Jak se vyrovnat s válkou v sobě?

Jak se lze křesťansky postavit ke skutečnosti války okolo sebe a v sobě? V souvislosti s temnotou války na Ukrajině, ale i s temnotami v životě každého z nás přinášíme několik záznamů z vánočního deníku ve válkou sužovaném Allepu v Sýrii před několika lety.  Zkušenosti z válečné zóny mohou být inspirací pro každého z nás.

Přestože Aleppo i nadále halí temnoty,
zazářilo nám Boží světlo

23. PROSINCE 2016

Rakety dále dopadají na zónu al-Hamadáníja a zabíjejí lidi… Pane, smiluj se! V srdci máme obavy, co se bude dít ve vánočním období, jak to bude s bezpečností našich kostelů.  Pane, lidé už nemohou dál. I my, duchovní, už máme všeho dost.

25. PROSINCE 2016, NAROZENÍ PÁNĚ

Z temnot vzešlo Světlo: Vánoce nejsou nic jiného než „světlo“, které dává „radost“ a „naději“.

Přestože Aleppo i nadále halí temnoty, zazářilo nám Boží světlo. V našem kostele sv. Františka i ve všech chrámech města se poprvé po pěti letech noční vánoční bohoslužba slavila bez bombardování a střelby v pozadí.

Každý den dostáváme vzkazy z různých zemí: Japonsko, Egypt, Ukrajina, Slovensko, Itálie, Polsko, Velká Británie, Irsko, Španělsko, Mexiko, Argentina, Spojené státy, atd. Mnoho dětí, ale i mnoho dospělých se modlí za mír v Aleppu.

Na začátku mše přišel velký zástup dětí v procesí s kněžími, s rozžatými svícemi v rukou – na znamení, že naše srdce bdí a jsou připravená k setkání s narozeným Ježíšem. Přímluvy byly ve čtyřech jazycích. Modlili jsme se za svou milovanou vlast, aby jí narozený Ježíš svou mocí dal milost pokoje a stabilitu. Na konci bohoslužby děti v procesí doprovodily Ježíška k jesličkám, které měly tento rok podobu mapy Sýrie. Ježíš byl do nich položen na znamení, že Kristovo narození je novou nadějí a světlem pro Aleppo, Sýrii i její obyvatele. Po závěrečném požehnání lidé projevili velkou radost a dojetí spontánním a dlouhým potleskem.

Vánoční bohoslužba byla příležitostí k přátelskému setkání v radosti, která posiluje naše bytí v církvi. Obávali jsme se ale přitom útoků radikálních skupin.

Děkujeme Bohu za veškerou radost tohoto dne.
Děkujeme mu, že se vše odehrálo v míru.
Jeden člověk se ke mně naklonil a pošeptal: „Připadá mi, že tyto Vánoce slavíme Velikonoce. Jako bychom prožívali zkušenost vzkříšení.“

Herodes vraždí děti i dnes

Zároveň zažíváme jiný, protichůdný pocit, a to neskrývanou hořkost. Předně proto, že jako v každé jiné válce, tak ani v této nejsou vítězové či poražení – prohráli všichni. Důkaz máme před očima – naše město je téměř zničené. Za druhé velké množství rodin, které žily ve východní zóně města, přešlo do naší západní části, bez ničeho, hladové a žíznivé, v strašné zimě těchto dní. Důvod, proč jsme nezdobili kostel zvenčí, je ten, že jsme mysleli na naše bratry muslimy, kteří museli opustit své domy a trpí i nadále.

27. PROSINCE 2016

V pět hodin odpoledne jsme v kostele sv. Františka, místě mnoha ekumenických slavností v Aleppu, slavili bohoslužbu pro věřící všech vyznání ve městě, na památku křesťanských mučedníků, kteří nás v těchto letech opustili. Přítomny byly rodiny 247 mučedníků všech věkových skupin. Nezřídka rodiny přišly o více než jednoho svého člena… Bohoslužbu jsme slavili přesně mezi svátkem svatého Štěpána a svátkem betlémských neviňátek. Tak se naši mučedníci promíchali se svatými.

Během přímluv jsme se modlili za všechny mučedníky, zvláště za děti, aby jejich krev dala vzejít semeni míru v celém světě. Modlili jsme se za Aleppo, „město mučedníků“, za Sýrii a celý svět.

V kostele vládla atmosféra soustředěnosti a smutku. Černá barva oblečení rodin se střídala s bílou, červenou a fialovou barvou květin, krášlících kostel v tyto sváteční dny. Zdá se, že prožíváme stejný rozpor jako svatá Rodina – radost z narození Ježíše i bolest ze zprávy o vyvraždění dětí Herodem. Slavili jsme v Aleppu vánoční svátky – jenomže až příliš velký počet rodin ztratil své blízké. A pláčou, stejně jako matky betlémských neviňátek, a jejich slzy dosud neoschly.

Po boku „našich muslimských bližních“

29. PROSINCE 2016

Před začátkem svátků, poté, co jsme se zbavili obav z raketových útoků, jsem odmítl, abychom kostel zdobili zvenčí. V duchu myslím na řadu našich muslimských bližních, kteří během posledních bojů museli opustit své domy ve východní části Aleppa a nyní táboří na různých místech na okraji města.

Při všech kázáních vánoční doby jsem se o nich lidem zmiňoval… Prožíváme velkou radost, teror pro nás skončil – ale zároveň přetrvává smutek, protože „bližní“ trpí zimou a hladem… Začínáme modlitbou a Boží prozřetelnost nám později ukáže cestu, jak ulehčit jejich trápení. Vím, že Jezuitská služba pro uprchlíky a Charita už začaly pomáhat. Co se nás týče, jakmile skončí vánoční oslavy, se vším nasazením, které s nimi souvisí, se začneme zabývat humanitární pomocí těmto uprchlíkům.

Stal se ze mě „odborník“ na nákupy pro chudé. Kladu si však otázku, zda ve všem, co v oblasti pastorace a humanitární pomoci děláme, ještě najdeme čas na tento úkol. A přece jsem si jistý, že pár minut či spíše hodin se určitě najde, abychom se mohli věnovat trpícímu Ježíši v našich muslimských bližních…

Dnnes jsem napsal také dopis papeži Františkovi, ve kterém jsem m.j. uvedl, že … „Při každém našem setkání se modlíme i za ty, kteří zabíjejí. Když už nic jiného nefunguje, přesvědčeni „o lásce a Boží moci“, používáme jediné účinné zbraně, které máme: lásku, pravdu a modlitbu….“

1. LEDNA 2017

Přišlo mnoho dětí na mši svatou za mír…