02. Ježíšův původ

z knihy Maria v Novém zákoně (Vojtěch Kohut)

(Mt 1,16.18-25)

Jestliže se naše první úvaha zaměřila na Ježíšovo narození z Marie v plnosti času jako toho, kdo osvobozuje od zákona a přivádí k Božímu synovství, a na fakt, že Maria, ač je jeho matkou, se musela stát i jeho učednicí, pak se naše druhé zamyšlení konkrétněji zaměří na Ježíšův původ a narození, jak je popisuje evangelista Matouš.

Ten napsal své evangelium někdy v letech 80-90 po Kristu pro židokřesťanskou obec (v Sýrii?)[11]. Tyto informace nejsou bez významu: znamená to, že Matouš může (na rozdíl od Pavla a Marka) předkládat svým čtenářům již rozvinutější nauku (neboť píše později), a činí to s ohledem na židovské, starozákonní kořeny.

Své evangelium začíná (po způsobu kněžské tradice Tóry - srov. např. Gn 5; 11,10-26.27-32...) rodokmenem, ve kterém vypočítává třikrát čtrnáct pokolení: od Abraháma po Davida, od Davida po babylonské zajetí a od babylonského zajetí po Krista. Účelem je v první řadě ukázat na Abraháma, jemuž bylo přislíbeno stát se požehnáním všech národů (srov. zvláště Gn 12,3), a pak na Davida, jehož dynastie se stala nositelem tohoto zaslíbení (srov. 2 Sam 7). Davidova postava je zdůrazněna i oním počtem čtrnáct, což je součet písmen jeho jména[12]. Matouš tím chce jasně ukázat: Ježíš z Nazareta je oním konečným požehnáním, a tedy Mesiášem, jak je to ostatně vyjádřeno už v první větě: „Kniha rodu Ježíše Krista...“ (Mt 1,1)[13].

Pro nás je však důležitější, že se zde kromě mužů, jak je to v podobných rodokmenech obvyklé, objevuje i jména několika žen: Támar (1,3), Rachab (1,5), Rút (1,5), Batšeba (jmenována pouze jako „/žena/ Uriášova“ - 1,6) a Maria (1,16). Proč tyto ženy figurují v Matoušově rodokmenu? Kromě obvyklých teorií, že jde o hříšnice a Ježíš zdůrazňuje, že přišel spasit hříšníky (srov. Mt 1,21; 9,2-6.10-13; 18,11-14...)[14], nebo že jde o cizinky a Ježíš přináší spásu celému světu (Mt 2,1-12; 8,11-12; 28,18-19), které obě navíc neplatí vždy pro všechny zmiňované postavy[15], je zde zajímavá argumentace francouzského biblisty A. Paula: v židovské tradici je mateřství všech čtyř Mariiných ‘předchůdkyň’ vnímáno jako zcela neobvyklé, nikoli však hříšné. Je zde přesvědčení, že tyto ženy byly ve svých životních osudech vedeny Božím Duchem[16].

V tomto smyslu pak i Mariina přítomnost v rodokmenu Ježíše Krista zdůrazňuje totéž: při jejím mateřství zasahuje sám Bůh! Aby však evangelista podtrhl zásadní rozdíl mezi jejím posláním a úlohou ostatních uvedených žen, rozvádí své vyprávění o vv. 18-25.[17]

Tuto perikopu by jistě bylo možné nahlížet z mnoha různých úhlů[18]; my si ovšem povšimněme pouze jedné perspektivy: jak Matouš pracuje se starozákonním proroctvím z Izaiáše 7,14 (resp. 8,10). Zatímco bezprostřední realizace tohoto ‘výroku Hospodinova’ se týká postavy judského krále Ezechiáše (Chizkijáše, 733?-687 př. Kr.), Matouš jej vykládá mesiášsky a mariologicky.

Znamená to, že oním Emmanuelem („Bohem s námi“ - srov. Mt 1,23 s Iz 7,14 a 8,10) je Ježíš Kristus. Tato myšlenka se vrací v závěru prvního evangelia, kde Matouš vkládá do Pánových úst slova: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny, až do skonání světa“ (Mt 28,20b). Ježíš Kristus je tím skutečným Mesiášem, který je zárukou Božího požehnání pro Izraele, jenž nachází své ideální prodloužení ve společenství církve.

Znamená to však také, že tento Mesiáš přichází na svět skrze ženu, která je v citaci Izaiáše označena jako panna (parthenos). Úvaha o tom, proč je hebrejské ’almâ („mladá žena“) přeloženo v řecké verzi Starého zákona - Septuagintě tímto slovem, může být nesmírně zajímavá, pro nás však je důležitější, proč Matouš při použití tohoto překladu slovo „panna“ přejímá, zatímco v jiných detailech necituje Septuagintu tak důsledně[19]. Není pochyb o tom, že toto slovo je evangelistovi, který vypráví o zázračném panenském početí Ježíše Krista, velmi vhod a že do středu zájmu čtenáře klade nejen samotného Mesiáše, ale i jeho matku Marii. Skrze ni dochází k tomu, že „Bůh je s námi“ a že my, jeho lid, jsme osvobozováni od našich hříchů (srov. v. 21).