Pyšný člověk sám sebe obelhává

Svatý Bernard z Clairvaux definuje pokoru jako verissima sui agnitio, jako naprosto pravdivé poznání sebe samého. Pokora tedy souvisí s pravdou, pokora je odvahou k pravdě. Pokora poznává skutečnost takovou, jaká je, ať už se týká mé osoby nebo mého okolí. Pokora je realistická, zatímco pýcha půdu reality opouští.

V pokoře rozhodně nejde o nějaké umělé sebeponižování, nýbrž o odvahu postavit se pravdě čelem. Odvaha k pravdě, to je především odvaha k nepřikrášlujícímu sebepoznání, odvaha vzdát se veškerého vytěsňování, dostat se na kobylku sobě samému a odhalit své chybné postoje. Staří mnišští otcové kladou opakovaně důraz na úzkou souvislost mezi sebepoznáním a pokorou: „Duch svatý ukazuje všechno ve správném světle. Z takového  sebepoznání vyrůstá hluboká a niterná pokora.“ Tomu, kdo poznává sebe samého, docházejí slova. Otřesen skutečností o sobě samém se pak pokorně obrátí k Bohu.

V pokoře se člověk nevidí jenom ve své slabosti, ale i ve své síle

Pokora nespočívá v tom, že se budu dělat menším, než jsem, nýbrž v tom, že se budu vidět takový, jaký skutečně jsem. Pro církevního otce Augustina je pokora uznáním vlastní míry. V pokoře se člověk nevidí jenom ve své slabosti, ale i ve své síle, nejen ve své nízkosti, ale i ve své velikosti. Pro Tomáše Akvinského je proto pokora ctností středu. Stojí mezi pýchou a nízkostí, jíž člověk zahazuje svou vnitřní důstojnost. Pokora je měřítkem správného rozumu. Jedině člověka, který uznává své lidství, může Bůh zbožštit. Tak zní i ústřední myšlenka Augustinova učení o pokoře.

Pyšný člověk vytěsňuje své osobnostní stránky, které mu nejsou vhod

Skutečnost, že sebepoznání nutně vyžaduje pokoru, zdůrazňuje opakovaně i Carl Gustav Jung. Bez pokory totiž člověk v sobě začne vytěsňovat ty osobnostní stránky, které mu nejsou vhod, protože zraňují jeho vnitřní pýchu. Aby se tedy člověk dovedl dívat na vlastní já bez předsudků, potřebuje pokoru. Jedině uznání vlastních slabostí nás může chránit před mechanismy, které vedou k vytěsňování našich slabostí.

Pokora zná správnou míru, zatímco pýcha nikoli. Bezuzdnost pyšného, který se nenechá nikým, ani samým Bohem, usměrnit, vede ke ztrátě smyslu pro skutečnost, k sebeiluzi a k sebeklamu. Pyšný se bouří proti skutečnosti a žije tak v nezměrné fikci.

Pyšný nepoznává pravdu, svět ani sebe samého

Papež Řehoř Veliký říká, že pyšný člověk není kvůli své nadutosti schopen poznávat skutečnost takovou, jaká je. Pyšný nepoznává pravdu, svět ani sebe samého. Aby se dokázal prosadit ve světě takovém, jaký je, musí se vůči němu obrnit. Jedině tak totiž dokáže žít ve svém zastírání pravdy, aniž by byl nucen čelit skutečnosti. Kdo si udržuje iluze o sobě samém, nakonec začne sebe samého obelhávat. Pyšný člověk lže sám sobě, jen aby se nemusel podívat pravdě do tváře.

Pyšný člověk se ztotožňuje se svým úřadem

Jung označuje iluze pyšného člověka o sobě samém za inflaci. Takový člověk se vychloubá hodnotami a idejemi, které jsou mimo něho a kterým se sice může oddat, ale nemůže si je nárokovat. Jung uvádí jako příklad situaci, kdy se někdo ztotožňuje s úřadem, který zastává.

Úřad je ale něco neosobního, něco, co přesahuje jednotlivce, co vzniklo na základě konsensu společnosti a v průběhu dlouhých historických procesů. Jestliže se ztotožňuji se svým úřadem, chovám se tak, jako kdybych já sám byl celým tím komplexem a sociálním faktorem, které představuje určitý úřad, a jako bych nebyl pouhým nositelem úřadu, nýbrž zároveň i zmíněným konsensem společnosti. Tím jsem se ale mimořádně povýšil a uzurpoval si vlastnosti, které v žádném případě nejsou ve mně, nýbrž mimo mně.

Když ze sebe pyšný člověk činí náboženskou normu…

Ještě horší je to v případě, kdy se člověk ztotožňuje s náboženskými idejemi a činí ze sebe normu pro druhé. Namlouvá si, že je povznesen nad svého neosvíceného bližního a povyšuje se nad city a postoje druhých. Tato inflace vede ke ztrátě duševní rovnováhy, k emocionálnímu chladu a ke ztrátě smyslu pro skutečnost.

Existuje cesta ven z pýchy - pokoření

Pyšný člověk může být podle Junga uzdraven pouze za cenu morálních proher. Jedině ten, kdo si pořádně natluče nos a kdo si bytostně uvědomí, že to, co ho bolí, je opravdu jeho nos, může být znovu postaven na pevnou půdu skutečnosti. Jenom ten, kdo leží na zemi (humus), dokáže pokorně (humilis) přijímat vlastní lidství. Také staří mnišští otcové jsou přesvědčeni, že pyšný člověk může být často uzdraven jen za cenu pokoření.