papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
30. neděle v mezidobí - C / Angelus - papež František (Abychom mohli vystoupit k Bohu, musíme sestoupit do svého nitra)

Evangelium dnešní liturgie nám předkládá podobenství se dvěma protagonisty, farizejem a celníkem (srov. Lk 18,9-14), tedy s nábožensky založeným člověkem a zjevným hříšníkem. Oba jdou do chrámu, aby se modlili, ale jen celník skutečně vystoupí k Bohu, protože pokorně sestoupí do pravdy o sobě a představí se takový, jaký je, bez masek, se svou chudobou. Mohli bychom tedy říci, že podobenství se nachází mezi dvěma pohyby, které jsou vyjádřeny dvěma slovesy: vzestupným a sestupným.

Prvním pohybem je vzestup. Text začíná slovy: "Dva muži vystoupili do chrámu, aby se modlili" (v. 10). Tento aspekt připomíná mnoho biblických epizod, kdy se člověk vydává vstříc Pánu na horu jeho přítomnosti: Abraham jde na horu, aby přinesl oběť; Mojžíš jde na Sinaj, aby přijal přikázání; Ježíš jde na horu, kde se proměňuje. Jít vzhůru tedy vyjadřuje potřebu srdce odpoutat se od povrchnosti našeho života, abychom se setkali s Bohem; znamená to pozvednout se z nížin našeho ega, abychom vystoupili k Bohu, abychom se osvobodili od svého ega; shromáždit to, co žijeme v údolí, abychom to přinesli před Hospodina, tedy jde o to jít vzhůru, a když se modlíme, jdeme vzhůru.

Abychom však mohli prožít setkání s ním a modlitbou se proměnit, povznést se k Bohu, potřebujeme druhý pohyb: sestoupit. Jak to? Co to znamená? Abychom k němu mohli vystoupit, musíme sestoupit do svého nitra: pěstovat upřímnost a pokoru srdce, které nám umožní upřímný pohled na naše slabosti a vnitřní chudobu. V pokoře se totiž stáváme schopnými přinést Bohu bez přetvářky to, co skutečně jsme, svá omezení a zranění, hříchy, bídu, která tíží naše srdce, a dovolávat se jeho milosrdenství, aby nás uzdravil, pozvedl. Je to On, kdo nás pozvedne, ne my sami. Čím více sestupujeme s pokorou, tím více nás Bůh pozvedá.

Ve skutečnosti se celník v podobenství pokorně zastaví v odstupu (srov. v. 13) - nepřiblíží se, stydí se - , poprosí o odpuštění a Hospodin ho pozvedne. Naproti tomu farizeus se povyšuje, je to sebejistý člověk, přesvědčený, že je v pořádku: stojí tam a začne mluvit s Bohem jen o sobě, začne se chválit, vyjmenovávat všechny své dobré náboženské skutky, které dělá, a ostatními pohrdá, říká: "Ne jako tamten...". Protože to dělá duchovní pýcha -  Řeknete mi: "Ale proč k nám, otče,  mluvíte o duchovní pýše? Všem nám hrozí nebezpečí, že do toho upadneme: vede to k tomu, že si myslíme, že jsme dobří, a soudíme druhé, a to je duchovní pýcha: "Já jsem dobrý, já jsem lepší než druzí, ten je takový a takový, ten druhý či ta druhá...". A tak, aniž byste si to uvědomovali, uctíváte své ego a vytěsňujete svého Boha. Je to cesta vedoucí zas jen k sobě samému. To je modlitba bez pokory.

Bratři a sestry, tanto farizeus a celník se nás úzce dotýkají. Když o nich přemýšlíme, podívejme se na sebe: zjistěme, zda v nás, stejně jako ve farizeovi, není "důvěrná domněnka, že jsme spravedliví" (v. 9), která nás vede k pohrdání druhými. Stává se to například tehdy, když vyhledáváme komplimenty a vždy si sestavujeme seznam svých zásluh a seznam svých dobrých skutků, když se staráme o to, abychom nějak vypadali, místo abychom byli, když se necháme chytit do pasti narcismu a exhibicionismu. Dávejme si pozor, bratři a sestry, na narcismus a exhibicionismus, založený na ješitnosti, který vede i nás křesťany, nás kněze, nás biskupy k tomu, že máme na rtech stále jedno slovo, jaké slovo? "Já": "To jsem udělal já, to jsem napsal já, já to jsem řekl, já to jsem pochopil dřív než vy" a tak dále. Kde je příliš mnoho mne, tam je málo Boha. U nás v naší zemi jim říkáme: to je "já-se mnou-pro mě-jen-já" - tak se tito lidé nazývají. Kdysi se mluvilo o jednom knězi, který byl takovýto, soustředěný sám na sebe, a lidé žertovali: "Když houpe kadidelnicí, dělá to obráceně, okuřuje sám sebe. Tak to je a to také způsobí, že se stanete terčem posměchu, že.

Prosme o přímluvu nejsvětější Marie, pokorné služebnice Páně, živého obrazu toho, co Pán rád uskutečňuje, když svrhává mocné z jejich trůnů a pozvedá ty poslední (srov. Lk 1,52).