žije z bezmezné Otcovy lásky, na jejímž základě je věrným přítelem, který nás přijímá, i když chybujeme, a vždycky chce naše dobro, i když si jej nezasluhujeme.

Lidská bytost potřebuje být milována bezpodmínečně, a komu se nedostane takovéhoto přijetí, nosí v sobě jakousi neúplnost, často nevědomky. Lidské srdce se snaží zaplnit toto prázdno náhražkami, přijímá kompromisy a průměrnost, které mají pouze matnou příchuť lásky. Nebezpečím je nazývat „láskou“ nezralé a nedospělé vztahy v iluzi, že se světlo života nachází v něčem, co je v nejlepším případě pouze jeho odleskem.

Tak dochází k přecenění například fyzické přitažlivosti, jež je sama o sobě Božím darem, ale jejímž účelem je připravit cestu autentickému, věrnému a osobnímu vztahu. Jak říkal svatý Jan Pavel II., člověk „je povolán k plné a zralé spontánnosti ve vztazích,“ která „je postupným plodem rozlišování impulzů vlastního srdce“. Je něčím, čeho se dosahuje, poněvadž každý člověk „se musí vytrvale a důsledně učit, co znamená tělo“ (Katecheze z 12. listopadu, Teologie těla, Paulínky, 4. vydání, Praha 2012, str. 227).

Povolání k manželskému životu proto vyžaduje přesné rozpoznání kvality vztahu i období zasnoubení, aby mohlo být ověřeno. Pro udělení svátosti manželství musí ve snoubencích uzrát jistota, že v jejich vztahu je Boží ruka, která je předchází, doprovází a umožňuje jim říci: „S Kristovou milostí slibuji, že ti budu vždycky věrný“. Nemohou slíbit, že si budou věrní v „radosti i bolesti, zdraví i nemoci“ a mít se rádi a ctít se po celý život pouze na základě dobré vůle či naděje, že „to bude fungovat“. Potřebují stanout na pevné půdě věrné Boží Lásky.

K tomu je zapotřebí důkladné přípravy před přijetím svátosti manželství a řekl bych jakýsi katechumenát, protože ve hře je celý život a s láskou si nelze zahrávat, nestačí tři či čtyři přednášky ve farnosti, nestačí. A odpovědnost za tuto předstíranou přípravu padá na faráře či biskupa, který to dovolí. Manželství je svátost, na kterou je nutné se připravit opravdovým katechumenátem.

Věrnost je totiž způsob bytí, styl života. Oddanost v jednání, upřímnost v mluvení a věrnost pravdě ve vlastním smýšlení, vlastních skutcích. Život prostoupený věrností se vyjadřuje ve všech dimenzích a vytváří muže a ženy, kteří jsou za každých okolností věrní a důvěryhodní.

K dosažení tak krásného života však naše lidská přirozenost nestačí, je zapotřebí, aby do našich životů vstoupila Boží věrnost, nakazila nás. Toto šesté přikázání nás volá, abychom pohlédli ke Kristu, který nám svojí věrností může odejmout cizoložné srdce a darovat nám srdce věrné. V Něm a pouze v Něm existuje bezvýhradná a neodvolatelná láska, naprosté a neustávající darování a houževnaté přijetí až do dna.

Z Jeho smrti a zmrtvýchvstání plyne naše věrnost, z Jeho nepodmíněné lásky plyne stálost vztahů. Ze společenství s Ním, s Otcem a s Duchem svatým plyne společenství mezi námi a umění žít naše vztahy ve věrnosti.