07. Svatba v Káně

z knihy Maria v Novém zákoně (Vojtěch Kohut)

(Jan 2,1-12)
V nejpozději sepsaném evangeliu sv. Jana[52] nacházíme dvě události, které nezachycuje ani Lukáš: svatbu v Káně galilejské (Jan 2,1-12) a Mariinu přítomnost pod křížem (Jan 19,25-27). Oba příběhy, každý po svém, nám odhalují hloubku a krásu vztahu existujícího mezi Ježíšem a jeho matkou. Navíc dávají vytušit velikost Mariiny víry.

V prvním z nich se zaměříme pouze na dva momenty: rozhovor, který probíhá mezi ní a Ježíšem (vv. 3-4), a Mariinu reakci na něj (v. 5).

Na svatbě v galilejské Káně, jíž se, zřejmě z důvodu příbuzenských svazků[53], účastní také Maria a Ježíš, dochází k nezáviděníhodné situaci: hostitelům došlo víno. Na svatebním veselí, které trvá týden (srov. Gen 29,27; Sdc 14,10; Tob 11,20), ba mnohdy i dva týdny (srov. Tob 8,20; 10,8), je to, pochopitelně, o to nepříjemnější.

Za této situace Maria oslovuje Ježíše a říká mu: „Nemají víno“ (oinon ouk echousin - v. 3). V první řadě je třeba poznamenat, že Maria je praktická žena, která si povšimla rozpaků hostitelů a zjistila, co se děje. Je si vědoma vážnosti chvíle a je jí líto novomanželů[54]. Proto se snaží zakročit. Co však sleduje svým sdělením Ježíšovi? Je to pouze informace nebo něco od Ježíše očekává? A pokud ano, tak co?

Že skutečně v jeho zásah doufá, o tom svědčí její reakce po zdánlivém odmítnutí (viz dále). A že doufá ve znamení, o tom svědčí kontext situace, ve které nemohl Ježíš pomoci jinak. Právem tedy můžeme spolu s celou křesťanskou tradicí vidět v této větě Mariinu ‘prosbu o zázrak’.

Všimněme si však ještě způsobu, jakým Maria zasahuje. Sv. Jan od Kříže to komentuje následovně: „Ten, kdo diskrétně miluje, se nesnaží prosit o to, co mu chybí a po čem touží, nýbrž jen předložit svou potřebu, aby Milovaný (sám) učinil, co mu poslouží, jako když blahoslavená Panna řekla milovanému Synovi na svatbě v Káně galilejské, aniž by jej prosila přímo o víno, nýbrž jen řekla: Nemají víno (Jan 2,3). (...) A to ze třech důvodů: za prvé proto, že Pán ví lépe než my, co je pro nás vhodné; za druhé proto, že Milovaný se snáze slitovává, když vidí jak potřebu toho, kdo jej miluje, tak jeho rezignaci; za třetí proto, že duše je bezpečnější co se týče sebelásky a vlastnění v tom, když pouze předloží, co jí chybí, než když prosí o to, co jí podle jejího názoru chybí“ [55].

Maria, která ‘diskrétně miluje’ Ježíše, se nenechá odradit jeho zdánlivě odmítavou odpovědí. Skutečně, doslovné: „Co mně a tobě, ženo?“ (v. 4a), je velmi rozšířeným způsobem vyjádření rozdílného názoru na věc[56]. Zda je tato rozdílnost drobná nebo radikální, lze poznat vždy jen z daného kontextu. Ježíš uvádí také důvod svého nesouhlasu: „Ještě nepřišla má hodina“ (v. 4b). Jeho ‘hodinou’ je moment utrpení–vzkříšení (srov. Jan 7,30; 8,20; 12,23; 13,1...), kdy Mesiáš zprostředkuje světu ‘duchovní víno’ (srov. Ám 9,13; Jer 31,12; Jóel 2,19.24; Oz 14,8; Iz 25,6; 55,1; Zach 9,17) eschatologické ‘svatební hostiny’ (Oz 2,21-24; Iz 62,5-9). Kvůli těmto hodnotám přišel, ne kvůli uspokojení materiálních potřeb lidí (srov. Mt 4,3-4; Lk 4,3-4; Jan 6,26-28).

Přesto Maria oslovuje služebníky: „Co vám řekne, udělejte!“ (v. 5). Když tuto radu srovnáme se zvoláním Izraele na poušti po uzavření smlouvy s Hospodinem: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil“ (Ex 19,8; srov. také 24,3.7), můžeme v Marii vytušit obraz Izraele, který dospěl do mesiášského období.

Jsou to ‘poslední’ slova Ježíšovy matky, jak je zaznamenává Nový zákon. Od této chvíle již Maria v evangeliích mlčí. V této větě však říká víc než dost. Znovu se potvrzuje, že Maria je zcela obrácena ke Kristu a ke Kristu chce vést[57]. Je to její rada, mateřský ‘příkaz’ všem, kdo chtějí být učedníky jejího Syna. A že se oplatí tohoto příkazu uposlechnout, nás přesvědčuje pokračování Janova vyprávění. Kéž se i my staneme takto poslušnými služebníky, kteří mají odvahu vykonat i věci vyžadující velkou důvěru. Pak totiž budeme nezřídka svědky spásných znamení.