Sekce: Knihovna

Vojtěch Kohut

03. Milostí zahrnutá

z knihy Maria v Novém zákoně (Vojtěch Kohut)

(Lk 1,26-38)

Nový zákon obsahuje kolem sto padesáti veršů, které se vztahují k Panně Marii, a z toho asi devadesát nacházíme u svatého Lukáše[20]. Je to tedy bezesporu autor, jenž o Matce Boží hovoří nejvíce[21].

Své líčení o ní začíná scénou, která je nesmírně působivá a dodnes je velmi oslovující. Stačí jen pomyslet na svět umění: kolik významných děl minulosti, ale i současnosti, je událostí Zvěstování inspirováno! Když k tomu připočteme konstatování, že tomuto zájmu odpovídá rovněž hloubka obsahu, pak už možná tušíme, že není snadné ani pojmout, natožpak předat celé poselství, jež je zde skryté.

V našem omezeném rámci se o to ani nebudeme pokoušet. Své zamyšlení opřeme pouze o srovnání s textem, který úryvku předchází a tvoří s ním logickou jednotu. Jde o perikopu o předpovědi narození Jana Křtitele jeho otci Zachariášovi (Lk 1,5-23).

Lukáš totiž zná a používá dobově velmi rozšířenou literární techniku zvanou synkrísis, tj. srovnání, kdy je charakter jedné postavy vylíčen porovnáním s jinou, nejčastěji protikladnou postavou[22]. Tak také Lukáš srovnává Ježíše Krista s Janem Křtitelem na základě srovnání způsobů, za jakých došlo ke zvěstování jejich narození vždy jednomu z rodičů obou postav. Teze, kterou zde Lukáš představuje, zní asi takto: zatímco s příchodem Jana Křtitele se naplňuje období starozákonní přípravy na příchod Vykupitele, s narozením Ježíše Krista začíná doba eschatologické plnosti[23]. Toto Lukášovo srovnání se však nemůže ve skutečnosti vyhnout rovněž srovnání Zachariáše a Marie. A právě to je pro nás, s ohledem na Ježíšovu matku, nesmírně důležité.

Obě vyprávění patří do stejného literárníhu druhu (zvěstování o narození či poslání)[24] a mají proto podobnou stavbu. Obě obsahují představení rodičů (vv. 5-7 a 26-27), zjevení anděla (vv. 11 a 28), překvapení adresáta (vv. 12 a 29), uklidnění andělem (vv. 13 a 30), oznámení o narození (vv. 13-17 a 31-33), otázka adresáta a odpověď anděla (vv. 18-19 a 34-35), přislíbení znamení (vv. 20 a 36-37), ukončení zjevení (vv. 21-23 a 38).

Až obsahové rozdíly ukazují na to, co se v obou (navenek tak podobných) případech děje a jaká propast dělí obě události i jejich hrdiny.

Ke zjevení Zachariášovi dochází na místě nejsvětějším (v jeruzalémském chrámě), v naprosto výjimečné situaci (služba konaná možná jednou za život), člověku s největším možným společenským uznáním (spravedlivý muž z kněžského rodu). Naproti tomu ke zjevení Marii dochází v polopohanské vísce Nazaret, kterou se (podobně jako celým tamějším krajem) pohrdalo (srov. např. Jan 1,46 a Jan 7,52); za natolik běžné situace, že ji autor nepovažoval za potřebné vůbec blíže specifikovat; a je adresováno dosud neprovdané ženě (a tedy člověku ze společenské kategorie odpovídající postavení nedospělého chlapce).

Avšak tento křiklavý nepoměr se okamžitě obrací naruby[25], když si povšimneme kvalit samotných postav: jsou-li Zachariáš a Alžběta „oba spravedliví před Bohem“ (dikaioi amfoteroi enantion tou Theou - v. 6), je to sice vysoké ocenění odpovídající starozákonnímu ideálu cadikîm (= „spravedlivých“, srov. např. Žl 1,1-4), avšak tento ideál, zakládající se na zachovávání předpisů mojžíšského zákona[26], sám o sobě nestačí (srov. Flp 3,6.9). Maria je naproti tomu andělem označena jako „milostí zahrnutá“ (kecharitómené - v. 28), jako ta, která „nalezla milost u Boha“ (v. 30). Toto vyjádření v biblické mluvě znamená stát se předmětem Boží přízně a jeho záměru spásy (srov. Gn 6,8; Ex 33,17; Př 3,34; Iz 42,1; Mt 3,16; 12,18)[27]. Sloveso charitoó, od něhož je zmiňovaný přívlastek odvozen, vyjadřuje skutečnost, že Bůh naplňuje danou osobu (v našem případě Pannu Marii) svým zalíbením. Použití tvaru perfekta (minulého ukončeného děje) navozuje ideu, že Maria již je pod tímto Božím vlivem a v tomto stavu setrvává[28]. Její ‘spravedlnost’ je zcela jiného druhu než spravedlnost Zachariáše a Alžběty: nezakládá se na zachovávání určitých předpisů, na vlastní iniciativě člověka; je svatostí, kterou uděluje Bůh sám jako svůj dar, jenž je potřeba pouze co nejdokonaleji přijmout a z něj žít. Její ‘spravedlnost’ je nového řádu, který odpovídá tomu, co přináší její Syn: milost a nikoli zákon, jak by to vyjádřil sv. Pavel (srov. Gal a Řím).

Podle toho také vypadá kvalita jednání Zachariáše a Marie. Když Zachariáš uviděl anděla, „vyděsil se a zmocnil se ho strach“ (etarachthé... kai epepesen ep auton - v. 12), zatímco o Marii se praví jen, že „byla tím slovem zmatena a ptala se, co by ten pozdrav mohl znamenat“ (‘é de epi tó logó dietarachthé dai dielogidzeto potapos eié ‘o aspasmos ‘outo - v. 29).

Když jsou oba uklidněni tímtéž slovem „neboj se“ (mé fobou - vv. 13 a 30), andělova pokračující odpověď odhaluje rozdílnost jeho zvěsti: zatímco v prvním případě mluví o vyslyšení (Zachariášovy) prosby (srov. v. 13), ve druhém případě přináší něco zcela neočekávaného, oč Maria neprosila: Bůh sám přichází s iniciativou - „nalezla jsi milost u Boha“ (v. 30).

Oba vystoupí s dotazem či námitkou („Podle čeho to poznám? Jsem už totiž starý a moje žena je v pokročilém věku.“ /v. 18/; „Jak se to může stát, když muže nepoznávám?“ /v. 34/), avšak diametrální odlišnost jejich přístupu, který je stěží postižitelný ve slovním vyjádření (nikoli ovšem pro Boha, jenž vidí do srdce), můžeme vytušit z andělovy reakce: zatímco v Mariině případě trpělivě vysvětluje a sám nabízí znamení na potvrzení svých slov (srov. vv. 35-37), u Zachariáše je jeho odpověď a poskytnutí vyžádaného (!) znamení zároveň oznámením určité formy ‘trestu’: oněměním do porodu slíbeného syna (vv. 19-20).

Nejvíce se však rozdíl mezi Marií a Zachariášem projeví v samotném závěru: zatímco budoucí otec Jana Křtitele vychází z chrámu a není schopen dostát ani své kněžské povinnosti (požehnat lidu! - srov. vv. 21-22), tím méně pak odpovědět na velikost Božího zásahu, Maria pronáší slova, která se stávají programovou výzvou všem, kdo to s Bohem myslí vážně: „Hle, jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého výroku“ (v. 38).

Lukášovo líčení nám kromě jiného tedy ukazuje, že Mariina velikost spočívá právě v tom, že se žádnou vlastní velikost nesnaží vybudovat s pomocí svých schopností (srov. např. také 1,48a), nýbrž že se cele nechává ztvárnit Boží milostí, kterou je přímo zahrnutá. Kdoví, zda o Zachariášovi nemohlo být řečeno totéž třeba právě jen proto, že žil příliš jednostranně zachováváním příkazů a nařízení Páně!

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Slovo úvodem
• 01. Maria a Ježíšovo poslání
• 02. Ježíšův původ
• 04. Matka mého Pána
• 05. Rozjímání uchovávaného slova
• 06. Modlící se církev
• 07. Svatba v Káně
• 08. Pod křížem
• 09. Žena oděná sluncem
• 10. Literatura, poznámky, obsah