06. Modlící se církev

z knihy Maria v Novém zákoně (Vojtěch Kohut)

(Sk 1,14)

Ještě na jednom místě Lukáš velice stručně (o to však významněji), zmiňuje Pannu Marii, i když už ne v evangeliu, nýbrž ve Skutcích apoštolů[47].

Když popisuje rodící se společenství církve, které očekává slíbený dar Ducha svatého, zahrnuje do něj i Ježíšovu Matku: „... Petr a Jan a Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův a Šimon Horlivec a Juda Jakubův. Tito všichni byli jednomyslně pospolu v modlitbě se ženami a s Marií, Ježíšovou matkou, a s jeho bratřími (příbuznými)“ (Sk 1,13b-14).

Poté, co Lukáš vyjmenovává jedenáct apoštolů, charakterizuje jejich společenství jako společenství těch, kdo ‘drží při sobě’ (proskarterountes) a jsou ve vzájemné harmonii (‘omothymadon) spojeni v modlitbě (té proseuché). Tyto podstatné známky prvotní církve (jednota, vzájemná láska a modlitba) ovšem potřebují ještě doplnit, aby byl obraz úplný. A zde se Lukáš – který jako by se zarazil a chtěl rychle doplnit, nač pozapomněl – znovu vrací k těm, které jmenoval, a přidává ještě: ‘se ženami a Marií, Ježíšovou matkou, a jeho bratřími’. Povšimněme si, že z oněch tří prvků (ženy, Maria, Ježíšovi bratři), je zdůrazněna pouze matka Boží. Zatímco v prvním případě se Lukáš omezuje na velmi obecné a lakonické vyjádření ‘ženy’, aniž blíže specifikuje jejich původ či počet, a ve třetím případě jen naznačuje příbuzenský poměr (opět blíže neurčeného počtu osob) k Ježíšovi z Nazareta[48], když mluví o Marii, uvádí jak její jméno, tak i motiv, který ji přiřazuje k rodícímu se společenství: ‘Maria, Ježíšova matka’. Z jakého důvodu tak činí, když vzápětí při líčení události seslání Ducha svatého nepochopitelně nespecifikuje, kdo všechno je přesně adresátem tohoto obdarování[49], nevíme s jistotou.

Nebylo by však možné se domnívat, že je to s ohledem na celkový Lukášův záměr Skutků apoštolů, který spočívá ve zdůraznění významu svědectví?[50] Pak by Mariina přítomnost měla, pochopitelně, jak pro samotnou skutečnost, že byla Ježíšovou pozemskou matkou (a tedy tou, která jej velmi dobře znala), tak i pro celkovou charakteristiku její postavy, jak je načrtnuta v Lukášově evangeliu, obrovský smysl.

Svatý otec to vyjadřuje následujícím způsobem: „...První jádro těch, kteří ve světle víry hleděli ‘na Ježíše, původce spásy’, bylo si vědomo, že Ježíš je syn Mariin a ona jeho matka. A jako taková byla od okamžiku početí a narození zvláštní svědkyní Ježíšova tajemství: toho tajemství, které se projevilo a potvrdilo před jejich zrakem na kříži a při zmrtvýchvstání. Církev tedy ‘pohlížela’ na Marii od první chvíle prostřednictvím Ježíše, tak jako ‘pohlížela’ na Ježíše prostřednictvím Marie. Maria byla pro tehdejší církev a zůstane navždy výjimečnou svědkyní Ježíšových dětských let a jeho skrytého života v Nazaretě, kdy ‘všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom’ (Lk 2,51)“ (RM 26).

Ještě jedné otázce by bylo v této souvislosti dobré věnovat pozornost: proč se Lukáš o Marii zmiňuje před událostí seslání Ducha svatého (Lk 1,14), ne však už v samotný den Letnic (srov. Lk 2,1)? Pochopitelně, že argumentace typu: Maria byla obdarována Duchem svatým v okamžiku zvěstování, a proto nepotřebovala prožít tuto zkušenost rodící se církve, je scestná. Žádný z těch, kdo totiž o darování Ducha hovoří, nechce naznačit, že před danou událostí by Duch nepůsobil; ani evangelista Jan, třebaže u něj nacházíme i takovou větu, která jako by to naznačovala: „Duch totiž ještě nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven“ (Jan 7,39b).

Událost Letnic ve Skutcích, tak jako paralelní adekváty u Marka (16,19), v Lukášově evangeliu (24,50-52) a u Jana (20,22), chtějí spíše naznačit kvalitativní posun na úrovni vnějšího vnímání působení Ducha svatého v prvotní církvi oproti předcházejícím dějinám spásy.

A právě toto nám může napovědět řešení naší otázky: Maria není ve scéně seslání Ducha svatého výslovně zmiňována, protože toho není zapotřebí. Schéma zvěstování (a následujících událostí) je totiž ‘kopírováno’ v popisu zkušenosti Letnic. V obou případech je zde Duch svatý, moc Nejvyššího/z výsosti (srov. Lk 1,35 a 24,49), který sestupuje na Marii/apoštoly (srov. Lk 1,35a a Sk 1,8 a 2,4) a v obou případech jsou zvěstovány ‘veliké věci/díla’ (srov. Lk 1,46.49a a Sk 2,11). Lukáš chce ukázat, že to, co Maria prožívá v Nazaretě v den zvěstování, je předjímáním, ryze osobní anticipací toho, na čem má nyní podíl celé společenství; je to „fylogeneze církve“ [51]. Maria je v kruhu učedníků předpokládána, a to jako ta, která na úrovni osobní zkušenosti předchází Boží záměr s celou církví.

Hovoří-li tedy Lukáš o Marii v lůně rodící se církve, chce ji představit jako tu, která dává do služeb tohoto společenství skutečnost, že je z Božího rozhodnutí a jeho milosti ‘o krůček napřed’; to, čím ji Bůh naplnil a obdaroval, pomáhá nyní prožívat ostatním učedníkům svého Syna.