Sekce: Knihovna

Vojtěch Kohut

05. Rozjímání uchovávaného slova

z knihy Maria v Novém zákoně (Vojtěch Kohut)

(Lk 2,1-52)

V tomto zamyšlení bychom měli proniknout do jednoho velmi typického Mariina postoje, jak nám je předán v Lukášově evangeliu. Využijeme k tomu hned tří perikop, které by jistě stálo za to komentovat jednotlivě. Pro jejich spojení se sice budeme muset zříci důkladnější analýzy jednotlivých obsahů, ziskem nám zato však bude průkaznější představení celkové charakteristiky. Jedná se o tato tři vyprávění: Ježíšovo narození (Lk 2,1-20), obřízka a obětování (Lk 2,21-40) a dvanáctiletý Ježíš v chrámě (Lk 2,41-52).

Onen postoj, o který nám půjde, je explicitně vyjádřen na dvou místech (v Lk 2,19 a 51b) a dá se formulovat jako rozjímání uchovávaného slova. Základem k proniknutí do jeho hloubky je porozumění úlohy paměti ve starozákonním světě.

Původní kočovný způsob života semitských kmenů (a tedy i budoucího Izraele), jenž se nemohl vázat na konkrétní místa, s sebou nesl potřebu jiné trvalé hodnoty. Tou se stala paměť, takže lze říci, že objevilo-li Řecko svět vesmíru (prostoru), Izrael objevil svět dějin (času)[37]. Pro hebrejce se staly důležitými události, zvláště poté, co se izraelský Bůh začal projevovat jako ten, kdo do nich zasahuje, jako ‘historický’ Bůh. Proto se také typickou formou židovské zbožnosti stala památka, připomínka minulých událostí. Svědčí o tom každoroční svátky jako pesach, massôt, sukkôt a jiné, každotýdenní slavení sabatu, jakož i denní modlitby (zvláště berakôt) a používání modlitebních pomůcek jako jsou tefillîm a mezuzôt[38]. Avšak toto ‘pamatování si, připomínání’ (v hebr. kořen z?k?r) není pouze nostalgickým vzpomínáním, nýbrž jakýmsi ‘přivoláváním, zpřítomňováním’ velkých Božích činů minulosti[39].

Z tohoto ‘historicky laděného’ způsobu zbožnosti pak vychází i biblické pojetí moudrosti, která znamená schopnost správně vysvětlit, interpretovat aktuální události ve světle Tóry či aplikovat historické události Zákona na současnou situaci.

Jestliže tedy Lukáš hovoří o Marii jako o té, která „uchovávala všechny tyto výroky ve svém srdci“ (panta synetérei ta rémata tauta ... en té kardia autés - Lk 2,19; srov. také ib.,51b), navazuje na celou tuto sapienciální (moudrostní) zbožnost starozákonního Božího lidu[40]. Evangelista používá dvou sloves se stejným základem: synetéreó (v. 19)a dietéreó (v. 51b), která mají totožný význam - „zachovávat, opatrovat, podržet v paměti“[41]. Někde v pozadí je představa ‘hlídání, opatrování v neporušeném stavu, či chránění’, jak je vyjadřuje původní sloveso téreó, od něhož jsou obě použitá slova odvozena[42]. Maria, ve shodě s mentalitou svého národa, uchovává události, jejichž spoluhrdinkou se stala, aby na ně mohla ‘vzpomínat’, tj. ‘zpřítomňovat jejich spásnou moc’[43], a především ‘rozjímat nad nimi’, tj. správně je interpretovat.

Nejde tedy o to, že by Maria byla introvertním typem, který má sklon uzavírat se do svého vnitřního světa citů, zvláště ne proto, že ‘srdce’, jak už snad přece jen proniklo do našeho povědomí, není v biblické antropologii sídlem výhradně emocionálního života (tak je tomu spíše u jakési současné ‘lidové’ antropologie), nýbrž „‘vnitřního života’, člověka se vším všudy. K citům se tak druží (2 Sam 15,13; Žl 21,3; Iz 65,14) paměť, myšlení, lidské záměry a rozhodnutí o nich“ [44].

Ve verši 19 Lukáš šťastně přidává ještě jedno slovo, a totiž symballousa, takže charakterizuje Marii jako tu, která „uvažuje, rozjímá“, či chceme-li, „interpretuje, správně vysvětluje, vykládá“[45].

Zde se tedy teprve odhaluje celá dynamika Mariiny víry: 1. neporušeně uchovává minulé události, aby je nezapomněla, nýbrž naopak zpřítomňovala je anamnezí (připomínáním); 2. zpřítomňuje minulé události anamnezí, aby na jejich základě správně chápala svou současnost.

Tento postoj by pro nás neměl být nijak cizí a nepochopitelný. Ve skutečnosti musí na stejném základě stát celá naše náboženská praxe, zejména však to, co nazýváme liturgií, bohoslužbou: „Věřícím, kteří se účastní liturgických úkonů, se nabízí účast na události spásy, kterou byl Ježíš z Nazareta pro své současníky. V liturgickém slavení se tedy musí dít to, co pro ně znamenalo setkání s Ježíšem: smíření, osvobození, spása. Vždyť Ježíš slovem a znamením zvěstoval příchod Božího království: vysvobozoval posedlé a malomocné z jejich izolace, nabízel hříšníkům odpuštění a odvahu k novému začátku, všechny volal k obrácení, které umožňovalo vstup do Království“ [46].

O Marii se toto říká ve dvou okamžicích: když je svědkem podivných znamení, která provázejí narození jejího Syna (Lk 2,19), a když se vrací do Nazareta po bolestné zkušenosti hledání ztraceného Ježíše v Jeruzalémě (Lk 2,51b). Tušíme však, že ji tento postoj charakterizuje stále: když naslouchá zvláštním slovům Simeona a Anny (srov. Lk 2,25-38), když Ježíš roste (srov. Lk 2,52), když ji on sám poučuje (srov. Lk 8,19-21), atd.

Podobný život z víry potřebujeme i my: život z víry, že nic se neděje náhodou; že Bůh promlouvá skrze události; že se sice nic neopakuje, ale že to také nenávratně nemizí v propadlišti dějin; že v Božích zásazích do lidských dějin nacházíme praktické odpovědi na své otázky a světlo pro naše rozhodnutí...

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Slovo úvodem
• 01. Maria a Ježíšovo poslání
• 02. Ježíšův původ
• 03. Milostí zahrnutá
• 04. Matka mého Pána
• 06. Modlící se církev
• 07. Svatba v Káně
• 08. Pod křížem
• 09. Žena oděná sluncem
• 10. Literatura, poznámky, obsah