VIII. Nepokradeš

O přikázáních

z knihy Desatero - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Radio Vaticana

Pokračováním ve výkladu Desatera, přicházíme dnes k sedmému přikázání: »Nepokradeš«. Slyšíme-li jej, vybaví se nám téma krádeže a respekt vůči vlastnictví druhých. Neexistuje kultura, ve které by krádež a zpronevěra dober byly dovoleny; lidská vnímavost je velice citlivá na obranu vlastnictví. Stojí však za to otevřít se širšímu výkladu tohoto přikázání a zaměřit se na téma majetku ve světle křesťanské moudrosti.

Sociální učení církve mluví o všeobecném určení pozemských statků. Co to znamená? Poslyšme, co praví Katechismus: „Na počátku Bůh svěřil zemi a její zdroje společné správě lidstva, aby o ně pečovalo, svou prací ji ovládalo a těšilo se z jejích plodů. Dobra stvoření jsou určena všemu lidskému pokolení“ (KKC, 2402). Potud Katechismus. A dále: „Všeobecné určení pozemských statků zůstane prvotní, i když rozvoj obecného dobra vyžaduje respektování soukromého vlastnictví, práva na ně a na jeho užívání“ (KKC, 2403) [1]

Prozřetelnost však nezřídila svět „sériově“, existují rozdíly, odlišné stavy, což umožňuje žít tak, aby jedni opatrovali druhé. Svět má bohaté zdroje, aby všem zajistil základní dobra. Svět je však jen jeden! Lidstvo je jedno jediné [2]. Bohatství dnešního světa je v rukou menšiny, nemnohých, zatímco chudoba, ba dokonce bída a utrpení patří mnohým, většině.

Je-li na zemi hlad, pak nikoli proto, že chybí potraviny! Naopak, požadavky trhu si někdy vynucují jejich ničení, vyhazují se! Chybí svobodné a prozíravé podnikatelství, zajišťující adekvátní produkci, a solidární přístup, zajišťující rovnou distribuci. Katechismus znovu praví: „Člověk, který užívá stvořené statky, se musí na věci právem držené dívat nejen jako na své, ale též jako na společné, a to v tom smyslu, aby mohly být nejen k jeho vlastnímu prospěchu, ale i k prospěchu druhých“ (KKC, 2404). Každé bohatství, aby bylo dobré, musí mít sociální dimenzi.

V této perspektivě se ukazuje pozitivní a široký význam přikázání »nepokradeš«. „Vlastnictví majetku dělá z toho, komu patří, správce Prozřetelnosti“ (tamt.). Nikdo není absolutním vlastníkem, nýbrž správcem dober. Vlastnictví je odpovědnost, a každé dobro, které je odejmuto logice Boží Prozřetelnosti, je zrazeno ve svém nejhlubším významu. Doopravdy vlastním to, co umím darovat. To je hodnotící měřítko toho, jak umím vlastnit bohatství, zda dobře či zle. Pokud mohu dát, jsem otevřený a bohatý nejenom tím, co vlastním, nýbrž velkodušností a schopností darovat. Pokud totiž něco neumím darovat, pak jsem já majetkem oné věci, která má nade mnou moc, a jsem jejím otrokem. Vlastnictví dober je příležitost k jejich rozmnožení za pomoci tvořivosti a jejich velkodušného užívání, což vede k růstu v lásce a ve svobodě.

Sám Kristus, ačkoli Bůh, »nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl« a obohatil nás svojí chudobou (srov. 2 Kor 8,9).

Zatímco lidstvo se pachtí za tím, aby vlastnilo víc, Bůh je vykoupil tím, že se stal chudým: onen Ukřižovaný Člověk za všechny zaplatil nevyčíslitelné výkupné Boha Otce, který je „nekonečně milosrdný“ (Ef 2,4; srov. Jak 5,11). Bohatými nás činí nikoli majetek, nýbrž láska. Často slýcháme lid Boží, jak říká, že „ďábel vchází peněženkou“. Začíná se láskou k penězům, bažením po majetku a potom přijde marnivost: „Jsem bohatý a jsem na to hrdý“. A nakonec domýšlivost a pýcha. Takto v nás působí ďábel. Vstupní branou jsou však peněženky.

Drazí bratři a sestry, Ježíš Kristus nám opět odhaluje plný smysl Písma. »Nepokradeš« znamená, že prokazuj lásku svým majetkem, využij svých prostředků k lásce, jak můžeš. Tak se tvůj život stává dobrým a majetek se stává opravdovým darem, neboť život není čas vlastnictví, nýbrž čas lásky.

Přeložil Milan Glaser

[1] Srov. Laudato si´, 67: „Každé společenství může brát z dober země to, co potřebuje k vlastnímu přežití, ale má také povinnost chránit ji a zaručovat kontinuitu její plodnosti pro budoucí generace- Země v posledku »náleží Hospodinu« (srov. Žl 24,1), Jemu patří »země i vše, co je na ní« (Dt 10,14). Proto se Bůh vzpírá každému nároku na absolutní vlastnictví: »Země se nesmí prodávat natrvalo, neboť patří mně. Vy jste pro mne jen cizinci a přistěhovalci« (Lv 25,23).

[2] Srov. Pavel VI., Populorum progressio, 17: „Každý člověk je však také členem společnosti, a tím také částí celého lidstva. Ne pouze ten či onen člověk, ale všichni lidé jsou povoláni k práci na plném rozvoji lidského společenství. [...] My, kteří jsme nastoupili jako dědici po minulých generacích, máme užitek z práce svých současníků, máme závazky vůči všem lidem vůbec. Proto nemůžeme být lhostejní k těm, kdo přijdou po nás a rozšíří kruh lidské rodiny. Všeobecná solidarita je tedy skutečností a přináší nám nejen dobrodiní, ale také povinnosti.“