Sekce: Knihovna

Lev XIV. papež

11. Církev je povolána mluvit jasným jazykem, odmítnout vše, co ničí život

z knihy Druhý vatikánský koncil - cyklus katechezí papeže Lva XIV. , vydal(o): Text nevyšel knižně

Při dnešním rozvažování nad částí VII. kapitoly Konstituce II. vatikánského koncilu o církvi budeme rozjímat nad jednou z jejích charakteristických vlastností – nad jejím eschatologickým rozměrem. Církev totiž kráčí těmito pozemskými dějinami s jasnou orientací na konečný cíl, jímž je nebeská vlast. Jde o dimenzi zcela zásadní, která je však často opomíjena nebo bagatelizována, protože se příliš soustředíme na to, co je bezprostředně viditelné, a na konkrétnější dynamiku života křesťanské obce.

Církev je Boží lid putující dějinami, jehož veškeré působení směřuje k Božímu království (srov. LG, 9). Ježíš založil Církev právě tím, že zvěstoval toto Království lásky, spravedlnosti a pokoje (srov. LG 5). Jsme proto povoláni uvažovat o společenském a kosmickém rozměru spásy v Kristu a upírat svůj zrak k tomuto konečnému horizontu, abychom vše měřili a hodnotili v této perspektivě.

Církev svým životem v dějinách slouží vstupování Božího království do světa. Všem a vždy hlásá slova tohoto zaslíbení, přijímá jeho záruku ve slavení svátostí, zejména eucharistie, a uskutečňuje a prožívá jeho logiku ve vztazích lásky a služby. Kromě toho si je vědoma, že je místem a prostředkem, kde se sjednocení s Kristem uskutečňuje „nejtěsněji“ (LG, 48), a zároveň uznává, že spása může být Bohem v Duchu Svatém darována i mimo její viditelné hranice.

V tomto ohledu konstituce Lumen gentium formuluje jednu důležitou skutečnost: Církev je „všeobecnou svátostí spásy“ (LG, 48), a tedy znamením a nástrojem té plnosti života a pokoje, kterou Bůh přislíbil. Znamená to, že Církev není dokonale identická s Božím královstvím, ale je jeho zárodkem a počátkem, neboť k jeho naplnění bude lidstvu a vesmíru darováno až na konci. Ti, kdo věří v Krista, proto kráčí těmito pozemskými dějinami, které se vyznačují zráním dobra, ale jsou také poznamenané nespravedlnostmi a utrpením, aniž by se cítili oklamaní či zoufalí; žijí orientováni na zaslíbení, které obdrželi od „Toho, který činí vše nové“ (Zj 21,5). Církev tedy uskutečňuje své poslání mezi „již“ Božího království započatého v Ježíši a „ještě ne“ přislíbeného a očekávaného naplnění. Jako strážkyně naděje osvětlující cestu je pověřena také úkolem vyslovovat jasná slova odmítající vše, co život ničí a brání jeho rozvoji, a postavit se na stranu chudých, sdíraných, obětí násilí a války a všech těch, kdo trpí na těle i na duchu (srov. Kompendium sociální nauky církve, č. 159).

Jako znamení a svátost Království je Církev Božím lidem putujícím po zemi, který právě na základě zaslíbení čte a interpretuje dynamiku dějin podle evangelia, odsuzuje zlo ve všech jeho podobách a zvěstuje slovy i skutky spásu, kterou Kristus chce uskutečnit pro celé lidstvo, a své Království spravedlnosti, lásky a míru.

Církev tedy nehlásá sama sebe; naopak, všechno v ní musí odkazovat ke spáse v Kristu.

V této perspektivě je Církev povolána pokorně uznat lidskou křehkost a pomíjivost svých institucí, které, ačkoli slouží Božímu království, mají podobu tohoto pomíjejícího světa (srov. LG, 48). Žádná církevní instituce nemůže být absolutizována; naopak, protože žijí v dějinách a v čase, jsou povolány k neustálému obrácení, k obnově forem a reformě struktur, k neustálé regeneraci vztahů, aby mohly skutečně odpovídat svému poslání.

Do horizontu Božího království je třeba zahrnout také vztah mezi křesťany, kteří dnes plní své poslání, a těmi, kteří již ukončili svůj pozemský život a procházejí očišťováním nebo jsou již ve stavu blaženosti. Lumen gentium prohlašuje, že všichni křesťané tvoří jedinou Církev, že existuje společenství a sdílení duchovních statků založené na sjednocení všech věřících s Kristem, fraterna sollicitudo mezi pozemskou a nebeskou Církví – společenství svatých, které prožíváme zejména v liturgii (srov. LG, 49–51). Když se modlíme za zemřelé a kráčíme ve šlépějích těch, kdo žili před námi jako Ježíšovi učedníci, jsme rovněž my podpíráni na cestě a připojujeme se k adoraci Boha: označeni [pečetí] jediného Ducha a sjednoceni v jediné liturgii, společně s těmi, kteří nás ve víře předešli, chválíme a oslavujeme Nejsvětější Trojici.

Buďme vděční koncilním otcům, že nám připomněli tento tak důležitý a krásný rozměr křesťanství, a snažme se jej pěstovat ve svém životě.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Díky II. vatikánskému koncilu „se církev stává slovem, poselstvím a rozhovorem“
• Dei Verbum - dogmatická konstituce o Božím zjevení
• 2. Ježíš Kristus zjevuje Otce - Boží pravda se plně nezjevuje tam, kde se něco ubírá lidství
• 3. Jediné posvátné depositum. Vztah Písma a Tradice - Boží slovo není zkamenělé, roste a rozvíjí se v církvi
• 4. Písmo svaté: Boží Slovo ve slovech lidských - Číst Písmo pod vedením Ducha, který je inspiroval
• 5. Boží slovo v životě církve - Boží slovo odpovídá na naši žízeň po smyslu
• 6. Paradox tajemství církve – odhalená svátost jednoty s Bohem
• 7. Nikoli ideální, ale Kristova – církev vtělená v dějinách
• 8. Církev se nemůže mýlit ve víře
• 9. Věřící laici vnášejí do světa Kristova ducha
• 10. Evangelní rady nesvazují - jsou osvobozujícími dary Ducha
• 12. V liturgii církev přijímá od Krista svůj vlastní život
• 13. Dobro církve kritériem liturgických změn
• 14. Zásadní význam obřadu, znamení a symbolu
• 15. Nechme se proměňovat tím, co slavíme