04. Matka mého Pána

z knihy Maria v Novém zákoně (Vojtěch Kohut)

(Lk 1,39-56)

V perikopě o zvěstování jsme měli možnost poznat Marii jako tu, která je zvláštním způsobem obdarována Bohem (‘milostí zahrnutá’). Tím je ideálně připravena na poslání, které je jí určeno: být Matkou Vykupitele. V okamžiku početí se stává jakoby novým stánkem úmluvy, v němž přebývá Hospodin[29].

Ve scéně, tradičně nazývané jako ‘navštívení’, nám Lukáš tuto myšlenku, že totiž Maria v sobě nosí Boha, rozvádí tím, že ji přirovnává k Boží schránce, či chceme-li, k arše smlouvy (srov. Ex 25,10-22; 37,1-9; Dt 10,1-5). Tato skříňka, která měla údajně obsahovat desky Desatera, Árónovu hůl a manu, byla znamením a zárukou Boží přítomnosti a jeho pomoci[30].

Lukáš své líčení zřejmě staví podle vzoru vyprávění z 2 Sam 6,2-16, kde se hovoří o přenesení archy smlouvy z Baalímu Judova na Sión[31]. Obojí putování se odehrává v Judsku (srov. 2 Sam 6,1-2 a Lk 1,39), obě události jsou provázeny radostnými projevy (srov. tančící David v 2 Sam 6,5.12.14.16 a radostí plesající Jan Křtitel v Alžbětině lůně v Lk 1,41.44)[32] a výkřiky radosti (David a celý Izraelův dům v 2 Sam 6,15 a Alžběta v Lk 1,43-44)[33], v obou případech pro přítomnost archy/Marie Bůh danému místu žehná (srov. 2 Sam 6,10-12 a Lk 1,41), obě situace vyvolávají posvátnou bázeň a z ní plynoucí otázku (David v 2 Sam 6,9 a Alžběta v Lk 1,43) a konečně, v obou vyprávěních je řeč o tříměsíčním pobytu (archy v Obed-Edomově domě v 2 Sam 6,11 a Marie v Zachariášově domě v Lk 1,56)[34].

Tímto způsobem můžeme Marii vnímat, podobně jak je tomu u Boží archy, jako místo setkání božského a lidského, nikoli jako samotný střed (tím je Ježíš Kristus), ale rozhodně jako ústřední skutečnost křesťanství.

Toto přesvědčení může podpořit následná úvaha o Alžbětině zvolání: „A jak to, že matka mého Pána přichází ke mně?“ (Lk 1,43). Abychom dokázali plně docenit smysl těchto slov, je třeba si především ukázat, co přesně znamená vyjádření ‘můj Pán’. Tento titul má ‘královský’ charakter. S největší pravděpodobností pochází ze Žalmu 110,1, kde autor nazývá krále „můj Pán“. Poněvadž je však tento žalm v Novém zákoně vykládán eschatologicky a mesiášsky (srov. Mk 12,35-37; Mt 22,41-46 a Lk 20,41-44), znamená to, že ‘můj Pán’ je označením pro krále-Mesiáše. Nazývá-li proto Alžběta Marii ‘matka mého Pána’, zdraví v ní matku tohoto krále-Mesiáše (srov. také Lk 1,32-33).

Není ovšem možné toto označení ‘Pán’ (‘o Kyrios) vnímat ve smyslu božském, zvláště když je Lukáš vztahuje na Krista ve svém evangeliu celkem devatenáctkrát?[35] V tomto případě by Alžbětino ‘matka mého Pána’ neznamenalo nic jiného než biblickou variantu na pozdější křesťanský titul theotokos („Bohorodička“).

Byť bychom však nešli ve svých úvahách až tak daleko, stačí, když zůstaneme u pojetí matky krále-Mesiáše. Zatímco královna-manželka, i v případě, že byla v davidovské dynastii upřednostňována před ostatními manželkami a konkubinami, neměla stejné postavení u krále jako královna-matka (hebr. gebiráh)[36]. Příklad Batšeby nám pomůže pochopit tento rozdíl. Dokud je královnou-manželkou, když vstupuje do místnosti krále Davida, pokleká, klaní se a oslovuje krále: „Můj Pane“ (srov. 1 Král 1,15-21). Ale když rozmlouvá se svým synem Šalomounem, který se stává Davidovým nástupcem, je tomu docela jinak. Je to Šalomoun, kdo jí vychází vstříc a pokloní se jí. A když se posadí na svůj trůn, nechává Batšebu usednout po své pravici a ujišťuje ji, že jí neodmítne splnit její prosbu (srov. 1 Král 2,12-20).

I Maria je taková královna-matka (gebiráh); alespoň její příbuzná Alžběta ji svým zvoláním, o němž jsme právě rozjímali, takové postavení přisuzuje. A poněvadž jí, jak se zdá, přiznává podobnou roli i sám Ježíš (srov. Jan 2,1-12), nemusíme se tomu obrazu bránit ani my. Naopak, tak jako Adonijáš u Batšeby, využijme i my úcty, jaké požívá Maria, a neváhejme se k ní obracet jako k té, která se za nás může přimlouvat.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Vojtěch Kohut

Témata: Maria Jan Křtitel sv.

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

27. 9. 2026, 4. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Středa 30. 9. 2026, Památka sv. Jeronýma, kněze a učitele církve

Job 9,1-12.14-16;

Komentář k Lk 9,57-62: Výzva k ponechání mrtvých se nevztahuje na „poslední rozloučení“. Ale spíš k tomu mít odvahu opustit, co se přežilo, a stavět na novém.