Včerejší evangelium mluví o Ježíši, »pravém světle«, které přišlo na svět, »svítí v temnotě a temnota ho nepohltila« (Jan 1,9.5). Dnes vidíme zářit v temnotách Ježíšova svědka, svatého Štěpána. Svědci vyzařují Ježíšovo světlo, nikoli své vlastní. Také církev se neskví vlastním světlem, proto staří otcové církev nazývali „tajemstvím Měsíce“. Svědkové, tak jako Měsíc, nezáří vlastním světlem, nýbrž odrážejí světlo Ježíšovo. Štěpán je falešně obviněn a brutálně kamenován, ale v temnotě nenávisti, v trýzni kamenování, dá zazářit Ježíšovu světlu. Modlí se za svoje vrahy a odpouští jim, jako Ježíš na kříži. Je to první mučedník čili první svědek, první z řady bratří a sester, kteří až do dneška neustále vnášejí světlo do temnot, na zlo odpovídají dobrem, nepřistupují na násilí a lež, ale spirálu nenávisti prolamují mírností lásky. Tito svědkové rozjasňují Boží jitra v nocích tohoto světa.
Jak se však stát svědky? Následováním Ježíše, zrcadlením Jeho světla. Taková je cesta každého křesťana: následování Ježíše, čerpání Jeho světla. Svatý Štěpán nám dává příklad. Ježíš přišel, aby sloužil, nikoli proto, aby si nechal sloužit (srov. Mk 10,45). I Štěpán žije, aby sloužil, nikoli proto, aby si nechal sloužit, stává se jáhnem, tedy diakonem, který sloužil při stole (srov. Sk 6,2). Snaží se následovat Pána každý den a činí tak i na konci. Je zajat jako Ježíš, odsouzen a zabit za městem, a jako Ježíš se modlí a odpouští. Během kamenování říká: »Pane, nepřičítej jim tento hřích« (Sk 7,60). Štěpán je svědkem, protože se připodobňuje Ježíši.
Mohla by však vyvstat otázka: jsou takováto svědectví o dobrotě opravdu prospěšná ve světě, kde se rozmáhá zloba? K čemu je modlitba a odpuštění? Jen kvůli krásnému příkladu? K čemu je to dobré? Nikoli, je zde mnohem více. Odhalí to jedna podrobnost. Jedním z těch, za které se Štěpán modlil a kterým odpustil, byl – jak praví text - mladý muž jménem »Šavel« (v.58), který »plně schvaloval, že ho zabili« (Sk 8,1). Krátce poté Boží milostí Šavel konvertuje, je oslněn Ježíšovým světlem, přijímá je, obrací se a stává se Pavlem, největším misionářem v dějinách. Pravý Pavel se rodí z Boží milosti, ale skrze Štěpánovo odpuštění a jeho svědectví. To je zárodkem jeho konverze. Je to důkaz, že skutky lásky mění dějiny, i ty drobné, skryté a každodenní. Bůh totiž řídí dějiny pokornou odvahou těch, kdo se modlí, prokazují lásku a odpouštějí. Skrze mnoho skrytých světců, takříkajích světců „odvedle“, skrytých svědků života, kteří nepatrnými gesty lásky mění dějiny.
I pro nás platí, že máme být Ježíšovými svědky. Pán si přeje, abychom ze svého života učinili mimořádné dílo prostřednictvím obyčejných každodenních gest. Tam kde žijeme, v rodině, v práci, kdekoli jsme povoláni být Ježíšovými svědky, byť jenom světlem darovaného úsměvu – světlem, které není naše, nýbrž Ježíšovo, a byť jen odmítáním náznaku klepů a klevet. A potom, zjistíme-li něco nepatřičného, pak se namísto kritiky, nactiutrhání a hořekování modleme za toho, kdo pochybil, a za dotyčnou obtíž. A když doma vznikne nějaká diskuse, zkusme ji namísto hledání převahy ztlumit, znovu začít a odpouštět tomu, kdo nás urazil. Jsou to drobné úkony, avšak mění dějiny, protože otevírají dveře a okna Ježíšovu světlu. Svatý Štěpán odpovídal na kameny nenávisti slovy odpuštění. Tak měnil dějiny. I my můžeme každý den měnit zlo na dobro, jak praví jedno hezké přísloví: „Jednej jako palma, na kterou házejí kameny, ale která shazuje datle.“
Dnes se modleme za ty, kdo jsou pronásledováni pro jméno Ježíš. Je jich mnoho, bohužel. Je jich více než v prvních dobách církve. Svěřme Panně Marii tyto svoje bratry a sestry, kteří odpovíddají na útisk umírněností a jako praví Ježíšovi svědkové přemáhají zlo dobrem.
