Sekce: Knihovna

Vojtěch Kohut

10. Literatura, poznámky, obsah

z knihy Maria v Novém zákoně (Vojtěch Kohut)

V následujícím seznamu uvádím nejen použité prameny, ale i další doporučené tituly. Obsahuje pouze díla obecného charakteru, nikoli ta, která se zabývají pouze jednotlivými aspekty nebo úryvky.
A. K., La Madre del Signore, v Parola, Spirito e Vita 6 (1982).
A. K., Maria in sacra Scriptura, (Acta congressus internazionalis mariologici-mariani in Republica Dominicana anno 1965 celebrati), Romae, 1970, 6 dílů.
A. K., Maria mistero di grazia, Roma 1974.
Ascensio, F., Maria nella Bibbia, Roma, 1967.
Balthasar, H.-U. von, Maria, Praha, 1991.
Behler, G. M., Louange biblique de la Vierge, Tournai, 1970.
Beinert, W., Parlare di Maria oggi? Breve introduzione alla mariologia, Catania, 1975.
Bertetto, D., Maria madre universale nella storia della salvezza, Firenze, 1969.
Braun, F. M., La Mčre des fidčles, Paris-Tournai, 1954.
Brown, R. E., Donfried, K. P., Fitzmyer, J. A., Reumann, J., Mary in the New Testament. A collaborative Assessment by Protestant and Roman Catholic Scholars, Philadelphia, New York, Toronto, 1978.
Catinat, J., La Madonna nella Bibbia, Roma, 1983.
Deiss, L., Marie fille de Sion, Paris, 1958.
Feuillet, A., Jésus et Marie, Paris, 1974.
Fiores, S. De, Maria nella teologia contemporanea, Roma, 1987.
Galot, J., Maria nel Vangelo, Milano, 1964.
Grelot, P., Marie (Vierge), v Dictionnaire de Spiritualité, Ascétique et Mystique, 10. díl, sloupce 413-421.
Guardini, R., Die Mutter des Herrn, Würzburg, 1955.
Läpple, A., Maria in der Glaubensverkündigung, St. Ottilien, 1988.
Laurentin, R., Court traité sur la Vierge Marie, Paris, 1968.
–, Maria nella storia della salvezza, Torino, 1972.
–, La vergine Maria, mariologia postconciliare, Roma, 1973.
Manoir, H. du, Maria. Études sur la Ste Vierge, 8 dílů, Paris, 1949-1971.
Martinelli, A., Maria nella Bibbia, note critiche e delucidazioni, Vicenza, 1966.
McHugh, J., The Mother of Jesus in the New Testament, London, 1975.
Mori, E.-G., Figlia di Sion e Serva di Jahvé, nella Bibbia e nel Vaticano II, Bologna, 1969.
Mussner, F., Maria, die Mutter Jesu im Neuen Testament, St. Ottilien, 1993.
Peinador, M., Temas de Mariología Bíblica, Madrid, 1963.
Pozo, C., María en la Escritura y en la fe de la Iglesia, Madrid, 1979.
Ratzinger, J., La figlia di Sion. La devozione a Maria nella Chiesa, Milano, 1979.
Roschini, G., Maria SS. nella storia della salvezza, Isola Liri, 1969.
Satgé, J. De, Down to earth. The new Protestant vision of the Virgin, Wilmington, 1976.
Serra, A., María según el evangelio, Salamanca, 1988.
–, Bibbia, v A. K. (vyd. S. De Fiores - S. Meo), Nuovo dizionario di mariologia (NDM), ss. 231-311.
Spadafora, F., Maria Santissima nella Sacra Scrittura, Roma, 1963.
Spedalifieri, F., Maria nella Scrittura e nella Tradizione della Chiesa primitiva, Messina, 1964.
Spinetoli, O. Da, Maria nella Tradizione biblica, Bologna, 1967.
Suenens, L.-J., Chi č costei? Sintesi di mariologia, Roma, 1980.
Thurian, M., Maria, matka Pána. Obraz církve, Brno, 1991.
Tuya, M. De, María en la Biblia, v Enciclopedia mariana postconciliar, Madrid, 1975, ss. 293-308.






Poznámky

[1] Samozřejmě, že by se o tomto počtu dalo diskutovat, a to jak na základě různého dělení novozákonních textů, tak na základě interpretace konkrétních úryvků. Počet, k němuž jsem dospěl, je dán následujícím výčtem: Gal 4,4-5; Mk 3,31-35; Mt 1,(16)18-25; Lk 1,26-38; 1,39-56; 2,1-20; 2,22-40; 2,41-52; Sk 1,12-14; Jan 2,1-12; 19,25-27; Zj 12.
[2] Srov. L. Tichý, Úvod do Nového zákona, Olomouc, 1992, ss. 82-84.
[3] Srov. A. Vanhoye, La mčre du Fils de Dieu selon Ga 4,4,v Marianum 40 (1978), ss. 237-247.
[4] Ohledně přesvědčení o ubohosti toho, kdo je „narozený ze ženy“ viz např. Job 14,4 a 25,4.
[5] Nezapomeňme na důležitá slova, jimiž zkoumaná věta začíná: „Když přišla plnost času...“. K tomu viz kratičký komentář v encyklice Jana Pavla II., Redemptoris Mater (RM) 1, Praha, 1995, s. 7, pozn. č. 2.
[6] Markovo evangelium bylo napsáno, podle mínění většiny exegetů, kolem roku 70. Srov. L. Tichý, cit. dílo, s. 39.
[7] Srov. např. A. Serra, Bibbia, v A. K. (vyd. S. De Fiores - S. Meo), Nuovo dizionario di mariologia (NDM), ss. 233-237.
[8] V dogmatické konstituci 2. vatikánského koncilu o církvi Lumen gentium se (i s ohledem na náš úryvek) praví: „Tak se také blahoslavená Panna ubírala cestou víry a své spojení se synem udržovala věrně až ke kříži“ (LG 58).
[9] Srov. ib.
[10] „Matka Maria se takto stala v jistém smyslu ‘učednicí’ svého Syna, první, které asi řekl: ‘Pojď za mnou’...“(RM 20).
[11] Srov. L. Tichý, cit. dílo, s. 46-47.
[12] Písmena (v hebrejštině pouze souhlásky!) mají u Židů (podobně jako třeba u Římanů) rovněž číselnou hodnotu. Jméno „David“ (d?v?d) dává dohromady čtrnáct (4 + 6 + 4). Na smysl onoho jistě symbolického počtu čtrnáct však existují i jiné názory, srov. R. Fabris, Matteo. Traduzione e commento, Roma, 1982, s. 48, pozn. č. 7.
[13] Kristus (Christos) znamená „Pomazaný“, tj. Mesiáš (z hebr. Maššijáh = „Pomazaný“).
[14] Tak argumentuje již Sv. Jeroným, In Evangelium Matthaei I,9 (PL 26,22; CCL 77,8).
[15] Kromě toho, že Rút nemůžeme zařadit do ‘kategorie’ hříšnic a o Batšebě nevíme s jistotou, zda byla cizinkou či nikoli, ani jedno neplatí o Marii!
[16]A. Paul, L’Évangile de l’Enfance selon saint Matthieu, Paris, 1968, ss. 30-35.
[17] Rozdíl však nacházíme již ve slovní formulaci rodokmenu: zatímco ostatní zástupci rodu „zplodili (své potomky) z“ dané ženy (egennésen ek tés), v Mariině případě Matouš praví: „Jákob pak zplodil Josefa, muže Marie, z níž se narodil (ex ‘és egennéthé) Ježíš, zvaný Kristus“ (v.16).
[18] Můžeme vyjmenovat alespoň tyto základní Matoušovy výpovědi: 1) Maria počala dříve, než došlo k jejímu sňatku s Josefem, a to „z Ducha svatého“, tedy mimořádným způsobem (vv. 18.20); 2) Dítě, které počala, bude Spasitelem (v. 21); 3) Josef je vyzván Bohem, aby ji přijal za manželku (v. 21); 4) Josef uposlechne (v. 24) a 5) Oba spolu nežijí (dosl. „Josef ji nepoznal“), přinejmenším do chvíle porodu (v. 25).
[19] Slovo „počne“ uvádí Matouš ve tvaru en gastrí ‘éxei (namísto en gastrí lępsetai v Septuagintě) a o dítěti říká, že jej „nazvou“ (kalesousin to onoma) namísto „nazve“, případně „nazveš“ ve zmíněném řeckém překladu.
[20] Srov. A. Serra, cit. heslo, s. 243.
[21] Své evangelium napsal Lukáš v přibližně stejné době jako Matouš (tedy v 80.-90. letech prvního století, srov. L. Tichý, cit. dílo, s. 53), avšak píše je pro pohanokřesťanskou obec. Je také zřejmě autorem Skutků apoštolů (ib., s. 70).
[22] Srov. C. H. Talbert, Literary Patterns. Theological Themes and the Genre of Luke-Acts, Missoula, 1974, ss. 15-45.103-143.
[23] Lukášova snaha vymezit vztah Jana Křtitele k Ježíši Kristu je pochopitelná (rodící se křesťanství je s touto otázkou konfrontováno díky Janovým žákům či sympatizantům) a ústí ke stejnému závěru, k němuž docházejí i ostatní evangelisté (srov. Mk 1,2-15; Mt 3,1- 4,17; Jan 1,15.19-34; 3,22-36). Samotný Lukáš tak činí nejen srovnáním dvou zvěstování (1,5-23 a 26-38), ale i dvou narození (1,57-80 a 2,1-21).
[24] Tento převládající názor na určení literárního druhu je některými exegety popírán ve prospěch teorie, že jde o „typický formulář obřadu uzavření smlouvy mezi Bohem a jeho lidem“. Tak A. Serra, cit. heslo, s. 244.
[25] U Lukáše jde o typický prvek: je třeba nenechat se zmást vnějším zdáním, neboť Bůh vidí věci jinak a podle toho jedná (srov. 1,51-53; 6,20-26; 7,36-50; 14,7-14; 16,19-31; 21,1-4...).
[26] Srov. co v Lukášově charakteristice bezprostředně následuje: „kráčejíce bezúhonně ve všech příkazech a nařízeních Páně“ - poreuomenoi en pasais taîs entolaîs kai dikaiómasin tou kyriou amemptoi - v. 6.
[27] Srov. V. Pasquetto, Dio, mia salvezza. Testi scelti del vangelo di Luca, Roma, 1994.
[28] Srov. A. Serra, cit. heslo, s. 246.
[29] Mnozí exegeté srovnávají text v Lk 1,35 s Ex 40,34-35. Srov. např. S. Lyonnet, Il racconto dell’Annunciazione e la maternitŕ divina della Madonna, v La Scuola Cattolica 82 (1954), ss. 411-446.
[30] Nejprve byla ve stánku úmluvy (v jeho nejvnitřnější části) a po vybudování jeruzalémského chrámu byla umístěna do velesvatyně (‘svatyně svatých’ - kodeš hakodešîm). Její stopy mizí s babylónským zajetím, takže po znovuobnovení chrámu byla již velesvatyně prázdná.
[31] Srov. M. Thurian, Maria, Matka Pána. Obraz církve, Brno, 1991, s. 58 a nn.
[32] Sloveso skirtaó („skákat radostí, jásat“), jehož používá Lukáš (eskirtésen) je použito v Symmachově řeckém překladu 2 Sam 6,16.
[33] Sloveso anafóneó, které se v Lk 1,42 vyskytuje (anefonésen), je Septuagintou používáno výhradně pro liturgická zvolání, zvláště při přenášení archy smlouvy (srov. 1 Kron 15,28 a 2 Kron 5,13).
[34] Údaje pro celé předcházejí srovnání 2 Sam 6,2-16 a Lk 1,39-56 viz v A. Serra, Madre di Dio, v NDM, ss.809-812.
[35] Srov. ib., 811. V této souvislosti stojí za to porovnat použití tohoto slova ve Sk 2,36.
[36] Tento jev neplatí jen pro davidovskou dynastii, nýbrž je široce rozšířen i v mimobiblických kulturách Středního východu. Srov. H. Cazelles, La Mčre du Roi-Messie dans l’Ancien Testament, v A. K., Maria et Ecclesia, 5. díl, Roma, 1959, ss. 39-56.
[37]A. J. Heschel, Dio alla ricerca dell’uomo, Torino, 1969, s. 69.
[38] Srov. C. Di Sante, Židovská modlitba. K počátkům křesťanské liturgie, Praha, 1995, passim. Viz také R. Fabris, La preghiera nella Bibbia, Roma, 1985, ss. 12-16.
[39] Srov. H. Eising, Zakhar, v A. K. (G. J. Botterweck, H. Ringgren), Theological Dictionary of the Old Testament, Grand Rapids, 1980, 4. díl, s. 65-68.
[40] Srov. A. Serra, Sapiente, v NDM, ss. 1272-1284, zvláště 1283-1284.
[41] Srov. J. B. Souček, Řecko-český slovník k Novému zákonu, Praha, 1987, s. 250.
[42] Srov. ib., ss. 257-258.
[43] Srov. takový charakter Magnificatu v Lk 1,48a.49a.51-53.
[44] Srov. J. de Fraine, A. Vanhoye, Srdce, v A. K. (X. Léon-Dufour), Slovník biblické teologie, s. 473 a násl.
[45] Srov. A. Serra, Sapiente, v NDM, ss. 1278.
[46]F. Kunetka, Slavnost našeho vykoupení. Nástin liturgické teologie, Kostelní Vydří, 1997, s. 31.
[47] Srov. obsah poznámky č. 21.
[48] Je známo, že slovo „bratr“ používá hebrejština nejen k označení někoho, kdo vyšel ze stejného mateřského lůna (Gn 4,2), ale i všech členů rodiny, kmene nebo národa. V pozdější biblické tradici označuje i duchovní pouto, bratrství ve víře. Zvláště novozákonní perspektiva je toho svědectvím (srov. Sk 2,29). Srov. A. Négrier, X. Léon-Dufour, Bratr, v SBT, ss. 40-42.
[49] Biblisté v této věci nejsou zajedno, ale většina z nich má zato, že nejde ani jen o apoštolský sbor, doplněný o Matěje (srov. Sk 1,15-26), ani o společenství modlitby, jak je jmenováno v Sk 1,13-14, nýbrž o ‘asi sto dvacet bratří’ (srov. Sk 1,15). Srov. A. Serra, Bibbia, v NDM, s. 272.
[50] Srov. Sk 1,8; 2,32; 4,20, atd.
[51] Srov. A. Serra, Bibbia, v NDM, s. 274.
[52] Nejpravděpodobnější dobou sepsání Janova evangelia je poslední desetiletí 1. století. Srov. L. Tichý, cit. dílo, s. 63.
[53] Srov. A. Serra, Bibbia, v NDM, s. 274.
[54] Tento působivý detail neušel koncilním otcům: „V Ježíšově veřejném životě se jeho matka výrazně objevuje na počátku, když při svatbě v Galilejské Káně ze soucitu svou přímluvou dala podnět k prvnímu zázraku Ježíše Mesiáše (srov. Jan 2,1-11)“ (LG 58; zvýraznění vlastní). V originálním textu stojí misericordia permota („hnutá milosrdenstvím“).
[55]Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň 2,8. Překlad vlastní.
[56] Ve Starém zákoně jej nacházíme patnáctkrát (Joz 22,24; Sd 11,12; 2 Sam 16,10; 19,23; 1 Král 17,18; 2 Král 3,13; 9,18-19; 2 Kron 35,21; Oz 14,9; Jer 2,18; Jl 4,4; někteří citují ještě Gn 23,15; Jer 23,28 a Neh 2,19), v Novém zákoně pětkrát (Mk 1,24; Mt 8,29; Lk 4,34; 8,28). Srov. A. Serra, Bibbia, v NDM, s. 279 a pozn. č. 83 a 84 na s. 305.
[57] Proto každé prezentování Panny Marie jinak než jako té, která vede ke Kristu, je nutně falešné.
[58] Exegeté v této souvislosti řeší následující otázky: 1) Kolik osob je zde jmenováno? Jinými slovy: stojí označení „sestra jeho matky“ samostatně, nebo je přívlastkem následující „Marie Kleofášovy“, která by pak mohla být „sestrou“ Matky Boží jen v širším slova smyslu, vzhledem k tomu, že se stejně jmenuje?; 2) V případě, že jde o dvě osoby: kdo je Marie Kleofášova?; 3) Kdo je oním ‘učedníkem, kterého Ježíš miloval’? Evangelista Jan, Lazar nebo ideální postava, jak zní různé teorie na toto téma? - Tyto otázky nemají ovšem pro naši potřebu příliš velký význam, snad s výjimkou ‘učedníka, kterého Ježíš miloval’. O tom viz dále.
[59] Un schčme de révélation dans le Quatričme Évangile, v New Testament Studies 8 (1961-1962), ss. 142-150.
[60] Srov. např. Iz 49,18; 60,4; Ez 1,4nn.; 37,8nn.; Dan 2,31nn.; Bar 4,36-37; 5,5...
[61]V. Pasquetto, Da Gesů al Padre. Introduzione alla lettura esegetico-spirituale del vangelo di Giovanni, Roma, 1983, s. 352.
[62] Ib., s. 353.
[63]J. McHugh, La Mčre de Jésus dans le Nouveau Testament, Paris, 1977, ss. 445-470.
[64] Srov. A. Serra, Bibbia, v NDM, s. 284.
[65] Srov. již Sv. Irenej, Adversus Haereses 3,1,1, PG 7/1, 845-846.
[66]R. F. Collins, The Representative Figures of the Fourth Gospel, v DownR 94 (1976), passim.
[67] Tak alespoň soudí I. De la Potterie, La parole de Jésus „Voici ta Mčre et l’accueil du Disciple (Jn 19,27b), v Marianum 36 (1974), ss. 27-34; Id., „Et ŕ partir de cette heure, le disciple l’accueillit dans son intimité“ (Jn 19,27b), v Marianum 42 (1980), ss. 84-125.
[68] Srov. A. Serra, Bibbia, v NDM, s. 292.
[69] Srov. L. Tichý, cit. dílo, s. 131.134.
[70] Podrobněji viz A. Serra, Bibbia, v NDM, s. 292-294.
[71] Srov. např. Iz 26,17-18; Ez 16,8; 23,2-4; Jer 2,2; 31,4.15; Žl 86,5 (LXX); Oz 1-3; ZjBar 10,7; 4 Ezd 9,38-10,57, Targum Pís (passim); Targum Žl 45,11-17...
[72] Srov. M. Lurker, Sole, v Id., Dizionario delle immagini e dei simboli biblici, ss. 193-195.
[73] Upozorňuji rovnou, že tento text je starozákonní paralelou k hymnu Magnificat, který Lukáš vkládá do úst P. Marie (srov. Lk 1,46-47)!
[74] Srov. A. Pimentel, Luna, v Enciclopedia della Bibbia, 4. díl, Torino, 1970, ss. 770-771.
[75] Viz i jiná místa ve Starém zákoně, kde toto období a číslo nacházíme: 1 Král 17,1.18 (srov. Lk 4,25 a Jak 5,17); Nm 35,6; Sd 12,6; 2 Král 2,24; 10,14; Ezd 2,24 a Neh 7,28.
[76] La decodificazione „del grande segno“ in Apocalisse 12,1-6, v Marianum 40 (1978), ss. 152.





Obsah
Maria a Ježíšovo poslání (Gal 4,4-5 a Mk 3,31-35)
Ježíšův původ (Mt 1,16.18-25)
Milostí zahrnutá (Lk 1,26-38)
Matka mého Pána (Lk 1,39-56)
Rozjímání uchovávaného slova (Lk 2,1-52)
Modlící se církev (Sk 1,14)
Svatba v Káně (Jan 2,1-12)
Pod křížem (Jan 19,25-27)
Žena oděná sluncem (Zj 12)
Literatura


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Maria

Čtení z dnešního dne: Pondělí 23. 11.

Zj 14,1-3.4b-5; Lk 21,1-4

Komentář k Zj 14,1-3.4b-5: Janovo vidění mě na konci církevního roku přesvědčuje symbolickým číslem plnosti o zcela reálné účasti na Boží slávě!

Zdroj: Nedělní liturgie

Advent

Advent
(23. 11. 2020) Základní informace, texty na nástěnky, adventní věnec, Advent pro děti....

C. S. Lewis

(21. 11. 2020) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ († 22. 11. 1963)

Doporučujeme

Doporučujeme
(20. 11. 2020) S Pánem Bohem se žije naživo - knižní rozhovor s Alešem Opatrným

Kostel Krista Spasitele na Barrandově - omalovánky

Kostel Krista Spasitele na Barrandově - omalovánky
(20. 11. 2020) Na sídlišti Barrandov v Praze byl v roce 2020 postaven úplně nový a krásný kostel s komunitním centrem.

Texty na nástěnky - vyšlo další vydání předtištěných textů

Texty na nástěnky - vyšlo další vydání předtištěných textů
(19. 11. 2020) Vyšel nový soubor předtištěných textů na nástěnky pro období advent 2020 – Ježíše Krista Krále 2021.…

Litanie ke Kristu Králi

(19. 11. 2020) Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nad životem i smrtí... (odkaz na vojtechkodet.cz)

Doporučujeme k přečtení

Doporučujeme k přečtení
(18. 11. 2020) Útlá knížka s trefnými a neotřelými pohledy na jednotlivé oblasti duchovního života a křesťanské víry. Myšlenkově…

Slavnost Ježíše Krista Krále

(16. 11. 2020) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém…

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(14. 11. 2020) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen…