Stávající způsob pastorace se jeví jako nedostačující. Nejde jen o změnu struktury, musí se celkově změnit přístup, jak žije dnešní farnost. Část z rozhovoru s olomouckým arcibiskupem Josefem Nuzíkem pro Katolický týdeník 25/2026…

 

Pastorační změny v olomoucké arcidiecézi

Vaši olomouckou arcidiecézi čekají změny, které jsou zahrnuty v projektu Propojeni. Jak a proč jste k němu došli?

Vyrostl z toho, že stávající způsob pastorace se jeví jako nedostačující. Nejde jen o změnu struktury, musí se celkově změnit přístup jak ze strany kněží, tak v tom, jak žije dnešní farnost. Chceme, aby do života farnosti více vstupovali laici. V moravských vesnicích například vymizela účast na bohoslužbách ve všední dny. Ukazuje se, že lidé hledají ještě něco jiného než bohoslužby, setkání jiného druhu. Setkávat se tedy dál chtějí.

Náš projekt Propojeni stojí na pěti pilířích. Vedeme společnou diskusi – například na téma slavení neděle: Jak je na tom moje farní společenství? Co od něho čekám? Jakou mám představu o neděli ve farnosti? A pátým pilířem je správa majetku: Co by měla naše farnost dělat? Někde jsou to dožilé hospodářské budovy. Budeme je opravovat, nebo je prodáme? Je to platforma, která umožňuje vést dialog o tom, jak žít dnes společně víru a podle evangelia.

 

Jen příkazy z arcibiskupství nestačí

Jdete také synodální cestou?

Ano, ten princip je tam důležitý. Věříme, že není možné tvořit něco nového jen příkazy z arcibiskupství. To by nikdy nefungovalo. Je nutné naslouchat celému Božímu lidu a zapojit co nejvíce farností. I kněží chválí, jak se ve skupinkách vede dialog. Už jich vzniklo na osm set! Ukazuje se, že synodální způsob konverzace je velmi moudrý: každý může promluvit, aniž mu druzí budou skákat do řeči, pak je tři minuty ticho, následuje reflexe toho, co mě oslovilo u druhých, a společný závěr. Z procesu společného hledání a naslouchání se tak více získá a uvede do praxe.

Objevily se už počiny, které vás těší?

Jsme teprve na začátku, ale potěšil mě už samotný zájem věřících i to, že každý pilíř má odbornou skupinu a do ní se podařilo zapojit nejen kněze, ale i laiky (a trvalé jáhny). A také to, že celý projekt pomáhá vysvětlovat naši roli diecéze a biskupství i roli farností.

Na biskupství vzniklo Centrum pro podporu života farností. Nechceme ale vytvářet programy a pak se ptát: „Proč jste je nevyužili?“ Zajímá nás spíš: „S čím chcete, abychom vám pomohli? Co čekáte od diecéze? Čím vám můžeme prospět?“

A v jaké jste fázi?

Prožíváme nejdřív rok naslouchání, na ten se bude reagovat v dalším období. V poslední fázi, za čtyři roky, přijdou rozhodnutí.

 

Inspirace ze zahraničí

Čerpali jste odněkud inspiraci?

Předtím, než jsme to začali řešit na kněžské radě, jsme se inspirovali ze zahraničních diecézí, kde podobné projekty probíhaly.

Takže populární proměna farností podle kanadského modelu P. Jamese Mallona a jeho stejnojmenné knihy Proměna farnosti?

Nejen. Někde měli projekty jako „Ostrůvky naděje“ nebo „Živé kameny“. Každá diecéze ve světě, ať už v Americe nebo v Evropě, to měla jinak poskládané, ale fakticky každá měla ty stupně jako my. Aniž jsme opisovali, dospěli jsme překvapivě ke stejným pilířům a časovému harmonogramu.

Prahu letos navštívila francouzská řeholnice Nathalie Becquartová z vatikánského Generálního sekretariátu Světové synody. Ta trefně shrnula, že synoda nemění, co kněží a biskupové rozhodují, ale jak o tom rozhodují. I vy k sobě pouštíte různé hlasy a názory. To ale vyžaduje určitou dávku pokory, vědomí, že si nemyslíte všechno nejlíp, i když máte třeba více informací, které nelze sdílet.

Určitě. Nejsem vizionář, ale důležité impulzy a nápady často získávám od svých spolupracovníků a lidí, kteří za mnou přicházejí. Vize proměny diecéze mi lidé v základní podobě přinášejí ze skupinek, kde se rodí při diskusích. A mým úkolem je vyjádřit se k tomu. Zkrátka jejich pohled ovlivňuje mě a já zase je.

A pak tu máme dva kontrolní mechanismy a poradní orgány – pastorační radu a kněžskou radu, kam předkládám, co vzniká. Podle jejich reakce vidím, jestli ta cesta bude dobrá nebo jestli třeba není příliš rychlá.

Jestli bude lidmi přijatá…

To je základní – aby to bylo přijato. Aby už předem nevznikal odpor a aby se našla správná rychlost. Poučili jsme se od různých diecézí ve světě, že bez harmonogramu bychom to neudělali ani za deset roků a třeba by nám došel dech. Aby byl proces živý a tvůrčí, aby měl spád, potřebujeme mít dané kroky. Díky pilířům všichni vědí, co je čeká a kolik toho mají ve skupinkách odpracovat. Některé se sejdou nad daným tématem jednou, některé i čtyřikrát. Malé společenství věci nerozebírá do takových detailů jako třeba zlínská farnost, kam do kostela dochází více než 1 500 lidí.

 

Spolupráce napříč diecézemi

Máte jako arcibiskup „kolegy poradce“ za hranicemi? Přece jen je dobré mít se s kým poradit, protože tuhle pozici s vámi sdílí tady v republice málokdo…

Než jsme nastoupili tuto cestu, měli jsme tu kněžský den a jako hosta kněze z Německa, kde diecéze právě prožila restrukturalizaci: z několika stovek vzniklo jen asi sedmdesát farností. Mimo jiné jsme si tehdy uvědomili, že nechceme jít cestou rozhodování shora, ale v synodální rozpravě kráčet společně.

V naší moravské provincii jsme nedávno, možná poprvé v historii, svolali sufragánní kolegy (brněnská a ostravsko-opavská diecéze jsou v církevní správě „podřízené“ arcidiecézi olomoucké – pozn. red.): biskupy, generální vikáře a biskupské vikáře, a věnovali jsme tomu jeden den. Uvědomili jsme si, že všichni vlastně řešíme podobné věci, jen každý užívá jiný nástroj. A pak jsme třeba převzali projekt financování platů kněží Donátor, který rozjela brněnská diecéze. Ostrava zase má různé „měkké projekty“. Vzájemně jsme si předali informace a pastorační nápady.

Už před čtyřmi lety jsme si my biskupové uvědomili, že jako malá církev v ČR budeme těžko hledat soulad mezi olomouckou arcidiecézí a třeba diecézí litoměřickou nebo plzeňskou. Máme ale možnost užší spolupráce v rámci moravské (nebo české) provincie, která se ukazuje jako dobrá: potkávají se kněží, vikáři i biskupové a vzájemně se doplňujeme, ovlivňujeme a inspirujeme, a to i ze zahraničí.

***

Josef Nuzík je devět let biskupem, dva roky arcibiskupem a déle než rok vede Českou biskupskou konferenci. Tento rok oslaví šedesátiny. V tyto dny s ním vychází knižní rozhovor, v němž přemítá nad svým životem, ale i nad proměnami církve v době, kdy klesá počet kněží a roste role laiků.